Mezi nejčastějšími odpověďmi by patrně nechybělo, že jsou to jarní svátky, kdy už bývá pěkné, slunečné počasí. Na Velikonoce jsou dva státní svátky a celkem čtyři volné dny, takže jsou vhodnou příležitostí vydat se na návštěvu příbuzných, nebo si naplánovat nějaký výlet.

Jiní si už plánují, že si upletou, nebo koupí pomlázku a chystají se s dětmi nebo i sami, obejít v pondělí své příbuzné a známé a připojit se k všeobecně známému českému a moravskému velikonočnímu zvyku – vyšlehat ženy a dívky v navštívených rodinách a vykoledovat si kraslice – natvrdo uvařená a obarvená vejce. A někteří se i zdarma přiopijí nabízeným alkoholem.

I u nás některé rodiny praktikují zvyk běžný v jiných zemích, totiž, že ukryjí na zahradě v trávě velikonoční kraslice, nebo čokoládová vajíčka; a děti mají za úkol je najít. Prý si je tam ukryl velikonoční zajíček.

Všechny tyto lidové zvyky s křesťanskými Velikonocemi vůbec nesouvisí. Jsou to spíše pozůstatky předkřesťanského pohanství, které katolická církev akceptovala. K slavení Velikonoc patří, opět spíš tradičně než biblicky, také pečení kuchařských dobrot, jako jsou jidáše, beránci a mnohé další.

Lidé, kteří se považují za pokrokové a proto odmítají náboženství a zvláště pak křesťanství, se dnes snaží společnost přesvědčit, že slavení Velikonoc je až pozdější nahrazení slavností jarní rovnodennosti; ale nemají pro to věrohodné potvrzení. Neexistují důkazy, že by předkřesťanské národy slavily na jaře (ale ani na podzim), rovnodennost slavností. A jarní rovnodennost nastává buď 20., nebo 21. března. V jarní předvelikonoční době je doloženo pálení Morany (patrně staroslovanská bohyně zmaru a smrti) a házení její figuríny do řek, nebo na konci dubna slavení Valpružiny noci, dnes známé jako pálení čarodějnic.

I tyto lidové zvyky uznala katolická církev jako přijatelné. Ale svátky Pascha jsou nejen starší, ale nejsou ani pevně datované. Mají datum pohyblivě navázaný hlavně na Měsíční fáze. Židé slaví Paschu vždy při prvním jarním úplňku a nezáleží na jaký den svátek připadne. Ale křesťanské Velikonoce se už od čtvrtého století slaví vždy první týden po tomto úplňku. To proto, aby se Ježíšova smrt i vzkříšení připomínalo ve stejné dny týdne, jaké byly v době Ježíšovy smrti, tedy na Velký pátek a na neděli Vzkříšení. A tyto dny, jak si je dnes v předvelikonočním týdnu připomínáme, byly v uvažovaném období jen v r. 30, nebo 33. po Kr..

Lidové zvyky, které jsem dosud zmínil, mají jen málo společného s křesťanským významem Velikonoc. Tento křesťanský svátek přímo navazuje na židovský svátek Pascha (Přeskočení), kdy si Izraelci připomínali a připomínají vysvobození svého národa z Egyptského otroctví. To přeskočení je připomínkou toho, že před vyjitím Izraelců z Egypta, procházel Hospodinův anděl zhoubce Egyptskou zemí a pobíjel všechny prvorozené. Ale vynechal, „přeskočil“, ty domy, které měly obarvené veřeje svých příbytků krví beránka, kterého měli Izraelci ten večer přikázáno jíst. I tehdy tu hrála velkou úlohu víra. Kdo věřil a natřel své veřeje, smrt se jeho domu vyhnula. A právě před slavením tohoto izraelského svátku byl ukřižován Boží syn, Ježíš z Nazaretu, jako ten dokonalý Boží Beránek, který snímá hřích světa. Jeho prolitá krev má moc zachránit před věčným odsouzením, zatímco kdysi ta beránčí zachraňovala jen před tělesnou smrtí. A i této zvěsti evangelia jako skutečnosti, musí lidé uvěřit. Třetí den po ukřižování, vstal Ježíš z mrtvých a čtyřicet dní se zjevoval svým učedníkům. Nyní je v nebi, na Letnice seslal Ducha svatého a nechal vzniknout církev svých následovníků. A opět přijde a bude soudit živé i mrtvé. I zde je nutná víra, která jediná zachraňuje a dává naději věčného života.

Ano, velikonoce je možné slavit a trávit nejrůznějším způsobem, možná i docela jinak, než je tu uvedeno. Ale vždy tu jsou jen dvě hlavní možnosti, jak je strávit: Prožít Velikonoce s vírou (nikoli jen vírou znalostní, intelektuální nebo tradiční; ale s vírou hlubší – s důvěrou a plným spolehnutím se na pravdivost evangelia). Druhá možnost je snazší; s nedůvěrou a nevěrou – a proto podle svého. Ale pokud jaro, nebo cokoliv jiného, třeba lidového, případně vlastního překryje to, co pro lidi vytrpěl Spasitel Ježíš Kristus, má to své důsledky. Kdo uvěří evangeliu o Ježíšově zástupné oběti a jeho vzkříšení z mrtvých, bude zachráněn (spasen). Kdo neuvěří, bude odsouzen. Ano, jak prožíváme Velikonoce a co si o nich myslíme, ovlivní celý náš život a rozhodne o tom, jak nás jednou ohodnotí Bůh. Ale důležité nejsou dny Velikonoc; ale to, co se tehdy událo – tedy smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A zda se k tomu postavíme s důvěrou, nebo s pochybnostmi (což je často jen eufemismus – pěkněji pojmenovaná a „převlečená“ nevěra), to rozhodne. A tento náš postoj určí, kde budeme trávit věčnost – buď s Bohem, nebo bez Boha.

Asi proto, že jsem si nikdy nemyslel, že se ke mně štěstí může „nastěhovat“ kvůli dárkům které jsem dostal. A i když jsem od dětství prožíval spokojené Vánoce, asi nikdy bych je nepopsal jako veselé. Ano, námi prožívané Vánoce byly spíš radostné a spokojené. Mnohem víc „veselosti“ prožívají běžní lidé pod vlivem alkoholu a u televizní zábavy na Silvestra.

Období zimního slunovratu bylo vždy vnímáno pozitivně a také se různým způsobem oslavovalo. Je to dáno tím, že po něm se dny začnou pomalu prodlužovat a lidé se už těší, že zima bude nahrazena jarem a později létem. To, že právě do tohoto období zařadila církev asi až v r. 390 narození Spasitele Ježíše Krista, nebylo z důvodu historických skutečností, ale spíše z teologického přirovnání narození Spasitele – Světla světa, k projasňování dalších dnů. Ježíš z Nazaretu se ale narodil mnohem pravděpodobněji už na podzim (viz článek před Vánoci v r. 2015).

K narození Ježíše se ale během staletí „přilepilo“ tolik lidových zvyků, nepůvodní romantiky a často i nesmyslů, že obyčejný a drsný evangelijní popis Ježíšova narození byl pro mnoho lidí překryt. Ve skutečnosti nikdo putující rodičku v její těžké hodině nepřijal a jediným místem, kam byli vykázáni, byl zapáchající chlév. Dnes je to „přemalováno“ v barvotiskovou idylku Betlémů, kde všichni jdou děťátko pozdravit a přinášejí mu dárky. Ve skutečnosti mladou rodinu navštívili jen pohrdaní pastýři a mágové z východu, kteří jediní (spolu se Simeonem a Annou) viděli v dítěti narozeného Spasitele. A velmi brzy museli rodiče s dítětem znovu utíkat, tentokrát do Egypta. A bez vzácných darů od návštěvníků z východu by tam žili jako utečenci.

Dalším, téměř všeobecným „přílepkem“ dnešních Vánoc je nazývání Vánočních dárků „Jéžíškem“; a narozenému děťátku byla přidělena i role dárkonosiče – je jakousi variantou Santa Clause a Dědy Mráze. Mnoho rodičů – i kvůli rodinné tradici – mystifikují své malé děti tvrzením, že jim dárky naděluje právě malý Ježíš. Chtějí je nechat prožívat podobné tajemno, jaké o Vánocích prožívali sami. Až později ale všichni zjistí, že je rodiče, i když s „dobrými úmysly“, balamutili.

Nemyslím si, že aby děti prožily spokojené Vánoce, je tato praxe správná a už vůbec není nezbytná. Naše děti už od mala věděly, že dárky jsou od rodičů, protože jsme je ani v ostatních věcech (Mikuláš a čerti, rození dětí, apod.) nikdy neobelhávali. My, i naše děti věděli, že nám Bůh dal ten největší dar – poslal Spasitele, který se nejen narodil, ale který i zemřel za naše hříchy na kříži. A proto si dáváme dárky i my. Takže si nemyslím, že „nevěšením bulíků na nos“ jsme na Vánoce o něco důležitého přišli. Nesprávným jednáním nikdo nedosáhne morálních důsledků. I to možná v těch klamaných dětech zůstalo (ale nejen proto se stalo ve společnosti převažujícím jevem), že jsou lidé přesvědčení, že nemusí mluvit vždy pravdu. Jak často vidíme praktikovat všeobecně známé pravidlo: zatloukat, zatloukat a zatloukat.

Spokojenost ale pramení z vnitřku. Naše děti už od věku v prvních třídách ve škole začali během roku sami „šetřit“, aby nás i ony mohli na Štědrý den obdarovat. Byly to od nich malé, levné dárky typu ponožek aj.; ale to, že nás mohly obdarovat, přinášelo jim i nám velikou radost. A spokojenost přinášely i společně zpívané duchovní vánoční písně, i když „umělecký dojem“ byl nepatrný.

Abych se však vrátil k nadpisu tohoto článku. Jak už jsem napsal, nevzpomínám si na žádné Vánoce, které by vybočovaly zvláštní veselostí. Ale jedny Vánoce byly přece jen mými nejšťastnějšími. Už netuším, co jsem tehdy dostal za dárky. Ale na druhý svátek Vánoční měl v Jablonci evangelizaci br. k. F. Kolařík a po tomto shromáždění jsem přijal Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. V modlitbě jsem vyznal mé hříchy a rozhodl se Ježíše poslušně následovat. A víra i vnitřní radost a pokoj, mi vydržely už víc než padesát let. V životě jsem udělal několik dobrých důležitých rozhodnutí. Svatba s mojí manželkou, odmítnutí potratu nejmladšího syna, odpuštění řidiči, který nám zabil Katku; a mnoho dalších rozhodnutí, která byla v souladu s tím, k čemu vede Bible. Ale přesto mým nejlepším životním rozhodnutím bylo, že jsem tehdy činil pokání a z Boží milosti se stal věřícím člověkem. A proto už na tyto Vánoce nemohu nikdy zapomenout. Ale ti, kteří takové rozhodnutí ještě neudělali, nemusí čekat až na Vánoce, nebo na nějakou jinou zvláštní příležitost. To rozhodnutí – v modlitbě vyznat své hříchy a přijmout vírou kvůli Ježíšově oběti Boží milost – to mohou udělat o samotě třeba dnes; protože Pán Ježíš je na takovou situaci kdykoliv připraven.

KH

Je nesporné, že každý názor na to jaký Bůh je, vychází z toho, z jakých zdrojů a informací lidé vycházejí a čemu věří. Ateisté (věří v neexistenci Boha) spoléhají na pravdivost evolučního materialistického a samovolného vývoje ve všem co existuje. I když spousta s Bohem nepočítajících vědců v nejrůznějších oborech musí své původně „neprůstřelné“ názory neustále upravovat a měnit. Spoléháním na vědecké „pravdy“ a lidský rozum jsou ovlivněni i agnostici, kteří se snaží být v názorech na vznik světa „neutrální“. Nejsou plně přesvědčeni, že tak zřejmé inteligentní informace by se ve stvoření mohly objevit pouhou náhodou, když vše vyhlíží jako provázaný, přesný plán. Často tedy připouštějí, že nad námi možná existuje něco vyššího a tvůrčího, ale zatím nepoznatelného. Jejich život to však neovlivňuje. To platí hlavně v euroamerickém prostoru. Ale představy o Bohu se různí i v jiných částech světa.

Je jasné, že vyznavači jiných náboženství mají docela jiné představy o duchovním světě než monoteismus – tedy židovství, křesťanství a islám. Původní kmeny žijící v Africe, v J. Americe, na různých ostrovech a jinde, jsou animisté – věří v existenci duší u živých i mrtvých a v duchovní bytosti. A miliony lidí v minulosti a dnes zvláště v Asii, zase žijí v polyteismu – uctívají množství bohů. Patří mezi ně hinduismus, budhismus, taoismus a další, ale i stará egyptská a antická náboženství. Ti všichni mají panteon svých bohů, z nichž některý je považován za vládnoucího boha. Tito uctívači svá božstva (a svaté) většinou také zpodobňují sochami a obrazy; a tím se vnějšně (společně s katolíky a pravoslavnými) nejvíce odlišují od náboženství, které odmítají jakékoli zpodobení Boha a bohů – tedy od ortodoxních Židů, vyznavačů islámu a protestantských křesťanů. Všichni uctívači soch a obrazů (i katolíci a pravoslavní) se snaží uctívání svých obrazů a soch „obhajovat“ tím, že vědí, že tato díla nejsou „portréty“ toho a těch, které představují a znázorňují. Ale přesto věří, že v těchto dílech jsou jaksi přítomni a že jsou důležité pro lidskou představivost a pro jejich zpřítomnění při uctívání.

Ale i mezi lidmi věřícími v existenci nezpodobitelného Boha jsou odpovědi na otázku „Jaký je Bůh“, když se ptáme na jeho vlastnosti a jednání, velmi různé; protože i zde se věří odlišným informacím. Následovníci Alláha věří ve svatý Korán a hadísy. Židé a křesťané věří svatým textům (Židé Starému zákonu a křesťané celé Bibli) a přesto tyto texty často interpretují takovým způsobem, že to jejich víru v Písmo částečně, nebo naprosto popírá. Protože pod pojmem „věřím Písmu“, si lze představit různou úroveň Boží inspirace, důvěryhodnosti a pravdivosti – tedy spolehlivosti Písma. Z toho vycházejí velmi rozdílné pohledy na to, čemu je možné v Bibli věřit.

Tyto názory a pohledy jsou ovlivněny liberalismem – tj. různou mírou a různými způsoby „svobodomyslnosti“, tj. svým výběrem, co je třeba brát, nebo nebrat v Bibli vážně. To ovlivňovalo i křesťanskou církev už mnohokrát v minulosti, když nadřazovala v mnoha záležitostech své tradice a názory svých představitelů nad to, co se jasně píše v Bibli. Ale v současnosti se „svobodné názory a myšlení“ v mnoha církvích rozmohly natolik, že nikdy předtím nebylo učení Bible zpochybněno do takové míry jako dnes. Mnozí „křesťané“ už nevěří v reálné vzkříšení Krista a neberou dost vážně Boží morální zákony; i Boží spravedlnost i konečný soud nad světem jsou odsunuty do pouhých „středověkých představ“. Mluví jen o Boží všeobjímající lásce ke všemu a o toleranci čehokoli. Ani Kristus pro ně není a nebyl Bohem a Spasitelem; už je často považován jen za starověkého učitele a možná i za příklad. Takové pojetí „křesťanství“ se však stává jen pseudokřestanským humanismem.

Na otázku, „jaký je Bůh?“ dnes u nás můžete dostat celý vějíř odpovědí od ateistů, deistů (Bůh je součástí stvoření), dualistů (věří, že dobrá část Boha bojuje se zlou), teistických evolucionistů (věří, že Bůh vytvořil svět jako hodinář hodiny, natáhl je a už ho to nezajímá; anebo je podobný člověku, který vytvořil mnoho „cestiček“ z kostek domina. Cvrnknul do té první a teď už se všechno „vyvíjí samo od sebe“). Pak tu jsou i představy, že Bůh stvořil svět a člověka, protože se „už nudil“ a tak vytvořil stvoření, které se mu podobá. Ale těch lidských představ o Bohu může být nekonečně mnoho.

Přesto jsou na světě jen dvě knihy, které o sobě autoritativně tvrdí, že jsou od Boha. Další knihy o Bohu, bozích a o správném lidském myšlení a jednání hodně mluví, ale netvrdí, že jsou Božím slovem; jsou jen správným učením.

Jako první autoritativní knihu uvedu Korán. Podle věřících v islám byl Mohamedovi přímo nadiktován archandělem Gabrielem. Přečetl jsem ho dvakrát, protože jsem v něm hledal výrok, že muslim smí nevěřícím lhát. Při prvním čtení jsem výrok nenašel, při druhém jsem pochopil, že podvody, úklady a lži jsou muslimům povoleny, když jsou přesvědčeni, že to možná protivníci také dělají. (Kdokoli proti vám vystoupí nepřátelsky, tak i vy proti němu tak vystupte.) Jinak je Korán naprosto nesrovnatelný s Biblí. Někde je to skoro až směšné. Ježíš vyučuje už jako miminko, anebo apoštolům se jen „zdálo“ že Ježíš zemřel na kříži. Ale těch míst odporujících Starému i Novému zákonu je tam spousta. Mohamedáni jsou pevně přesvědčeni o nadřazenosti své víry; a proto se objevuje i džihád, nebo „právo“ znásilňovat ženy nevěřící v islám. Vždyť Allah je veliký a slitovný.

A druhou knihou, která se považuje za zjevené Boží slovo skrze Bohem inspirované pisatele, je Bible. Je překvapivé, že je jedinou náboženskou knihou, která obsahuje proroctví. Přes tři sta se jich, jak křesťané věří, splnilo v životě, smrti i vzkříšení Ježíše z Nazaretu. Ale ještě mnohem více proroctví se týká druhého Ježíšova příchodu a budoucnosti. Tomu ale mnozí nevěří. Nevěří ani slovům věřících, že Bůh vyslyšel jejich modlitby. Jsou však i proroctví, která se uskutečnila od vyřčení až po dvaceti šesti stoletích (např. Izaiáš 43,5-6 – 7. století př. Kr.). Jde o návrat Židů odevšad do vlasti. Po potlačení povstání v roce 135 n.l., byli Židé rozehnáni do celého známého světa; ale nepřestali existovat a ani neztratili svoji identitu, jako množství jiných národů. Ale podle proroctví se začali do své dávné vlasti vracet a od r. 1948 mají (přes nenávist milionů nepřátel) už i svůj stát. Je to všeobecně ověřitelná skutečnost, která i dnes částečně ukazuje na to, jaký Bůh je; stále jedná a plní svá proroctví.

Je jasné, že nikdo z lidí nemůže plně poznat, jaký je Bůh. Nerozumíme ani Jeho stvoření. Ale věříme, že i dnes mohou lidé Boha „okusit“ osobní zkušeností. Když se pokoří, vyznají své hříchy, spolehnou se na zástupnou oběť Božího Syna Ježíše a na skutečnost jeho vzkříšení. A potom poznají a prožijí, že Bůh je, a že vyslýchá i jejich modlitby. A když potom začnou číst a studovat Bibli, začnou objevovat další skutečnosti a události, které v ní zjevují, jaký je Bůh v mnoha svých atributech a vlastnostech.

KH

Filosofických pohledů na vnímání a poznávání pravdy se v historii, objevilo několik.

Klasickým, po mnoho staletí – už nejméně od Aristotela – přijímaným názorem je, že pravda a pravdivost je objektivní, prvotní a absolutní princip světa, který nás obklopuje; a jen proto ho můžeme i my pravdivě poznávat. Dnes se mu učeně říká korespondenční pohled, tj. – poznání jsou považována za pravdivá, když korespondují (odpovídají) ověřeným skutečnostem (= pravda je shoda poznání se skutečností). Lidem se ale objektivní a absolutní pravdu nedaří definovat a plně „zavřít“ do „přihrádek“ našeho poznání. Hlavně v neempirických oblastech – např. v historii (kde nelze pokusem tvrzení ověřit), se nedaří předkládané názory prokázat jako ověřené fakty; a ani to, zda spolehlivě souvisí se skutečností; totiž, zda to nejsou jenom teorie. A protože v korespondenčním pohledu na pravdu je příliš velký podíl objektivně neprokázaných nebo neprokazatelných argumentů (jde tedy často o argumentaci v kruhu), začali si lidé vytvářet jiné koncepty pravdy.

Druhým pohledem na pravdivost je pohled koherentní (spojitostní, související). Tento pohled neřeší problém pravdy jako takové; jde tu hlavně o určení podmínek a měřítek, jak pravdivý výrok poznat. Za pravdivá jsou považována jen ta tvrzení, která věrohodně popisují svět a která je možné bezesporně zařadit do množiny částečných a logicky správných vysvětlení tvořících řetězec. Velkým problémem této teorie pravdy je ale skutečnost, že se může vedle sebe objevit několik logických a pro mnohé věrohodných řetězců vysvětlení, které se ale navzájem popírají (viz různá náboženství nebo teorie).

Další teorií pravdy je pohled konsensuální (tj. určení pravdivosti na základě všeobecného souhlasu).Podle této koncepce je tvrzení pravdivé, pokud se na něm shodne většina kompetentních lidí (odborníků), kteří se v dané oblasti vyznají a jejichž konsensus (shoda) není vynucen mocensky. Žel z historie už mnohokrát víme, že hlas „moudrých“, lidu nebo většiny, není hlasem Božím (tj. pravdou) a ani téměř všeobecný názor nemusí být pravdivý (viz třeba názor na sex před manželstvím, potraty, gender aj.).

Jinou koncepcí pravdy je pohled pragmatický (pravda je to, co je užitečné). Idea se stane pravdou, když její funkčnost (pro celou společnost) potvrdí a ověří zkušenost. Pravdou by se tak mohla stát, tak jako kdysi v některých kulturách, třeba praxe odstraňování slabých a nemocných dětí, nebo přestárlých. A dnes bychom to už prováděli mnohem „humánněji“- eutanazií.

A pátou teorií pravdy je pohled refundační (nadbytečný). Je tím míněno, že pravda nemá poznatelnou podstatu, takže se nedá popsat a poznat; a když je tak mlhavou (a pravděpodobně ani neexistuje), je zbytečné pravdu hledat. Podle této teorie je pravda jen pouhým subjektivním tvrzením. A všechna tvrzení proto mají stejnou „pravdivostní“ hodnotu. I když mají třeba naprosto opačné důsledky.

I z tohoto stručného popisu různých názorů na pravdu, je zřejmé, že pravda a pravdivost je ve všech výše zmíněných případech nejistá a bez záruky.

To si ovšem nemyslel Jan Hus. Pro něho byly nezpochybnitelnou pravdou texty Písma. A věděl, že tuto pravdu je možné zkusit a potvrdit si ji osobní zkušeností skrze víru. Zakusil, že to byla právě zvěst Bible, která kdysi změnila i jeho povrchní víru a zbožnost (kdysi se chtěl jako kněz jen mít dobře). Ale skrze četbu a studium Bible prožil hlubokou vnitřní změnu – obrácení. A proto chtěl touto vnitřní změnou, kterou působí Písmo, oslovit nejen neučené, ale i vysoké církevní představitele. Ti ovšem diskuzi ani změny nepřipustili.

Husova snaha o změny je nejčastěji chápána jako kritika a pokus o sociální řešení stavu ve společnosti. Sice o spravedlivější společnost mu šlo také, myslím však, že Janu Husovi šlo víc o hlubokou, vnitřní proměnu lidí; a až následně pak mohou přijít i změny okolností. I on viděl, že tehdejší bohatá a samolibá církev ovlivňující všechny oblasti života, přes své vnější nádherné bohoslužby s jejími obřady, rituály, tradicemi a zvyky, vede lidí spíše k náboženskému pokrytectví než ke zbožnosti. V bohoslužbách bylo tehdy jen minimum kázaného Božího slova; a proto Mistr Jan přijal místo kazatele v Betlémské kapli, kam chodili lidé „jen“ poslouchat kázání; v kapli totiž nemohly probíhat mše. Okázalé obřady, encykliky prelátů a papeže, nebo výnosy koncilů a církevní politika lidi neměnily; nechávaly je v tradiční povrchnosti, pokrytectví a hříchu. Ostatně v hříšnosti byli tehdy představitelé církve nejen pro pracující lid velmi špatným příkladem. A tak po svém vykázání z Prahy, Hus v kázání pokračoval i na venkově; protože viděl, že zvěst Bible lidi mění.

A kdykoli si připomínáme smrt Jana Husa, bychom měli do výčtu pohledů na pravdu určitě zařadit i Husův náboženský názor na Bibli jako na zdroj pravdy, který sdílíme. Je třeba znovu zdůraznit, že k přijetí jakékoli pravdy (i té Husovy), je potřebný veliký „kus“ víry. Ať už jde o víru v Boha, v evoluci, v Green deal, gender, anebo jako kdysi o víru ve svatou Římskou církev s jejím učením a praxí. Ale jen Biblická pravda (pokud ji v lidech potvrdí Duch svatý), jako jediná mění lidská „srdce“, vymaňuje lidi ze závislostí špatných (hříšných) jednání a vysvobozuje z nich, dává pokoj a radost i v soužení a jako jediná pravda obstojí i ve chvíli smrti. Ta je pak jen přechodem do věčného Kristova království, jak to jasně vidíme i na Mistru Janu Husovi.

Ano, nedospěl ještě k reformačnímu poznání, že spasení je jen z milosti skrze víru v Krista. Ale byl neotřesitelně věrný v tom, co poznal a prožil; a nehodlal to opustit a odvolat. Ano, nebyl ve své snaze o změny v církvi (která také údajně jednala podle Bible), úspěšný; ale přesto se stal hrdinou a symbolem následovníka Boží Pravdy – kterou je Ježíš Kristus (J14,6 – Já jsem ta Cesta, ta Pravda i ten Život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne). A tuto Pravdu, která je cestou k (věčnému) životu, mohou i dnes lidév Bibli hledat, poslouchat, učit se jí, milovat ji, mluvit ji, držet se jí a bránit ji až do smrti. Protože jen Pravda (Kristus) osvobozuje od hříchu.

KH

Rozdíly v pohledech na věrouku mezi křesťany nemusí být vždy zásadní, ale mohou být i neslučitelné s křesťanským učením. A otázka: Jak věříme? často souvisí s otázkou: Jak (do jaké míry) věříme v inspirovanost a pravdivost zvěsti Bible. Naše víra v Písmo, nebo pochybnosti o něm, určují náš pohled na to, co je pravdou.

V posledních třech stoletích, a asi už i dávněji, proběhlo mnoho útoků na pravdivost Bible. A zpochybňování pravd Písma pochopitelně ovlivnilo i křesťanské církve.

I církve, které se dovolávají ortodoxního (pravověrného) pohledu na Bibli, už kvůli modernímu pokroku vědy, považují některé popisované biblické události jen za mýty, teologická prohlášení, anebo duchovní inspirace, které se buď nestaly, nebo se staly úplně jinak. Jako příklad uvedu popis stvoření světa v šesti dnech, vyvedení z Egypta, zázraky, nebo Ježíšovo vzkříšení z mrtvých. A pro církve a lidi s liberálním přístupem k Bibli, pro ty je už biblická zvěst vlastně jen vyprávěním mimo realitu, která snad může posloužit pouze k morálnějšímu a humanističtějšímu jednání ve společnosti a mezi lidmi.

To, jak křesťané věří či nevěří, je velmi často i v rovině nauk Bible, ze kterých vychází Apoštolské vyznání víry. Považuje-li se někdo za křesťana, tak (1) nezpochybňuje, že za existencí vesmíru i světa je Bůh. Různé pohledy však už jsou na způsob stvoření. Velmi mnoho církví a křesťanů přijalo evoluci jako Boží pracovní metodu, tzn., že Boží tvoření je postupný, milióny let trvající vývoj, od prvních živých buněk, přes ryby a zvířecí předchůdce až k dnešnímu člověku. První kapitoly Bible jsou pak jen zajímavý starověký mýtus. Podobně skeptičtí jsou tito lidé i vůči mnoha nepravděpodobným událostem popisovaných ve Starém zákoně. A lepší to není ani v pohledu na zázraky Nového Zákona. O reálné existenci a ukřižování Ježíše z Nazareta se v církvích nepochybuje, ale nemálo „křesťanů“ už (2) nevěří v Ježíše jako druhou Boží osobu, tedy vtěleného Božího Syna, který nejen zemřel, ale byl i (3) reálně třetí den vzkříšen. Chápou vzkříšení jen jako jakousi optimistickou naději smrtelných lidí, která existencionálně „žije“ v lidských srdcích. Nutně se to promítá do pochybností víry (4) v druhý příchod Pána Ježíše jako soudce, do víry (5) v existenci Ducha svatého jako třetí Boží osoby a (6) do víry v církev jako Bohem (7) ospravedlněné společenství těch, kterým byly (8) vskutku odpuštěny hříchy a kteří (9) oprávněně očekávají vzkříšení těla a (10) věčný život; tedy to, co učí toto vyznání.

Takže jak věříme, velmi ovlivňuje to, co považujeme za pravdivé zdroje informací (tj. jestli odpovídají reálné skutečnosti). Je to věda, církevní tradice (např. katechismus), nebo jen zvěst Bible? Ale úvodní otázka článku má ještě hlubší úroveň. I když lidé věří plně celé biblické zvěsti, přesto nebývá jejich víra totožná, tj. ne všichni jsou „duchovně živí“.

Věřit je totiž možné tradičně. Dítě se narodí do křesťanské rodiny, od dětství chodí do společenství věřících, má v rodičích i jiných křesťanech dobré příklady; a tak celkem očekávaně také „věří“; tj. nepochybuje o pravdivosti toho, v čem bylo vyučováno. A o své víře nemusí vážně zapochybovat po celý svůj život. Ale přitom nikdy neprožili „změnu srdce“, tj. nový život s Kristem, který v jejich nitru zapečetil Duch svatý. A pokud je životní okolnosti neodkloní od křesťanství, bývají to stabilní členové sborů. Naštěstí i mezi těmito lidmi působí skrze Boží slovo i Duch svatý a někteří ve víře prožijí setkání s Kristem.

Uvěřit se také dá bez opravdového znovuzrození, což je jen jiné vyjádření pro Duchem svatým změněné „srdce“, tedy životní zaměření. Lidé mohou být osloveni zvěstí evangelia, mohou „uvěřit“ = přihlásit se na výzvu k následování Krista, mohou odříkat modlitbu vydání se Kristu, mohou se i nechat pokřtít; ale když u nich neproběhne ta radikální vnitřní změna, o které tu je řeč, nemají víru darovanou Bohem. A pokud v jejich nitrech nezačal působit a nemění je Duch svatý, nemohou nést ani ovoce Ducha svatého. Nejeden proto kvůli zklamání svého vnitřního očekávání odejde ze sborů, anebo v nich i zůstane, ale bez duchovního růstu a užitku.

Správně věřit je tedy možné jen na základu všech pravd Bible (tak tomu alespoň věříme my) a vírou, kterou Duch svatý způsobil, podporuje a projevuje svým ovocem. Asi proto si povzdychl Pán Ježíš: Jestli po jeho druhém příchodu najde na zemi víru. Křesťanských církví i lidí pokládající se za křesťany tady asi bude v poslední době dost. Ale pravou víru, kterou v nich bude On hledat a kterou potvrdí zápis v knize života, ta bude asi v menšině.

Modleme se, abychom i my všichni měli „víru Boží“ , která jediná je opravdu platnou „vstupenkou“ a oprávněním vejít do Božího království.

KH

Je velmi nutné zdůraznit, že skutečné požehnání je naprosto „svázané“ s Bohem a v NZ i s Pánem Ježíšem Kristem a s poslušností Ducha svatého. Požehnaní lidé už ve Starém zákoně požehnání jen předávali dalším, jako například Abraham, patriarchové a další; anebo ho pro druhé vyprošovali (Nu.6,22-27). Nikdo z lidí není schopen sám Boží požehnání získat; a lidská šikovnost, oblíbenost ani bohatství se Božímu požehnání nerovná – jak můžeme snadno zahlédnout v životech i rodinách skutečně bohatých a úspěšných. Požehnání je vždy Božím nezaslouženým obdarováním a svrchovaný a vševědoucí Bůh ho rozdává zcela podle své vůle a záměrů.

Ačkoli nemáme možnost přímo požehnání získat, můžeme ho do jisté míry ovlivnit podle toho, do jaké míry splňujeme, nebo přehlížíme, či odmítáme podmínky požehnání, které jsou zapsány v Písmu. Tím největším a nejdůležitějším požehnáním, které Bůh lidem dal a dává, je požehnání v Pánu Ježíši Kristu (Bůh… nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním…  Ef.1,3). Každý, kdo Krista vírou přijal, je požehnaný. A věřící mohou toto požehnání ovlivňovat v pozitivním i v negativním směru.

Každý křesťan si na začátku Nového roku přeje, aby ho mohl prožít požehnaně, tedy v blízkosti našeho Spasitele Pána Ježíše. A právě tuto blízkost, která požehnání způsobuje a ovlivňuje, můžeme svým jednáním posilovat, nebo ničit. Protože On žehná tomu, kdo jedná tak, aby mu byl duchovně blízko, tj. aby této blízkosti nic nebránilo. Zcela jistě ale nepožehná těm, kteří se svým hříšným jednáním od Něho vzdalují. A v tomto smyslu požehnání ovlivňujeme nejen v těch následujících dnech a měsících Nového roku.

Žádný křesťan nežije v prostředí, v němž by nezakoušel pokušení a svody ke zlu. Zakusil to i náš Spasitel. Ale je otázkou, jestli a jak s tím bojujeme. Následování našeho Spasitele není snadné a vyžaduje vytrvalost. Vždycky je snadnější začít „šilhat“ do světa a začít toužit po zdánlivě zajímavějších a „hmatatelnějších“ věcech, než které nabízí život na úzké cestě. A tady často začínají „odbočky“ ke křesťanské neposlušnosti. Existuje velmi široký vějíř, jak začít být neposlušný – různé žádosti očí, žádosti těla a pýchy života. Ale jakmile některý z nich začneme uskutečňovat, začíná naše vzdalování od Krista, začneme ztrácet Boží požehnání a nutně se objeví důsledky našich hříchů. Hříchy totiž není možné mixovat s následováním Krista.

Odbočování z Božích cest může někdy začít jen pouhou pohodlností a nepravidelností ve čtení Božího slova, v ustupující touze se modlit a navštěvovat shromáždění, kde zní kázané Boží slovo. To může vést až k pochybování o pravdivosti Božího slova a k možnosti začít tolerovat nepravdy, neposlušnosti a hříchy.

Tady už jsme na „odbočce“, kterou nazývá Bible „kulháním na obě strany“. Jde o obojetnost, tj. snahu dál se pokládat za křesťana, ale nežít až tak „přísně“ jak požaduje Boží slovo. Vede to k omluvám, že když „trošku“ zhřeším, přece stačí, abych to vyznal, a všechno zase bude „v pořádku“. Tady je nebezpečí právě v podcenění nebezpečnosti a hrůzy hříchu a hlavně v plánování, že nám Bůh „musí“ odpustit, když to přece slíbil. Takže jde o snahu „zůstat“ křesťanem a zároveň si občas užít světských žádostí.

Současně s tím se rozmáhá soustředění na sebe a v hledání svého prospěchu. Nahrává tomu i liberální kázání a vyučování v mnoha dnešních benevolentních společenstvích křesťanů. Ježíš v tomto pojetí už přestává být vyvýšeným Pánem s Boží autoritou – je jen přítelem a tak trochu „kámošem“. A věřící se už nepovažují za služebníky – Ježíšovy otroky, jak to považovali za samozřejmé upřímní křesťané zvláště v minulých dobách. Dnes se prosazuje líbivý názor, že Pán Bůh nás miluje a je tu přece od toho, abychom prožívali a dostávali dobro. A tak si takoví křesťané chtějí užívat tělesné i duchovní výhody.

A často to dospěje k praxi, kterou prorok Malachiáš u Izraelců nazval krádežemi toho, co má patřit Bohu – desátků a obětí (Mal.3,8 a Mal.1,6-9). Tito věřící i dnes začínají na věcech Božího království „šetřit“. Nepíši to proto, že bych chtěl zavádět kontrolované odevzdávání desátků, a už vůbec ne oběti zvířat. I když si myslím, že dávání desátků na Boží dílo je spravedlivý systém, kdy stále disponujeme s 90% svých příjmů. Když by mělo Bohu patřit vše co máme, je desátek opravdu méně než si On zaslouží. Vždyť stát si bere z příjmů pracujících ve všech daních zhruba 50% vydělaného. Část se snaží lidem různým způsobem vracet, ale není dobrým hospodářem.

A křesťanství bez nasazení, snahy a obětí nejen našeho času, je pokrytectvím (Ř.12,1). Hluboká víra, láska k Bohu a vděčnost za spásu se projevuje i v praktických jednáních věřících. Bůh zná naše myšlenky a žehná těm, kteří ho opravdově milují a dávají jeho věcem odpovídající místo a důležitost.

Budeme tedy v roce 2023 a v dalších letech prožívat Boží požehnání? Pokud jste přijali Pána Ježíše Krista a vyznali ho jako svého skutečného Pána, kterého chcete vždycky poslouchat, jste už v této chvíli požehnáni tím největším požehnáním, jaké mohou lidé na této zemi získat. A poslušností z lásky, se s Boží pomocí můžete vyhnout výše popsaným, i mnoha jiným překážkám dalších požehnání. A podmínky a zaslíbení rozhojnění Božích požehnání si už můžete nacházet sami ve svých Biblích a uplatňovat je. A že jich je opravdu mnoho (např. Ž.1, Mal. 3,10 a mnohé další).

A milosrdný, dobrotivý a laskavý Bůh se svým požehnáním pro své poslušné děti neskrblí.

KH

Někdo by možná řekl, že pro něho je poselstvím Vánoc očekávaný návrat jara. Datum Vánoc bylo pevně stanoveno do období zimního slunovratu až ve čtvrtém století – hlavně kvůli symbolizmu. Pozitivní je pro tyto lidi hlavně to, že nejdelší noci končí. Teď se budou dny pomalu prodlužovat a tak se už můžeme těšit na jaro a léto.

Pro jiné je potěšujícím poselstvím Vánoc, že v tomto období bývá dost svátků a volných dnů. A tak mohou po pracovním šturmování před koncem roku a po stresující přípravě na svátky, konečně na gauči u pohádek a cukroví relaxovat. Jiní jsou akčnější a jedou buď sami, nebo s dětmi sportovat na hory. Svátky a volné dny je potřeba co nejlépe využít.

Pro další je důležitá atmosféra před a o Vánocích. Překvapilo mně, že po celkem mírumilovné otázce, jestli by v této době, kdy se šetří kde se dá, nestálo za úvahu omezit ve městech předvánoční a Vánoční osvětlení, přišla i „bouře“. V internetové diskuzi se objevily velmi nepřátelské reakce – ve smyslu – že oni si Vánoční atmosféru ve městech vzít nenechají. Pro mne osobně to je zbytná věc a „předvánoční atmosféra“ v obchodních centrech mi spíše vadí. Ale pro pro někoho to je nezrušitelné poselství, že Vánoce přicházejí.

Velmi blízko k předchozímu postoji má komerční chápání Vánoc – a to nejen od obchodníků, ale i od zákazníků. Po Vánocích „přetékají“ odpadkové kontejnery vyhozeným jídlem, ale lidi to od nadbytečných nákupů neodradí; protože na svátky musí být na stolech co nejvíc chodů a dobrot. I když o Vánocích mají lidé stejně velké žaludky jako jindy.

Poselstvím Štědrého večera v ČR je, že budou rozdávány dárky. V rodinách, kde jsou děti, to patří k největším radostem Vánoc. Ale i obdarovávání může hypertrofovat. Opět na internetu si jedna paní postěžovala, že sondovala mezi svými příbuznými, kteří se navzájem obdarovávají, jestli by se letos nemohly pořizovat o něco levnější dárky. Ale se zlou se potázala. Bez drahých dárků by přece nebyly Vánoce.

Všechny výše zmíněné i další postoje k Vánočním svátkům vycházejí a jsou ovlivněny všeobecně známým, tradičním vánočním poselstvím, že se kdysi v Betlémě narodil chlapeček, pro kterého se po narození našlo místo jen ve chlévě. A že mu zpívali andělé, navštívili ho pastýři i mudrci. To můžeme vidět i v nejrůznějších vyrobených Betlémech. Ale během staletí se působením lidové zbožností z tohoto stresového narození vytvořila romantická idylka, kdy narozené dítě chtějí všichni kolébati a chtějí mu přinášet všechno, na co si vzpomenete. A časem lidé z narozeného dítěte vytvořili předchůdce Santa Clause, dárkonosiče Ježíška. Ale to už je verze Vánoční události, která je velice vzdálená tomu, co čteme v Novém Zákoně.

Protože poselství Vánoc zprostředkované Biblí má sice některé zde uvedené skutečnosti, ale naprosto jiné souvislosti a vyústění.

Narození Ježíše totiž předcházelo už od počátku lidstva v ráji stovky předpovědí, že milostivý Bůh pošle lidem Záchrance. Bylo to nutné kvůli hříšnosti a náklonnosti všech lidí ke zlu. To není jen smyšlenka lidí důvěřujících Bibli. I nevěřící to mohou vidět v dějinách lidstva i při pohledu na současnou situaci ve světě a ve společnosti; a jsou- li k sobě upřímní, i ve svém nitru. Proto Bůh v určený čas poslal na svět svou druhou Boží osobu, aby se narodila jako bezmocné dítě. Ale narozením to ani zde neskončilo. Boží Syn Ježíš z Nazaretu se jako dospělý muž stal putujícím kazatelem, který učinil mnoho divů a kázal dobrou zprávu o možnosti vysvobození lidí z poddanství hříchu, pokud v Něho uvěří jako v Mesiáše – Spasitele. Podle proroctví se však musel za hříchy všech lidí jako jediný bezhříšný obětovat a zemřít. Jen tak se svatý Bůh Otec mohl na ty, kteří uvěřili v zástupnou oběť Jeho Syna, dívat jako na ospravedlněné. A proto musel být Ježíš nespravedlivě odsouzen, musel být ukřižován a pohřben. Ale přestože byl hrob hlídán, byl Ježíš třetí den vzkříšen, čtyřicet dnů se zjevoval učedníkům a pak vystoupil do nebe, kde sedí na čestném místě vedle svého nebeského Otce. A odtud znovu, v přesně určeném čase, přijde opět na zem; ale ne už jako Spasitel, ale jako spravedlivý soudce všech živých i mrtvých.

Ano, celé a „nevykostěné“ poselství Vánoc nekončí druhým svátkem Vánočním. Pokračuje i Velikonočními a Svatodušními událostmi a jejími důsledky pro věřící. Poselství Vánoc není vázáno na slunovrat, na atmosféru, na hojnost dobrot, na dárky a příjemné pocity aj. Jde tu o poselství – o nabídku – uvěřit v Božího Syna Ježíše jako Spasitele, který zástupně umíral za každého, kdo uvěří tomu, co vykonal; a kdo se pokoří a přijme tuto nabídku věčné záchrany. O Vánocích před mnoha lety jsem právě tohle udělal. A bylo to, a stále je, nejlepším rozhodnutím mého života.

KH

Zvláště mladší lidé dnes věří, že lidstvo a světové společenství posunou dopředu nové progresivní myšlenky. Například ekologické směřování a totální ochrana přírody, nebo korektnější postoj k nejrůznějším „menšinám“, či výchova a vedení dětí už od nejútlejšího mládí k progresivismu. Tyto cíle se představují jako velmi moderní, ale výsledky se nezdají být společnosti ku prospěchu. Nikdy totiž nebylo tolik střelců ve školách, frustrovaných lidí a psychicky nemocných dětí jako dnes. A není to jen vyšším počtem psychiatrů a psychologů.

Mnoho lidí ještě dnes spoléhá a věří, že nové vědecké objevy a vynálezy přinesou lidstvu větší blahobyt a štěstí. Ale už mnoho let takových „věřících“ ubývá, protože lidé zjišťují, že věda a výzkum sice zlepšily a změnily nejednu oblast lidské společnosti, ale přesto se mnohem víc peněz investuje v oblastech, které existenci lidstva ohrožují. Velmi často se také v médiích objevují informace o skvělých objevech v energetice, lékařství a jinde, ale někdy je to jen slepá větev výzkumu, nebo „během na velmi dlouhou trat“ a jindy se nenajdou peníze na zavedení vynálezů do praxe. Takže ani věda už není takovou „jedničkou“ v očekávaných nadějích jako v minulosti.

Mnoho lidí očekává, zvláště těch mladých, zdravých, optimistických a spoléhajících na sebe, své síly a schopnosti, že i v dnešní situaci vše bez problémů zvládnou. Zvláště když mají slušné zaměstnání a rodinné zázemí. Ani já jim nepřeji, aby je jejich naděje zklamaly. Ale jednou je nutně zklamou – nezůstanou vždy mladí a zdraví. Protože spoléhání a očekávání na lidské možnosti a schopnosti jsou vratké. Vždyť zdravotní, politická, finanční, rodinná i společenská situace se může u každého člověka změnit během velice krátké doby.

Jiní, kteří žijí v méně optimistických podmínkách, očekávají a spoléhají na možnosti jiných lidí. Tato skupina očekává pomoc od vlády, úřadů, nebo naopak od opozice, odborů, manifestací, stávek a revolucí. A tak se často upínají k jedincům, některým skupinám, jejich slibům, cílům a směřováním. Ale i tato očekávání jsou většinou chimérická a vyznějí do ztracena. A tak i dnes mezi zklamanými lidmi roste hněv, nespokojenost a strach.

Další zas v nejistých situacích zkoušejí sázet na štěstí. Doufají, že štěstí je už unavené a tak si možná „sedne“ i na ně; a oni svou situaci možná vyřeší. Ale herní a sázkové organizace mají okolnosti velmi dobře prověřené a „vyhrávají“ hlavně ony. Sázející výherci dostanou jen zbytky; a navíc jen málokdo umí s větším množstvím peněz rozumně nakládat.

Jiní se přemýšlení o životních očekáváních moc nevěnují. „Proplouvají“ životem bez větších přání a tedy i zvláštních očekávání. Užívají si poměrně slušnou materiální zajištěnost a chtějí se hlavně bavit. Přečkají pracovní týden a očekávají víkend a možná výlet, grilování, posezení s přáteli, návštěvu kina či divadla, prázdniny, dovolené u moře, Vánoce a jiné běžné události pokračujícího roku.

Ale už víc než před rokem se začalo vnímání světové situace v průběhu koronavirové nákazy měnit. Většinové očekávaní, že nám bude postupně stále lépe, se zamlžilo. Pak začala válka na Ukrajině a obavy i z jaderné války; a tak se teď navíc množí i starosti a stres, jak při současné inflaci a zdražování energií, přečkat letošní zimu. A s přicházejícím podzimem se opět objevují i nakažení covidem či chřipkou. Nad lidskými nadějemi se začíná se „smrákat“. Ale právě ve zhoršující se situaci je mnohem jasněji vidět, na co lidé skutečně spoléhají a na co očekávají. A čemu opravdu věří. To je totiž nejdůležitější skutečností v lidských očekáváních.

Ale na co se upínáme v nesnadných a problémových situacích života my? Až budoucnost jasně ukáže, jak spolehlivé budou naše očekávání a naděje.

Každý něco očekává a věří nějaké naději. Bez ní život ztrácí smysl. V čem se liší očekávání a vnímáni současné situace mezi věřícími a nevěřícími? Je potřeba říci, že věřící i nevěřící jsou společně „na palubě Titaniku“ (tj. na naší zemi), do které pod čárou ponoru „děrami“, které si dnes lidé dělají sami, vniká „voda“. Praktické důsledky toho jsou pro věřící i nevěřící stejné. Někdo „v kabinách první třídy“ doufá, že přežije energetikou krizi a případnou nejadernou válku, lépe než chudí cestující v podpalubí; ale potopení „lodě“ ohrožuje všechny. A důvěra v lidská řešení jsou velice nejistá.

Lidé věřící v mocného Boha, nemají žádnou protekci. Navíc máme jen víru, že Bůh, který k nám pravdivě mluví v Bibli, má do všech podrobností ve své moci a svrchovanosti i budoucnost světa. A protože na Něj spoléhají, nepropadají stresu a strachu. Věří, že Bůh i o nich ví a že je schopen je provést – a pokud to je jeho vůle – a může je zachránit z jakékoli situace. A když ne, vezme si je k sobě do lepší, nebeské vlasti. Ta víra tu je už tisíce let a projevila se u tisíců křesťanů v mnoha situacích, protivenstvích a pronásledováních. Ano, až budoucnost ukáže, kdo věřil marným nadějím. Křesťané však vidí, že život spoléhající na pravdy Bible funguje tady na zemi lépe než nevěra. A proto očekávají, že to, co je předpovězeno v Písmu nemůže zklamat, ale stane se pravdou i v budoucnosti.

KH

O svobodě se začalo mezi lidmi přemýšlet už dávno v souvislosti s otroctvím a nevolnictvím. Staletí ubíhala, formy vládnutí se měnily a i vlivem křesťanského pohledu na svět, se nakonec dospělo k vypracování všeobecné Deklarace lidských práv a svobod. Je to ovšem nezávazná listina, kterou si nejeden stát vysvětluje po svém. A i mezi lidmi objevíte velice rozdílné názory i prosazování jejich osobních lidských svobod a svých práv.

Neřešitelný rozpor je například mezi právem na život ještě nenarozených dětí a svobodou žen se plodu zbavit. A ačkoliv jsou oba názory teoreticky stejně „svobodné“, je údajná svoboda pro potraty ve sdělovacích prostředcích silně preferovaná a podporovatelé ochrany života už od početí, jsou považováni za tmáře a zpátečníky.

Podobně nepřátelsky probíhal mezi lidmi nedávno i spor o právo a svobodu se buď nenechat, nebo nechat očkovat. Rozhádali se prý kvůli tomu nejen známí, ale i celé rodiny. Naštěstí se nákaza covidu i kvůli teplejšímu počasí utlumuje; ale další kolo sporů o očkování nás možná čeká už na podzim.

A stejně divoce se diskutuje v televizi, v tisku, na sociálních sítích a teď se řeší i v poslanecké sněmovně svoboda pro „manželství“ homosexuálů a lesbiček. A zanedlouho nás jistě čeká další „kolečko salámové metody“ – svěřování dětí do jejich výchovy. A pravděpodobně i schvalování zákonů pro genderové svobody dalších minorit.

Jinou spornou otázkou jsou dnes příčiny války na Ukrajině, její následky i její řešení; a našly by se i mnohé další sporné oblasti. Mnoho lidí si v souvislosti s těmito, ale i v dalších otázkách stěžuje, že zvláště na sociálních sítích i v diskuzích pod články, je omezeno jejich právo na vyjádření názoru – jejich příspěvky jsou mazány a některé weby zablokovány; a že je tím oklešťována i svoboda slova.

Uvedené příklady by mohly vést k pesimistickému pohledu, že mluvit o lidské svobodě je pouze iluzorní. Na máločem se lidé shodnou a tak se zdá, že lidská svoboda je pouhý lidský konstrukt, na jehož významu a obsahu nikdy nedoje k úplné shodě; stále je něco „dobré“ podporováno a něco „špatné“ potlačováno. Ale vždy se „měří“ podle rozdílných lidských měřítek.

Jako křesťané, kteří považujeme Bibli za pravdivé Boží slovo, v ní můžeme i v takových otázkách hledat odpovědi. Víme z ní, že lidé mají opravdu svobodnou vůli, protože to byl Bůh, kdo nám ji dal. A svoboda rozhodování byla a je tak velká, že se lidé mohou rozhodnout i hříšně. A už od ráje je i náš pohled na naší osobní svobodu a práva velice pokřivený a často hříšný. Je to důsledek toho, že jsme se oddělili od Boha, který je opravdová pravda a nezkreslená láska.

Skutečná, tedy fungující svoboda člověka, nemůže být oddělena od Boží pravdy v Písmu. I naše svoboda musí být ohraničena pravdou. Podobně, jako byla ohraničena svoboda prvních lidí v ráji.

A pokaždé, když nerespektujeme Bohem dané hranice, které nám nejčastěji zjevuje Desatero, ale vlastně celé Písmo, tak to vždycky dopadne špatně. Velice zřetelně to můžeme vidět v událostech minulosti, ale i dnes všude kolem nás.

A fungující lidská svoboda musí být omezena i láskou. Ale opět, ne „opičí“ láskou podle lidských představ. Boží láska také funguje v rámci jeho pravdy, jak nám ji zjevuje Bible; a dokáže být i velice přísná. Protože Boží otcovská láska nás chce vychovávat k dospělé podobnosti našemu Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu.

Naše svoboda má být omezena v první řadě láskou k Bohu. Milujeme-li Boha, jsme tím hodně omezeni. Už si v mnohém nechceme a nebudeme dělat, co se nám zachce. Podobá se to omezení muže a ženy láskyplným vztahem a manželstvím. Existuje-li v tomto vztahu vzájemná nesobecká láska, žádný z nich nepovažuje tato omezení za nepřekonatelný problém. Vztah lásky mezi nimi je pro ně mnohem důležitější, než sčítání toho, čím je jejich vzájemný vztah omezuje. Vlastně o tom ani nepřemýšlejí.

A podobně omezující je i související příkaz milovat bližního jako sám sebe. Nemáme dělat nic, co bychom nechtěli, aby nám to stejným jednáním někdo oplatil. Ale tato láska k bližním by měla být něčím víc než pouhou slušností. Měly by to být láskyplná snaha a někdy až úsilí, podobné tomu, jak se staráme sami o sebe. Takhle se kvůli spolubratřím velmi omezil třeba náš velký novozákonní příklad apoštol Pavel. Takže v této oblasti máme určitě veliké rezervy.

Jednat v dnešním složitém světě s pocitem vnitřní svobody (jsme přece v tolika věcech omezováni), je možné jen v životě žitém ve víře ve svrchovaného a vždy nejlépe jednajícího nebeského Otce, který se nikdy naplete. A také v jednání v souladu s Boží pravdou a hlavně s láskou v srdci k Bohu a kvůli Němu i s láskou k našim bližním. Jen tak je možné prožívat pocit naší vnitřní svobody. Přestože víme, že náš nebeský Otec, nás podle své vůle, omezuje různými zákony, připravenými životními okolnostmi a hlavně Jeho Slovem. Protože nás chce vést k rozhodnutím, kterými si tělesně i duchovně neuškodíme a k správnému jednání i s lidmi kolem nás.

K.H.

Ateisté odmítající existenci Boha (prý asi 50% obyvatel ČR), to mají s touto otázkou jednoduché. Když nevěřím, co bych v církvích hledal? Nepovinnou kolonku při sčítání lidu o příslušnosti k církvi nevyplnili, vždyť jakoukoli organizovanou církev považují v lepším případě za přežitek. Do kostela vkročí asi jen ze stejného důvodu jako do zámku či muzea: podívar se na architekturu a umělecké předměty minulosti. A někteří zajdou o Vánocích ze zvědavosti s dětmi na prohlídku Betléma, a bez nich někdy na půlnoční.

Podle loňského sčítání lidu nejvíce vzrostl počet lidí, kteří se sice pokládají za věřící, ale neuvedli se jako členové či sympatizanti žádné církve. Ale i část těch, kteří příslušnost k nějaké církvi vyplnili, asi své společenství pravidelně nenavštěvují. Katolická církev uvádí, že nedělní počet návštěvníků v kostelech v ČR nedosahuje ani poloviny počtu těch, kteří se uvedli jako katolíci. A podobné to asi bude i u jiných lidových církví. Těmto věřícím, které při bohoslužbách nepotkáte, asi stačí jejich soukromá, omezená a možná i utajená víra.

Ale ani v menších, tzv. probuzeneckých církvích, není účast na shromážděních taková, jaká by mohla být. Důvodem bývají různé spory, nesouhlas s názorem části sboru, nebo námitky na službu kazatele aj. Ale hodně často je důvodem neúčasti ve sboru jen lidská pohodlnost. Poslední dva roky ji velmi přiživila nákaza covidem, zvláště několikaměsíční zákaz bohoslužeb a později omezená účast na shromážděních. Sbory zareagovaly vysíláním bohohoslužeb na YouTube; a věřící zjistili, že průběh shromáždění je možné sledovat bez strachu z nákazy i z pohodlí gauče v obýváku. Pro nepohyblivé nebo nemocné je vysílání bohoslužeb jistě dobrá výpomoc; ale odpovídající náhrada za účast na bohoslužbách to být nemůže.

Naopak, tímto způsobem se z mnoha věřících mohou stát „internetoví“ křesťané. To neznamená, že není dobré si pustit kázání a shromáždění ze svého (pokud jsou k dispozici), nebo z jiného sboru. Ale pokud věřící sledují tyto bohoslužby z důvodu, že nechtějí jít z nějakého důvodu do svého sboru (např. si na YouTube našli „lepšího“ kazatele), a stane to se důvodem, proč bez vážných zdravotních důvodů vynechávají setkávání ve svém sboru, tak je to přesně ta situace, která je kritizována v listu Židům (Žd.10,25) o opouštění svých společných shromáždění. Každý věrný křesťan by tedy měl mít svůj mateřský sbor, své starší a kazatele. Kdo není nikde vykazatelný a zároveň je všude, vzbuzuje velkou otázku, zda je součástí Kristovy církve.

Individualistická víra a křesťanství, které se lehce stanou návykem, ale odporuje pohledu Bible na to, jak by měly sbory křesťanů fungovat. V Písmu máme několik velmi přiléhavých přirovnání, čemu se má funkční církev (sbor) podobat.

Stavba chrámu. Členové církve jsou přirovnáni k jednotlivým opracovaným kamenům, z kterých je budován Boží chrám (Ef.2,20-22). Pokud jsou jednotlivé kameny při stavbě nepoužitelné, nepoužité, chybějí, nebo se „nechtějí“ nechat použít ve společném díle, hrozí přinejmenším velké zdržení stavby.A kameny, které se nestanou součástí zdí, nejsou ani součástí chrámu církve.

Vinný kmen. Křesťané jako jednotlivé větve, ratolesti a výhonky naroubované do vinného kmene – Krista, mají nést ovoce (J.15,1-8). Jestli se ratolesti od větví, do kterých jsou naroubováni odloučí (tj. i od kmene), nemohou přinášet ovoce a budou odříznuty. A bez napojení na kmen, bez životodárné mízy brzo uschnou. Potom se nehodí ničemu jinému než ke spálení.

Obilné pole. Toto přirovnání (Mt.13,24-30) ukazuje, že ne vše co na poli roste, je pšenice. A nejeden dlouholetý člen „církve“ bude na posledním soudu rozpoznán jako plevel a bude spálen. Ale obilné pole ukazuje i na další podobnost s církví. I klasy všech druhů obilí potřebují kolem sebe ostatní klasy. Musejí se větrem (Duchem svatým a Písmem) navzájem opylit, aby mohly dozrát. Osamoceným obilným stéblům hrozí nejen nebezpečí zmíněná v podobenství o rozsévači (Mt.13,3-9 a Mt.13,18-23). Je také téměř jisté, že samo rostoucí stéblo se neopylí a tak nepřinese užitek.

Stádo ovcí. (J.10,1-5) To je v dnešní době velmi nelichotivé přirovnání, ale odpovídá naší situaci. Nemusí se nám to líbit, ale jsme stejně jako ovce, naprosto závislí na našem dobrém Pastýři Pánu Ježíši, který se za nás obětoval. Potřebujeme jeho vedení a péči. Když začne „ovce“ běhat po svých cestách, ztratí se a zahyne. Proto potřebujeme znát, následovat a poslouchat Jeho hlas (skrze slovo Písem), jinak se vydáváme do stejných nebezpečí.

Svatý národ, královské kněžstvo. Božím záměremnebylo přinést spásu množině individualistů. Ve SZ, ale i v Nové smlouvě se mluví o svatém národu (1P. 2,9). A přirovnání k starozákonnímu kněžstvu také ukazuje ke společné bohoslužbě. Ne každý kněz přinášel oběti, ale v chrámu byly stovky služeb; od pálení kadidla, zpěvu, přes služby u vstupu do chrámu až k úklidu a vynášení popela od oltáře. A podobné to je i v křesťanské církvi a jejich sborech. Nikdo tam nemusí být nezaměstnaný, ale nejrůznější společnou činností máme oslavovat Boha.

Údy Kristova těla. Přirovnání věřících k různým údům lidského těla, jejíž hlavou je Kristus (1K.12,12-27) , patří k nejúžasnějším biblickým předobrazům fungující církve. Každý člověk je jiný, má jiné schopnosti a obdarování, ale přesto mohou jako jednotlivé údy Kristova těla společně a v harmonii sloužit Bohu. A nikdo si nevystačí sám a nikdo se nemůže povyšovat, protože každý potřebuje ty ostatní.

Kristova nevěsta. (2K.11,2; J.3,29; Zj.21,2; Zj.21,9 a Zj.22,17) V tomto přirovnání je hlavní myšlenkou vzájemná láska mezi ženichem a nevěstou. Pán Ježíš svou lásku k církvi dokázal na kříži. A protože On nás miloval dřív, všichni vykoupení tvořící Jeho nevěstu, ho mají také bezmezně milovat. A opět, láska k Ježíši se nejlépe pozná podle toho, nakolik posloucháme Jeho slovo (1J.5,2-3). A všichni, kteří opravdu milují Ženicha, patří dohromady – spojuje je totiž i stejné omilostnění.

Myslím, že Písmo velmi jasně vyvrací jakákoli tvrzení a různé výmluvy věřících, proč nechodit do obecenství církve. Vždyť jen v obecenství (třeba malé) církve platí zaslíbení Ježíšovy přítomnosti (Mt.18,20). Protože např. rodina se neshromažďuje ve (kvůli) jménu Ježíš. Z toho důvodu, ale i kvůli poslouchání Božího slova v kázáních, kvůli Večeři Páně a společným modlitbám a kvůli oslavování Boha písněmi i obecenství s bratry a sestrami, jsou shromáždění věřících nenahraditelná (pokud účasti nebrání skutečné překážky). A proto by žádný křesťan neměl zanedbávat svá shromáždění. Vždyť kdo miluje Boha, miluje i Jeho děti (1J.3,14). A láska „neškudlí“ svůj čas pro sebe.

K.H.