Je zapsán v knize Ezdráše, desátá kapitola, první čtyři verše :  Když se Ezdráš modlil a vyznával, plakal a vrhal se k zemi před Božím domem, shromáždili se k němu jako převeliké shromáždění muži, ženy i děti ;  i lid plakal velkým pláčem. Nato promluvil Šekanjáš, syn Jechielův, ze synů Elamových a řekl Ezdrášovi :  Zpronevěřili jsme se vůči svému Bohu a brali jsme si ženy cizinky z národů země. Přesto je pro Izrael ještě naděje. Nuže uzavřeme smlouvu se svým Bohem, že propustíme všechny ženy a ty, kteří se z nich zrodili, podle rozhodnutí Panovníka a těch, kdo se třesou před příkazem našeho Boha. Ať se stane podle zákona. Povstaň, neboť to je tvoje věc a my jsme s tebou. Posilni se a jednej.  Třesení a bázeň před Bohem a Božím slovem vede k poslušnosti a činění tohoto slova. To, co se rozhodli udělat Izraelci za doby kněze Ezdráše, to byla těžká záležitost. Byla to zkouška, která je určitě vedla k velkému „třesení“. Propustit své milované manželky i děti a také je finančně zajistit, to pro ně bylo nesmírně těžké. Dnes by  mnoho křesťanů jejich jednání „v bázni a třesení“ označilo jako fanatismus. Ale Bible jejich jednání popisuje jako příklad poslušnosti Božího slova.  Křesťané se žel vždycky před Písmy Božího slova netřásli. Naopak, často ho zlehčovali podobně jako dnes my, malým slůvkem ALE. Protože křesťané málokdy říkali:  Bible ne. Oni říkali a říkají Bible ano, ALE. A to stačí; protože  činění a poslušnost Písmu se už v našich životech neuskuteční.  A tak se rodí velká Satanova vítězství a  křesťanské tragedie v životě církví i křesťanů.  

Uvedu některé příklady, kdy bylo a je používáno slůvko ALE;  a tím je zlehčována  závažnost a praktikování Božího slova.

1 ) Bible ano, je to literární skvost a důležitý historický zdroj, ALE nemůže to být Boží slovo, protože Bůh není. Tohle říkají vzdělanější ateisté. Věřím, že nás se tento postoj netýká, proto ho nebudu komentovat.

2 ) Bible ano, ALE je tu i tradice a učení církve. Tohle učení je už hodně staré, a je založeno na předpokladu, že církev je Bibli nadřazena. Protože církev prý určila co Božím slovem je, a co není. Proto je tradice i ostatní učení v katolické a dalších církvích považováno za stejně inspirované Duchem svatým jako Bible. S tím jako protestanti nesouhlasíme. Církev vždy byla a je pod autoritou Písma, ke kterému se nesmí nic přidat, ani nic ubrat. Věřící v prvních staletích pod vedením Ducha svatého pouze rozpoznali, které knihy patří mezi knihy uzavřeného kánonu Bible a církevní koncily toto poznání pouze potvrdily. Bible ano, ALE… Avšak právě toto ale zavedlo do církve místo osobního vztahu s Bohem obřady, svátosti, učení církevních otců, neomylná vyhlášení koncilů a papeže, uctívání svatých, odpustky, učení o očistci apod. A tímto povýšením tradic a přídavků bylo slovo Bible a její autorita velmi snížena.

3 ) Bible ano, je to velký zdroj duchovní a duševní inspirace, ALE musíme ji odmytologizovat  (tj. zbavit bájí a chyb). Mám na mysli liberálně kritický přístup k Bibli. Tahle nauka říká, že text biblické zvěsti musíme svým rozumem „přefiltrovat“, abychom pochopili, co nám Písmo opravdu říká. Abychom prý Bibli správně rozuměli, musíme „odclonit“ všechny báje, zázraky, vědecké i historické omyly vyplývající z neznalosti a omezenosti autorů, písařské chyby opisovačů atd., atd.. A tak tento přístup vede k tomu, že lidé věří, že mnohé z toto co v Bibli čteme se vlastně vůbec nestalo. Jsou to jen vyprávění, které mají povzbudit víru. Přesto je to prý napsáno (tedy vlastně vymyšleno) proto, aby to lidi vedlo k lepšímu morálnímu jednání. Jenže měnit svůj život kvůli knize, která je jen sbírkou bajek propletených s historií je prostě nemožné. Není-li Bible svaté, neměnné Boží slovo   a my se musíme nechat se z téhle staré směsi inspirovat pouze zrníčky nadčasové pravdy – na to opravdu nepotřebujeme Bibli. Dosud popsaná ALE jsou uvedeny spíše kvůli pokusu o jakousi (nedostatečnou) úplnost.  Nyní se posuňme k těm ALE,  které se nás týkají víc.

4 ) Bible ano, ALE nemusíme ji brát a věřit doslova. Žijeme už v 21 století a od napsání Bible lidské poznání a věda pokročily. Už nemusíme věřit ve stvoření světa v sedmi dnech. Už nemusíme podle Bible při výchově dětí používat „metlu“, protože máme skvělé psychology, kteří to nedoporučují. Už nemusíme brát tak vážně rozvody, předmanželský sex, ženy jako „biskupky“, homosexuální aktivity apod. Dnes už jsme přece pokročili v poznání a v toleranci. A tak dnes věří mnozí křesťané víc svým představám, které jsou ovlivněny lidskými názory , než tomu, co říká Boží slovo.Tak třeba nevěří v peklo. ačkoli o něm Písmo jasně mluví. Argumentuje se tím, že Pán Bůh je přece láska, a láska přece nemůže lidi věčně zatratit. A přehlédne se množství míst, které mluví o Bohu, který je spalující oheň a trestá. Přitom o Pánu Bohu platí nerozdělitelně obě tato tvrzení. Je vždycky velice nebezpečné nebrat Boží slovo naprosto vážně, nebo jen něco. Boží slovo je totiž navěky neměnná pravda, která musí mít za všech okolností naprostou prioritu. Pán Ježíš řekl:  Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jedna čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a učil tak lidi, bude v království nebes nazván nejmenším (Mt.5,18-19).  Jenže dnes je spousta křesťanů chytřejších než sám vtělený Bůh – Pán Ježíš. Proto ho opravují, protože všemu – i Písmu rozumí lépe.

5 ) Bible ano, ALE mnohé její slova byly určeny jen do minulé konkrétní situace.  Jako příklad se někdy uvádí kolík, kterým měli Izraelité nakázáno na poušti zahrabávat své výkaly (Dt.23,13). To je samozřejmě pravda, že Boží slovo vždycky zní do konkrétní situace. Ale tím není jeho další platnost ukončena. Tohle slovo je velmi aktuální i dnes, kdy také lidé často nemohou bez znečištění vstoupit na místa, kde už byl někdo před ním. Při pochopení souvislostí a hlavního smyslu i dalších „předpotopních“ příkazů není aktualizace Písma do dnešní doby často vůbec složitá.

6 ) Bible ano, ALE není jediným způsobem jak Bůh mluvil a i dnes k lidem mluví. Tato námitka se i dnes objevuje v mnoha variantách. Ano, Pán Bůh je svrchovaný a vždy mluvil a mluví jakkoli chce. Jenže když mluví On, nikdy nezruší a nepopře svůj předcházející výrok, ani ho nepotřebuje poopravit. Varujícím příkladem je smrt judského proroka v Samaří, který uvěřil, že se Boží slovo může změnit; a proto ho zabil lev (1Kr.13).

6a) Bible ano, ALE Bůh jedná a mluví i skrze církev. Tady se argumentuje rozhodnutím prvního Jeruzalémského koncilu (Vidělo se nám i Duchu svatému –  Sk.15,28). Ano, zde má usnesení církve autoritu Božího slova, protože bylo do Písma zapsáno. Já věřím, že po uzavření kánonu Písma už církev tuto autoritu srovnatelnou s Písmem nemá. K Písmu se nesmí nic přidat, ani ubrat (Zj.22,19). A to platí i pro církev. Ani církev (papež, biskupové, presbyteria, delegáti, sborové hodiny atd.) nesmí svými rozhodnutími opravovat Písmo a schvalovat např. křty nemluvňat, svěcení nebo ordinování homosexuálů a žen na kněze a kazatele, atp. To je rušení svatého Písma pouhými lidskými nařízeními, které vyčítal i Pán Ježíš  farizeům (Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice – Mk.7,8) Církev potřebuje reagovat na měnící se poměry, ale její rozhodnutí (prý vedené Duchem) by nikdy nemohlo odporovat Písmu.  A protože se taková rozhodnutí objevují, nesmí mít s Písmem srovnatelnou autoritu.

6b) Bible ano, ALE  moje náboženská autorita to říká jinak. Mnoho křesťanů si možná ani neuvědomuje do jaké míry se podřizují lidské a nikoli Boží autoritě zjevené v Písmu. Při argumentaci o teologických otázkách někdy můžeme slyšet: V Bibli to sice takhle napsáno je, ALE  (papež, pan farář, profesor X, kazatel Y, nebo ten a ten vážený bratr nebo sestra) to říkají jinak. Dnes můžete dokonce slyšet výroky: V Bibli to nehledejte, ale mně to osobně řekl (zjevil) Ježíš nebo Duch svatý. To, že Pán Bůh není omezen jen na Bibli si myslí příznivci „nových zjevení a proroctví“, která se snaží doplnit ne dost konkrétní a málo podrobnou Bibli. Stále se objevují detailní popisy nebe, nebo výpočty přesného okamžiku příchodu Pána Ježíše Krista, ačkoli se k Bibli nemá nic přidávat. Samotná Bible už mnoha křesťanům zjevně nestačí. A protože tato „zjevení“ měli lidé, které jsou pro tyto křesťany autoritou (posloužili statisícům lidí a ty zázraky!), bez prověřování Písmem tomu věří a řídí se i tím, co neodpovídá Písmu; a tím velmi snižují, někdy i ruší autoritu Písma. Opět zde platí – všechno je nutné zkoumat a prověřovat Písmem. A pokud něco Písmu neodpovídá, platí zde Jeremiášovo slovo – Hle, já jsem proti těm, kdo prorokují klamné sny, je výrok Hospodinův. Vypravují je a svádějí můj lid svými klamy a svou chvástavostí. Já jsem je ani neposlal, ani je nepověřil (Jr.23,32). Dalšími ALE argumentují lidé, kteří spoléhají na své osobní  zkušenosti, prožitky a pocity.

6c) Bible ano, ALE já to dělám jinak, a mám s tím docela dobré zkušenosti. Do kostela nechodím každou neděli. Jdu jen tehdy, když se mi chce. (Srovnej s Žd.10,25 – Nezanedbávejte společná shromáždění…)  Nebo: Čerpám a inspiruji se i z jiných zdrojů než z Bible. (Porovnej s Ž.1 – Blažený muž…nad Hospodinovým zákonem přemýšlí ve dne i v noci.) Tito lidé někdy říkají: Chodím místo do kostela do přírody, do divadla, čtu díla světových spisovatelů (např. Dante, Shakespeare), nebo spisy jiných náboženství. Zkrátka s tím kostelem a Biblí se to nesmí zas až tak přehánět. Jenže důsledky těchto „dobrých“ zkušeností se v osobním, rodinném i v životě sborů i společnosti brzy projeví. Dopadá to potom tak, jak je zapsáno v knize Soudců – Každý dělal, co považoval za dobré (Sd.17,6). A rychle potom přichází i úpadek morálky.

6d) Bible ano, ALE já to cítím jinak. Je tragédií, když mluvíte s člověkem, nebo o člověku, který například žije ve zjevném hříchu smilství a dotyčný vám po poukázání na Boží slovo řekne: Ale já v tom mám pokoj. Pro tyto křesťany je slovo Písma pravdou až tehdy, když to i oni jako pravdu také „cítí“. Je pravdou, že Boží pokoj může být potvrzením Boží vůle. Jenže z jakého zdroje může přicházet „pokoj“ do situace jasně odporující Boží vůli a jasnému Božímu slovu ? Nejsem proti pocitům, protože vím, že lidé nejsou roboti. Jenže udělat ze svých pocitů hlavního rozhodčího, bez ohledu na to co říká slovo Bible, je velmi špatně. I satan umí naše pocity skvěle ovlivňovat. Jak rychle se změnily pocity zástupu od volání „Hosana“  k volání : „Ukřižuj ho!“ Proto pocity být mohou, nebo mohou úplně chybět; ale nesmí být konečnou autoritou. Vždyť je to Boží slovo, které je věčnou pravdou a jen ono má mít autoritu rozhodovat v našich životech.

6e) Bible ano, ALE Duch svatý mne vede jinak. Je to velmi podobné předchozímu bodu, ale může tím být naznačená i určitá povýšenost. Tito křesťané jsou často přesvědčeni, že jsou na vyšší duchovní úrovni než lidé, kteří se řídí pouze „mrtvou literou“, totiž Písmem. Oni jsou přece přímo vedeni Duchem svatým! Je pravdou, že bez Ducha svatého nemůže Písmu nikdo správně rozumět. Ale nedokážu si představit, že by autor Písma – Duch svatý mohl vést a inspirovat k překračování svého slova. Opět musím zopakovat, že Boží slovo je dokonalé, neměnné a nepotřebuje žádné opravy, úpravy nebo doplňky. Proto ten, kdo je údajně „veden Duchem“, ale učí a vede k praxi nad rámec Božího slova, nebo dokonce proti jeho smyslu, nemůže být veden třetí Boží osobou – Duchem svatým. A o opaku mne v jejich případě nemohou přesvědčit ani zázraky. Ty uměli několikrát po Mojžíšovi zopakovat i faraónovi mágové. 

Na závěr proto shrnuji: Proti Božímu slovu  se nesmí postavit žádná námitka, žádné ALE, protože tím snižujeme, nebo dokonce rušíme jeho autoritu a závažnost. Asi bychom všichni potřebovali mít zážitek podobný tomu Izaiášovu, když mu byla v náznaku ukázána Boží velikost a svatost (Iz. 6) A tehdy si uvědomil i vyvýšenost, svatost a dokonalost jeho Slova. Kdyby se i nám zjevil Hospodin ve své slávě, všichni bychom se před ním třásli v prachu, a na žádné ALE bychom si nedovolili ani pomyslet.. Proto bychom se měli třást i před jeho svatým Slovem. A správné „třesení“ v sobě zahrnuje jako hlavní bod  –  poslušnost tomuto slovu v jakýchkoli situacích.

K.H.

Co tedy chvály a chválení je, nebo čím by chvály a chválení být měly ? Na to nám nejlépe může odpovědět Boží slovo – Písmo.

Chvála či chvály – to jsou podle Bible především jednání věřícího člověka, která vychází z postoje jeho srdce. Chvála je reakce věřícího, který Pána Boha miluje a chápe Boží milostivé jednání, kterým se k němu Bůh sklání. Miluji Hospodina, vždyť slyší můj hlas, mé úpěnlivé prosby, naklonil ke mně ucho. Po všechny své dny k němu budu volat (Ž.116,1-2). Chvála či chvály také nejsou jenom písně (i když i ty k chválení Boha patří). Chválením Boha jsou i vyprávění o Božím jednání v lidském životě – dnes bychom tedy řekli – vydávání svědectví. Nezatajíme to před jejich syny, kteří svým budoucím potomkům budou vypravovat Hospodinovy chvály, ano i jeho moc a jeho divné skutky, které činil (Ž.78,4).  K chválení Boha patří pochopitelně i modlitby. Matanjáš, syn Míky, syna Zabdího, syna Asafova, který při modlitbě začíná chválu (Neh.11,17). Chválení je tedy velmi široká škála oslavování Boha a určitě mezi ně patří i písně, které vznikly v minulých staletích.

Důvodem a objektem, na který jsou chvály zaměřeny, je tedy Bůh, nikoli člověk. Oběť chvály u křesťanů je vlastně určitým pokračováním starozákonních obětí díků a chval ve stánku úmluvy a v chrámě. A když byste obětovali oběť chvály Hospodinu, budete ji obětovat dobrovolně (Lv.22,19).  Skrze něho (Ježíše) tedy přinášejme Bohu stále oběť chvály, to jest ovoce rtů, vyznávajících jeho jméno. A nezapomínejte činit dobře a sdílet se, neboť takové oběti se Bohu líbí. Ano, při obětech nešlo nikdy hlavně o člověka, ale o Boha. Kdykoli lidé při obětech a jiných náboženských činnostech jednali hlavně kvůli sobě, aby ukazovali svou zbožnost, své schopnosti, nebo se chtěli prosadit a uplatnit, bylo to vždy špatně. Když přicházíte, abyste se přede mnou ukazovali, kdo od vás žádal, abyste šlapali po mých nádvořích? Nepřinášejte už falešné obětní dary; kadidlo je mi ohavností. Novoluní a soboty, svolávání shromáždění; nesnáším shromáždění, kde je zlo. (Iz.1,12-13) nebo Když dáváš almužnu, nevytrubuj před sebou, jak to činí pokrytci v synagogách a na ulicích, aby je lidi pochválili. Mají už svou odměnu… A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci,neboť ti se rádi modlí stojíce v synagogách a na rozích ulic, aby je lidé viděli. Amen pravím vám: Mají už svou odměnu (Mt. 6,2; Mt.6,5). Ani při chválení nemá jít o to být viděn nebo slyšen. Při chválení by také nemělo jít hlavně o to, jak se při něm cítíme my, nebo jak se to nám osobně chvály líbí. Jde tu přece o vděčnost a oslavu Boha. Velmi mne zarazil výrok mladého člena jiné církve, který řekl, že si na minulém večeru chval „parádně zapařili“. Nechci tu vynášet konečný soud, nakolik se u něj jednalo o zážitek podobný těm na světských koncertech nebo diskotékách, nebo jen použil „slang“ tohoto světa. Každopádně to je na vážné zamyšlení, o co nám v tzv. chválách hlavně jde. Jde tu o hudební styl, který se mi líbí? Jde tu o to, abych se tímto způsobem uplatnil? Nebo tu jde o to, abych se odreagoval a cítil se při chválách krásně? O co mně ve chválách nejvíc jde; o Boha, nebo o mne?

U člověka, který Boha miluje a prožívá hlubokou vděčnost, nelze chvály omezit nebo dokonce zakázat. Vždyť ústa mluví z přebytku srdce (Mt.12,34). Chválu nelze ani uvěznit. Kolem půlnoci se (ve vězení) Pavel a Sílas modlili a zpěvem oslavovali Boha a ostatní vězňové je poslouchali ( Sk.16,25).  Proto můžeme a také máme nebeského Otce a našeho Spasitele Ježíše Krista chválit nejen v neděli, ale vždycky. V každém čase budu dobrořečit Hospodinu. V mých ústech bude ustavičně jeho chvála (Ž. 34,2).

Na závěr už jen tři osobní poznámky. Za prvé musím zdůraznit, že nemám nic proti písním s modernějším doprovodem, tj. proti tzv. chválám. Naopak, mám zpěv chval rád, protože často při jejich zpěvu prožívám vděčnost vůči Pánu Bohu. Zadruhé: Nemám nic ani proti moderním hudebním nástrojům (kytarám, bicím, apod.). Vždyť i David vymýšlel a používal nové hudební nástroje (Am.6,5). Jen je potřeba určitá uměřenost ve stylu a decibelech (nemyslím, že Duch svatý začíná působit od osmdesáti decibelů výše, jak by se mohl začít domnívat nejeden návštěvník křesťanských koncertů). A za třetí: Hudební doprovod zůstává stále jen doprovodem, tím hlavním jsou ve všech duchovních písních slova. Neměly by to být jen často opakované fráze připomínající východní mantry, ale texty by měly být biblické , hluboké a i vyučující, podobně jako Žalmy, nebo některé písně složené v církvi v minulých stoletích. A i takové mezi našimi chválami jsou.

K.H.

Rogers se zeptal Dr. Tsona, co říká na americké křesťanství. Tsonova odpověď mě překvapila. Po chvilce zdráhání odpověděl: „Dobrá, protože se ptáš, řeknu ti to. Klíčové slovo amerických křesťanů je rozhodnutí a věrnost.“ Ale místo toho, aby tuto vlastnost považoval za pozitivní znak, upozornil na to, že je to nedostačující náhražka staršího křesťanského učení, které se týká kapitulace a vydání se Bohu.

Pastor Tson vysvětlil, co má na mysli: „Když uděláš rozhodnutí, že budeš žít křesťanským životem, máš dál kontrolu nad tím, k čemu ses zavázal, a pro co ses rozhodl. Někdo si může dát předsevzetí, že bude číst pravidelně Písmo, že se bude modlit, že bude finančně podporovat to či ono, že bude pravidelně splácet půjčku na auto, nebo že shodí pár kilogramů. Cokoliv si člověk vybere, že chce udělat nebo co chce dokázat, stačí se rozhodnout a mít silnou vůli. Ale odevzdat se, vydat se plně Bohu a zcela kapitulovat, je zcela odlišná věc. Kdyby vám někdo přiložil pistoli k žebrům a rozkázal vám „ruce vzhůru“ a řekni, kde máš peněženku, asi byste mu těžko vysvětlovali, že jste věrní Bohu. Uděláte přesně to, co přikáže držitel pistole, a vzdáte se. Pro křesťany je mnohem jednodušší se pro něco rozhodnout, k něčemu se zavázat, než se plně vydat, ale jedině tak se staneme služebníky a otroky Pána Ježíše Krista.“

To byla pěkná trefa! Jako většina křesťanů jsem vyslovil nespočetné množství rozhodnutí, závazků a slibů před Bohem. Jako kazatel jsem žádal a vyzýval ve stovkách kázání věřící, aby se rozhodli, zavázali k nejrůznějším praktickým i duchovním činnostem. A teď stačilo pár slov vysvětlení a slovník mé víry dostal pěknou ránu. Proč je to problém, v čem spočívá rozdíl několika slov? Cítil jsem se, jako kdyby mi někdo vyrazil dech! Má Josef Tson pravdu? A jestliže ano, proč to považuje za tak kritické pozorování a poznání? Okamžitě jsem věděl, že říká pravdu, ale hned jsem věděl, že budu muset vydat hodně energie, abych plně pochopil význam slov, kterým jsem začínal rozumět.

Jádro problému

Když jsem uvažoval o tom, co jsem slyšel, uvědomil jsem si, že Tson měl pravdu, když přesně určil rozdíl mezi osobním rozhodnutím se pro Boha a osobní kapitulací před Bohem. Rozdíl je v tom, že vždy chceme mít dění pod kontrolou. Skrze osobní rozhodnutí očekáváme Boží požehnání, aniž bychom se Mu cele vydali nebo se vzdali veškeré svébytnosti. Moje osobní rozhodnutí může být samá poctivost a počestnost vedoucí k šlechetným, charakterově a morálně vznešeným cílům, ale všechna moje předsevzetí jsou podřízena pouze mně samotnému. Tvářím se jako kdybych měl moc smlouvat nebo ovlivňovat Boží rozhodnutí.

Kapitulací a naprostým odevzdáním vyznáváme, že v zápase s naší vůlí Hospodin vyhrál. Odevzdání začíná tam, kde si uvědomíme, že člověk není partnerem Boha – ani poradcem. On je můj Stvořitel a absolutní Pán. Bez Něj jsem bezmocný, bezcenný a zruinovaný trosečník. Pomyšlení na odevzdání veškeré autonomie a svébytnosti je pro nás tak nechutné, protože se dotýká jádra problému a tím je náš hřích – pýcha.

Jednotlivé postavy a příběhy v Písmu jsem začal vidět jinak než dosud, protože jsem se učil dívat se skrze brýle zabarvené sebevydáním se. Dva pomazaní králové, Saul a David, očividně ilustrují rozdíl a kontrast mezi rozhodnutím a kapitulací před Bohem. Bez pochybností vím, že Saul byl rozhodný věřící, ale jeho úmyslné a promyšlené akce byly výrazem neuposlechnutí. Nedbal Hospodinových příkazů, což odhaluje svévoli a nedostatek důvěry a sebevydání se. V Gilgálu vedla Saula netrpělivost k tomu, aby nečekal na Samuela, který měl provést oběť, ale obětoval sám (1S.13). Později Saul záměrně neuposlechl Hospodinovy instrukce, aby zcela vyhladil Amálekovce. Saul přesně věděl, co má udělat, ale rozhodl se jednat podle svého uvážení:

• Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla! (1S.15,3)

Místo vyplnění příkazu, aby všechny zahubil, i amáleckého krále Agaga pouze zajal. To mělo své následky:

• Saul a jeho lid ušetřil Agaga a nejlepší kusy z bravu a skotu, z druhého vrhu, a ze skopců a vůbec ze všeho pěkného, a nechtěli je vyhubit jako klaté. Jako klaté zničili jen to, co bylo podřadné a bezcenné. I stalo se slovo Hospodinovo k Samuelovi: „Lituji, že jsem ustanovil Saula králem, neboť se ode mne odvrátil a mými slovy se neřídí.“ (1S.15,9–11)

Na druhé straně Davidovou nejvyšší prioritou byla kvalita vztahu s Hospodinem. David nebyl o nic menší hříšník než Saul. Jeho rodinné vztahy nestály za nic. Udělal mnoho chyb v uctívání Hospodina i v tom, jak si počínal jako král. Ale nikdo nemůže říci, že David nebyl naprosto oddaný služebník, který měl na mysli Boží slávu, což je vidět na způsobu jak např. přijal napomenutí proroka Nathana, jak se zachoval, když zemřel jeho syn, a jak nadšeně uctíval Boha, když byla schrána úmluvy nesena do Jeruzaléma.

Uviděl jsem, jaký je rozdíl mezi vydáním se a rozhodnutím se něco udělat. V 6. kapitole Janova evangelia čteme, jak Ježíš nasytil pět tisíc lidí a viděl, že by Ho chtěli ustanovit králem. Proto odešel, aby mohl být sám s Otcem. Zástupy lidí jej hledaly a následovaly, ale Ježíš znal pravý motiv jejich dychtění:

• Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný; ten vám dá Syn člověka, jemuž jeho Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ (J.6,26–27)

Jejich reakce je poučná. Čím více z Ježíšova učení slyšeli, tím více reptali. Epizoda v synagoze v Kafarnaum je jen malou ukázkou reakce:

• Když to jeho učedníci slyšeli, mnozí z nich řekli: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (J.6,60)

Ježíš následovníky opět konfrontoval a výsledkem toho bylo obyčejné lidské rozhodnutí:

• Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili. Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života. A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží.“ (J.6,66–69)

Předtím, než jsem dostal palicí po hlavě, interpretoval jsem tuto epizodu jako krizi mezi nedostatkem oddanosti zástupů a příkladné oddanosti několika věrných. Teď jsem viděl rozdíl mezi rozhodností zástupů a vydáním se Dvanácti. Lidé v zástupu byli oddaní, ale jen do jisté míry. Písmo je dokonce nazývá učedníky. Teď jsem poznal, že si sáhli na dno svých schopností oddanosti. Na rozdíl od Dvanácti, kteří se cele vydali svému Pánu. Petr to vyjádřil slovy: „Pane, ke komu bychom šli?“ Neměli a neznali žádnou jinou alternativu, byli plně vydaní na milost Boží.

Rozhodnutí vs. vydání se

V čem pro nás spočívá rozdíl mezi rozhodnutím a vydáním se? Pohled na to, jak naše postoje ovlivňují důležité oblasti našeho duchovního života, mi pomohl objasnit rozdíly.

Většinou naše sekulární kultura a prostředí posuzuje hodnotu a úspěch jednotlivce podle toho, jak často zvítězí a kolik toho získá. V tomto náhledu znamená vítězství vše – a kapitulace je nemyslitelná. Dokonce i kapitulace před Bohem. Rozhodnutí, závazek, oddanost, povinnost, sliby, to vše je přijatelné, ale vzdát se, kapitulovat, je v tomto světě nejen považováno za slabost, ale i za nebezpečí, které má vliv na životní rozhodování. Kapitulace je spojena s podřízeností, poddajností, poslušností, sebezapřením, i umíráním sobě samému – naráží na naši hluchotu a zatvrzelost srdce nebo vyvolává nenávist těch, kteří jsou syceni západními standardy myšlení.

Jednou jsem se ocitl ve velmi obtížné kazatelské službě na Havaji. Vím, že si teď řeknete, no to jsi opravdu trpěl, ale opravdu – provázely mě samé těžkosti. Po dvou letech jsem se rozhodl, že změním místo a tak jsem rozeslal své jméno skrze naši denominaci s tím, že jsem připraven na změnu. Nic se nedělo víc než rok. Jednou, když jsem opět před Hospodinem naříkal, prostě jsem celou situaci vzdal, rezignoval jsem. Řekl jsem: „Bože, chceš-li mě nechat na tomto lávovém poli po zbytek mého života, budiž, vše záleží jen na Tobě“. Neudělal jsem žádné rozhodnutí – zda zůstat nebo odejít, nechal jsem vše na Bohu.

Věřím, že Hospodin čekal právě na tuto chvíli. Moje rozhodnutí setrvat na tom místě je dávno pryč, ale moje vydání se a oddanost Hospodinu mi otevřely dveře radosti, pokoji a efektivnosti ve službě. Pokračoval jsem na stejném místě ještě dva roky, dva roky radostné práce až do doby, kdy si mě vyžádala jiná skupina věřících. Když se dívám zpět, vidím, jaké škody jsem mohl napáchat ve své rodině, sboru a i v novém působišti, kdybych prosazoval jen svou vůli.

Bob Butler, El Camino Baptist Church

Minulost je nenávratně za námi, budoucnost teprve před námi. Jen přítomnost „je naše“, neboť v ní žijeme a jen v ní máme možnost pracovat a působit. Ale nechceme přehlédnout fakt, že tato naše přítomnost nevisí ve vzduchu, nýbrž je až osudové spjata s minulostí a s budoucností. Naše přítomnost byla totiž už dávno připravována v minulosti, a svým způsobem je formována i budoucností, neboť my věřící se ve svém snažení ubíráme k cíli, který je v eschatologické budoucnosti, odkud čekáme příchod svého Pána a Spasitele Ježíše Krista.

Takto se chceme dívat na svou přítomnost, kterou chápeme jako zvláštní příležitost k plnění zvláštních úkolů, jež tu jako církev máme. V tomto smyslu totiž mluví Boží slovo Písem svatých. Vybízí nás, abychom tohoto dneška využívali k tomu nejdůležitějšímu. O tomto Zvláštním dnešku hovoří Bible takto: „Duch svatý praví: „Dnes, uslyšíte-li hlas jeho, nezatrvzujte srdcí svých. Ale napomínejte se vespolek po všecky dny, dokudž se dnes jmenuje, aby někdo z vás nebyl zatvrzen oklamáním hřícha“ (Žd.3,7; Žd.3,13).

Tím tu chci Zároveň připomenout, že jsem tento referát nepojal ve smyslu čistě historickém s historickými daty o přítomnosti naší církve, nýbrž spíše ideově, aby nás to vedlo k zamyšlení nad vlastní náplní života a činnosti naší církve v přítomnosti. Církev by se dnes neměla spokojit s tím, co je, ale měla by se ptát po tom, co být má. Jen v Božím slovu Bible jsou na to normy a odpovědi.

Církev byla vždy cloumána pokušením nebýt pravou církví, která bytu plnila své specifické poslání Zvěstovat Krista jako Spasitele světa. Už ve IV. století vzdychá nad tímto povážlivým stavem církevní otec Basilius Z Cesareje, když do svých řeckých spisů zapisuje i tuto větu: „Technologúzin, ú theologúzin hoi anthrópoil“ (Lidé jen technologizují a vůbec neteologizují! – Jsou zaměření jen technicky a zanedbávají ducha).

I my si musíme Znovu ujasnit, čím naplníme přítomnost, v které žijeme. Práce je mnoho, jak v oblasti evangelizačně misijní, tak i v oblasti mezilidských vztahů až po odpovědný zápas církve o zachování světového míru.

Oči dnešního světa svým způsobem vzhlížejí i k církvi. Proto se ptejme, ke komu vzhlížíme jako církev my? Jsou naše oči a Srdce obráceny k Bohu, ke Kristu a Pánu církve? Jedině On má být centrem naší pozornosti i v přítomnosti, tak jak byl v minulosti, na kterou dnes jubilejně vzpomínáme.

Když tu dnes vděčně vzpomínáme na minulé století naší církve, pak tu nechceme chválit a vyvyšovat lidi, ale Pána Boha. Kristova církev nezná žádných hrdinů, nepěstuje žádný kult heroismu, nevyvyšuje lidská jména, nýbrž oslavuje je jen to jedno Jméno, které je nad každé jméno, jméno Boží, jméno Pána Ježíše Krista!

Mnozí křesťané zatlačují Pána Ježíše stále jen do dávné minulosti, nebo Ho odsouvají do daleké budoucnosti. Takto odsouvají i všechnu naléhavou duchovní práci, která by měla patřit dnešku. Vždyť Pán Ježíš žije i dnes a chce působit i v naší současnosti!

Porovnáme-li svou přítomnost s minulostí, pak nemůžeme být spokojení. Přítomnost velice jasně ukazuje, kde jsme v minulosti nebyli dost věrní. Bídu církve lze vidět i na prázdných lavicích kostelů a modliteben. Tuto bídu ovšem nevyřeší ani takový ekumenismus, ve kterém by bylo příliš mnoho antropocentrismu a příliš málo biblického teocentrismu.

Do církve, do jejího smýšlení a jednání se tlačí i dnešní negativní pluralismus, kde má každý pravdu a kde si každý může žít jak chce. I zde nás dnes čeká mnohý duchovní zápas, neboť Boží slovo je jen jedno, a to v Ježíši Kristu dosvědčeném Písmem svatým. Žádné jiné evangelium!

V naší církevní současnosti se bude muset znovu uplatňovat to, co v církvi být má, a ne to, co v ní je, co V ni je nebiblického. Ecclesia semper reformanda! Jakožto církev se musíme i dnes neustále korigovat podle intencí Božích přikázání a ustanovení.

Ani dnes totiž nemáme po ruce žádný patent na rychlé řešení svých problémů a nedostatků. V každém případě budeme i dnes lidstvu nabízet jediné řešení, a to V Pánu Ježíši Kristu, jediné naději světa!

Dnes by se opravdu mělo v církvi více mluvit o Pánu Ježíši a méně o člověku. Všechen nezdravý antropocentrismus by dnes měl být ze svého trůnu svržen, a měl by zase být nastolen biblický chrístocentrismus.

K tomu nás vybízí nejen Bible, ale i mnohá bída současné církve. Snad nikdy více než právě dnes nás čeká specifický úkol, abychom volali člověka ke Kristu, k lavici pokání, k osobnímu uvěření a vydání se Kristu coby osobnímu Spasiteli.

V naší současnosti nesmí církev dovolit, aby oheň, jejž zapálil Pán Ježíš, byl neustále tlumen a uhašován. Jeho žár nesmí být v církvi snižován na pouhý stupeň pokojového tepla. Proti tomuto žáru by současná církev neměla stavět žádná svá stínítka.

Z naší současnosti by měla zmizet všechna vlažnost. O Duchu Svatém by se neměly vést neplodné diskuse a pochybené nebiblické spory a hádky, nýbrž všichni bychom měli Jím hořet. Ano, mělo by to v nás hořet Duchem Svatým! Ale budeme ochotni být tím hořlavým materiálem?

To je ovšem něco zcela jiného než nábožensko – psychické horování a nebiblické blouznění, jak se často mezi nás vkrádá i ve formě pseudoletničních důrazů. Tam chybí v centru Pán Ježíš Kristus podle Písem! Sbory naší přítomnosti potřebují život, a nejen pouhou živost! Potřebuji život shůry a ne zezdola vytvořenou náboženskost, která plyne z pouhé lidské psychiky a s důrazy, které s Bibli nemají nic společného.

Ani Jan Křtitel nemluvil o nových náboženských důrazech, nýbrž volal lidi ke Kristu: ,,Aj, Beránek Boží, který snímá hřích světa!“ Jan Křtitel žádné zázraky nedělal, ale dělal to, co je víc než činěni zázraků: on věrně zvěstoval Krista, Krista podle Písem! (J.10,41)

V naší pluralistické současnosti si dále musíme uvědomit, že evangelium tu není v prvé řadě k tomu, aby hříšníky uspokojovalo a chlácholilo, nýbrž aby je volalo k činěni pokání z hříchů, a to tak, aby hříchy byly nejen odpouštěny, ale i opouštěny. Hřích je nutno poznat, uznat, vyznat a pak i opustit.

Činění pokání musí vykazovat ovoce pokání. Nový život může začít jen tam, kde jsou vyznané hříchy i opouštěny, zanechány. Pán Ježíš takto odpustil i hříchy oné nevěrné ženy, ale s tím, že jí řekl: „Jdi a více nehřeš!“

Dnes je vůbec nutné se ptát, Zda církev při všem svém zřeteli na biblické ,,indikativy“ béře ještě vážně i Boží ,,imperativy“ Bible. Písmo svaté totiž ohlašuje nejen Boží evangelium, nýbrž i Boží soudy, přikázání a ustanovení.

Nebude-li církev i v této věci důsledná, klesnou naše sbory na úroveň pouhých center sociálního života, sociálně-lidské pomoci bližnímu, bez náboje Božího svatého slova, jež nás především volá k posvěcenému životu, ano, jež nás volá z pekla do nebe!

Při svém výkladu Písem svatých nesmíme ztratit ze zřetele transcendentnost Božího Slova Písem. Toto Boží slovo je z jiného, vyššího světa, je to slovo Boží a nepodléhá tudíž ani naší pluralistické době; naopak, i naše současnost podléhá tomuto Božímu slovu Písem svatých.

Také všechna nutná veřejná činnost církve v naši společností bude viset ve vzduchu, nebude-li v církvi onoho zápalu a snahy být církví spasených lidí, kteří zvou i ostatní svět do nebe. Nechtějme do nebe jít sami, ale vezměme dnes sebou i své bližní, aby i oni poznali Pana Ježíše a mohli být spaseni.

Ano, i v naši současnosti je nejvlastnějším úkolem církve přivádět lidi ku spasení. Jde o to, aby lidé byli na Zemi nejen šťastni, ale i spasení. V tomto bodě stavů máme vůči své době nesmírný dluh.

I dnes totiž platí Kristovo slovo: ,,Ale jednohoť jest potřebi!“ I dnes je naším nejpřednějším úkolem vést takový život, abychom se dostali do nebe a nemuseli jít do věčného zahynutí.

Takto je nutno pracovat, smýšlet a svědecky i mluvit. Jinak by všechno naše mluvení bylo jen zředěným kulturně-protestantským povídáním o lásce k bližním. Ale jaká by to byla láska k bližnímu, kdybychom ho nechali jít do věčného zahynutí!

Jinak budou i naše řeči o tzv. „spoluodpovědnosti za tento svět“ jen klamnými frázemi, kdybychom zapomněli na nebe a nešli i za těmi pěti bratřími onoho boháče v pekle, kteří nic netušíce se dnes potácejí vstříc peklu, jak víme z Kristova podobenství v Lk.16,22.

Současná církev jako by opravdu zapomněla uvádět ve své zvěsti i tyto závažné pasáže biblického učení o nebezpečí věčného zahynutí nevěřících a o dané možnosti, aby se přesto mohli zachránit skrze Pána Ježíše.

Tuto plnou zvěst Bible potřebují dnes nejen nekřestaně, nýbrž i křesťané! Mnozí se dnes drží už jen velké masy stáda vlažného křesťanstva, ale už se nedrží Pastýře samého! Mnozí křesťané dnes přicházejí ke Kristu už jen se svými trablemi, ale ne se svými hříchy a vinami!

Jenže Pán Ježíš nepřišel, aby náboženského člověka učinil ještě náboženštějšího, nýbrž aby hříšné spasil, aby hříšníka vytrhl ze smrti pekla a učinil z něho dítko Boží.

I dnešní církev má za úkol o ráji nejen mluvit a přednášet, nýbrž člověka do ráje i přivádět. I naše přítomnost to potřebuje, abychom jakožto církev otevírali lidem okna do nebe.

Proto je evangelizačně misijní činnost právě v naší přítomnosti jedním z nejnaléhavějších a nejdůležitějších úkolů vůbec. Jde tu o konkrétní zahrocení evangelijní zvěsti směrem k dnešnímu člověku, který kolem nás žije a ještě není spasen.

Chybí-li v církvi tato misijní práce, pak v ní chybí nejen něco, ale pak v ní chybí všechno! Pán ji k tomu zavázal slovy: „Budete mými svědky! Dána jest mi všechna moc na nebi i na zemi. Protož jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření! Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, bude zatracen.“ Církev je tu k tomu, aby se v ní lidé dovídali o možnosti záchrany a nešli do zatracení.

Pán Ježíš tento úkol nedal hříšníkům, aby přišli za námi věřícími, nýbrž naopak nám dal příkaz, abychom my šli za nimi, za hynoucími. Kéž bychom svou přítomnost viděli i z této perspektivy a zahořeli novým ohněm misijní činnosti!

Velký a požehnaný pietista Zinzendorf ve své době řekl: „Mou největší radostí je a do smrti zůstane, mohu-li získávat duše pro Beránka Božího, svého drahého Spasitele!“

Toto nejsou snadné úkoly, které i v přítomné době na nás čekají. Ale Kristova církev to nikdy neměla lehké. To vidíme už v prvotní církvi, která se rodila v době velkých krizí. Vždyť kniha Skutků apoštolských je ve skutečnosti záznam samých krizí, nesnází a zápasů.

Ale tehdejší apoštolská církev nerezignovala, nýbrž se poctivě a svědomitě vyrovnávala se všemi těmito krizovými jevy a nesnázemi. Co učinili? Církev neutvořila žádnou komisi, nýbrž svolávala modlitební shromáždění. Církev se modlila.

V modlitbě a v poslušnosti Božího slova byla její moc a síla. Stála nejvýše, když se sklonila na svá kolena k modlitbám. I v naši současnosti platí tehdy ověřená skutečnost, že nejmocnější je církev tehdy, když je na kolenou. Je také nejkrásnější, když ji vidíme klečící a modlící se.

Bůh nechce, aby se naše nohy podlamovaly pod břemeny a tíhou práce, ale aby se naše kolena ohýbala a klekala k modlitbám. Potom jako církev zvládneme i své úkoly v naší přítomnosti.

Latinský benediktinský výrok „Ora et labora!“ – modli se a pracuj, není jen pobožným rčením, nýbrž vybídkou, která plyne z Božího slova. Platí i nám, kteří tvoříme Kristovu církev v přítomné době tolik náročné na plný život vezdejší, duchovní a věčný. Jen v Pánu Ježíši je hojnost všeho toho, čeho tolik potřebuje i naše přítomnost, ve které smíme žít a pracovat.

Soli Deo gloria!