Během celého čtyřhodinového večera nechybělo ani občerstvení, po skončení hry se také promítala prezentace akcí proběhlých v uplynulém roce v našem sboru. A nezapomnělo se ani na vytahování biblických veršů na rok 2016. A do Nového roku jsme, tak jako už několik předešlých let, vstupovali na modlitbách.

Většina lidí řekne, že se narodil 25. prosince. Nicméně v Novém Zákoně nenajdete nic, co by toto datum potvrdilo jako den Ježíšova narození. První dvě století v prvotní církvi neexistovalo nic takového, jako oslava Ježíšova narození. Dohady (lépe spekulace!!) na toto téma započaly někde mezi 3.a 4. stoletím, kde vznikla myšlenka ustanovit přesné datum Ježíšova narození. V této době už ale bylo křesťanství „zkorumpováno“ nastupujícími pohanskými prvky a takto kontaminované se stalo oficiálním náboženstvím římské říše.

Během této doby bylo navrženo osm konkrétních dat Ježíšova narození v rozmezí od března do ledna. Papeži Liberiovi se v roce 354 zalíbilo datum 25. prosince a tím pádem se v Římě ujalo. Stalo se tedy pravidlem na západě římské říše a v roce 435 byla poprvé celebrována „Christ mass“ papežem Sixtem III. Toto datum bylo podle největší pravděpodobnosti vybráno proto, aby vyvažoval vliv pohanských svátků Natalis Solis Invicti (zrození nepřemožitelného slunce) a uctívání Mithrase, perského boha slunce, který se údajně v tento den narodil. Na Východě si vybrali datum 6. ledna; den, kdy Řekové oslavovali narození boha Dionýsa a Egypťané boha Osirise. Zmíněné datum je stále používáno řeckou a ruskou ortodoxní církví. V obou případech tu je se zvolení dne narození Krista spojeno s pohanstvím.

Takže původ vánoc je jakási směs pohanství (což je špatné – je to omyl) a památkou na narození Ježíše (což se opravdu stalo – je to pravda). Když smícháte omyl s pravdou, omyl má tendenci stát se dominantní. V dnešní době převažují pohanské zvyky zimního slunovratu bez pravdy o narození Ježíše. Přejídáme se, pijeme a užíváme mýtickou postavu Santa Clause / Ježíška – přičemž obě mají spojitost s pohanskými svátky a vůbec ne s narozením Ježíše.

V moderní mytologii (hlavně v Americe) je Santa Claus viděn jako fantastická bytost, kterou můžete požádat o cokoli a vaše přání jsou skrze něj splněna – zázračně se v noci objeví a žádané dary doručí. Stejná funkce je v Evropě přidělena Ježíškovi.

I když děti v útlém věku na Ježíška věří, později si uvědomí, že to je vymyšlený příběh a že mu nikdo z dospělých nevěří. Pokud si ten vymyšlený příběh spojí se zvěstí o narození Ježíše, docházejí k přesvědčení, že to je rovněž vymyšlený příběh, kterému taky nikdo věřit nemůže. Ježíšek je sice fikcí, ale masivně zatemňuje nepostradatelnou a zásadní pravdu ohledně narození, života, smrti i zmrtvýchvstání Pána Ježíše, které musíme uvěřit, abychom mohli dojít spasení a věčného života.

Takže – kdy se Ježíš narodil?

Nový Zákon nám nepodává žádné určité datum narození Pána Ježíše. Nicméně máme tři „vodítka“ (stopy) k určení možného času narození – a všechny jsou hodně vzdáleny od 25.prosince.

1. pastýři na pastvinách
2. čas sčítání lidu
3. početí Jana Křtitele

1/ Kdy bývali pastýři na pastvinách?

V prosinci se teplota v oblasti Betléma pohybovala okolo 7°C, ale – obzvláště v noci mohla klesnout i pod bod mrazu. V Jeruzalémě a oblasti Betléma se také může v období prosince až ledna objevit tak na dva tři dny sníh. V zimních měsících tu více prší a v Ježíšových časech by cestování blátivými cestami bylo obtížné; lidé v toto období většinou zůstávali doma.

Ale v čase Ježíšova narození – jak praví evangelium: … pastýři byli v krajině té, ponocujíce a stráž noční držíce nad svým stádem. Lk.2:8

Běžnou praxí pastýřů bylo udržet svá stáda na pastvě od dubna do října, ale v zimních deštivých měsících brávali svá stáda zpět domů a chránili je v přístřešcích.

V Companion Bibli (https://www.companionbiblecondensed.com/ – Bible, ve které jsou vepsány poznámky E.W.Bullingera /companion – společník, druh ) je v dodatku 179 napsáno: Pastýři a jejich stáda se po nocích v prosinci nenacházeli na otevřených pastvinách, prvořadě z toho důvodu, že by se neměly čím v tuto roční dobu na pastvě živit. Bývalo zvykem (jako je doposud) stáhnout stáda mezi říjnem a listopadem z otevřených plání a zazimovat je.

2/ Sčítání lidu, jak je zapsáno u Lukáše:

Jiný důkaz hovořící proti prosincovému narození Ježíše je římské sčítání lidu tak, jak je zaznamenáno u Lukáše. Římští panovníci věděli, že sčítání lidu by v zimních měsících bylo nepraktické. Obecně vzato – většinou se sčítání konalo po skončení sklizně, někde okolo září – října; v době, kdy nemohlo narušit ekonomiku, ale počasí bylo stále přijatelné a cesty ještě byly dostatečně suché pro cestování. Podle běžných termínů ke sčítání lidu by to byl tedy i čas narození Kristova.

Jeden autor uvádí: „sčítání lidu by nemohlo probíhat okolo 25. prosince, protože by si ho úřední autority vzhledem k ročnímu období pro cestování obyvatelstva nemohli vybrat. Lidé by kvůli povětrnostním podmínkám – bouřkám a dešti nebyli v bezpečí a cesta by byla v drtivé většině případů nepříjemná, s výjimkou několika málo velmi příznivých let, kdy bylo počasí mírnější. (citováno z knihy „Vánoce v Betlémě, Svaté dny a svátky“; autor Cunningham Geikie https://en.wikipedia.org/wiki/John_Cunningham_Geikie )

Lukášův popis proto silně odporuje prosincovému datu sčítání lidu. Pro takovou zemědělskou oblast, o jaké je řeč, bylo podzimní „posklizňové“ datum mnohem pravděpodobnější.

3/ Početí Jana Křtitele:

Jeden ukazatel k času, ve kterém se Ježíš narodil máme v evangeliu Lukášově a týká se početí Jana Křtitele. L.1,5-17 hovoří o tom, jak se Zachariáš při službě v chrámu setkal s andělem, který mu oznámil, že bude mít syna. Lukáš rovněž hovoří o tom, že Zachariáš byl knězem v řádu Abiáše (L.1,5-8). 1. Paralipomenon 27. kapitola nám vysvětluje, že se kněžstvo dělilo na dvacetčtyři služebních oddílů, které se v chrámu střídaly. Tyto služby začínaly v  prvním měsíci židovského kalendáře Nissanu (Ex.12,2), tj. někde mezi březnem / dubnem v našem kalendáři.

Podle talmudských a kumránských zdrojů se řády se střídaly ve službě po týdnech až do šestého měsíce roku, kdy se cyklus zopakoval do konce roku. To tedy znamená že Zachariášův řád sloužil v chrámě dvakrát do roka.

V 1. Paralipomenon 24,10 najdeme, že Abiášův řád byl v pořadí služby osmým. Takže Zachariášova služba padla na desátý týden židovského roku. Proč desátý? Protože všechny řády sloužily v průběhu hlavních svátečních týdnů židovského roku. Takže všechny řády (divize) kněžství sloužily v průběhu Pesah a Dnů nekvašených chlebů (což je třetí týden roku). Stejně tak všechny řády sloužily v průběhu Svátků týdnů neboli Letnic (devátý týden). Proto tedy osmý kněžský řád sloužil desátý týden roku.

Budeme-li předpokládat to, že Lukáš zaznamenává Zachariášovu první službu roku, pak by připadala na židovské datum v měsíci Sivan, tj. v květnu – červnu. (NB: židovský kalendář funguje na lunárním cyklu 12 měsíců. Solární rok je zhruba o 11 dnů delší než 12 lunárních měsíců, takže v délce devatenácti let byl ke konci roku 7krát dodán měsíc navíc. To znamená, že doba židovského měsíce byla vždy zhruba stejná jako solární měsíc, ale v důsledku výše zmíněného byly začátky měsíců někdy mírně posunuty.)

Po své službě v chrámě se Zachariáš vrátil ke své ženě. Vzhledem k zákonům „o oddělení se“ (Lv.12,5; Lv.15,19 a Lv.15,28) je třeba přičíst další dva týdny. (Odpovídá to i ovariálnímu cyklu u žen, kdy je asi čtrnáctý den po menstruaci uvolněno z vaječníků zralé vajíčko, které může být právě tehdy oplodněno.) Lukáš nám říká, že „když se vyplnili dnové konání úřadu jeho, odšel do domu svého. A po těch dnech počala Alžběta manželka jeho…“ (L.1,23-24). To znamená, že Jan byl počat v nejbližším možném termínu po Zachariášově službě v chrámě. V tomto případě to je dva týdny po Zachariášově návratu, což bylo někdy ke konci židovského měsíce Sivan, tj. konci června.

Počítáme-li s běžným těhotenstvím, pak narození Jana Křtitele by nastalo po devíti měsících, v čase Pesahu (Nisan 15). Židé vyhlíželi příchod Eliáše v období Pesahu. Proroctví ze Starého zákona říká, že Bůh pošle Eliáše předtím, než přijde Mesiáš. (Mal.3,1; Mal.4,5-6). Podle těchto výpočtů Jan Křtitel se narodil v době Pesah. Anděl řekl Zachariášovi, že Jan Křtitel přijde „v duchu a síle Eliášově“ (L.1,17). Eliáš přišel v čase Pesah!

U Lukáše (L.1,26 a L.1,36) je napsáno, že Alžběta byla v šestém měsíci těhotenství když anděl Gabriel navštívil Marii. Počátek Alžbětina šestého měsíce by byl v době oslav židovského svátku Chanuka, který připomíná vítězství Makabejských nad Řeky. Ten se slaví v židovském měsíci Kislev v solárním kalendáři, což je prosinec. Dvacátého pátého Kislev je oslavováno zasvěcení chrámu po jeho znesvěcení Antiochem IV. Epifanem. Chanuka je známa jako „svátek posvěcení“ (J.10,22), protože je spojen se zasvěcením druhého židovského chrámu za Zerubábela a obnovení zasvěcení chrámu po Makabejské vzpouře. Marie byla posvěcena k účelům obrovského rozsahu: Boží přítomnosti na zemi v zemském chrámu – lidském těle (J.1,14-18). Ježíšovo narození se tedy nestalo 25. prosince, ale jeho vtělení velice pravděpodobně ano!

Pokud jde o narození Mesiáše – jeho početí bylo zázrakem, ne jeho narození! „I řekl jí anděl: Neboj se, Maria, nebo jsi nalezla milost u Boha. A počneš v životě a porodíš syna, a nazůveš jméno jeho Ježíš. Tenť bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude, a dáť jemu Pán Bůh stolici Davida otce jeho. A kralovati bude v domě Jákobově na věky, a království jeho nebude konce. I řekla Maria k andělu: Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám? A odpověděv anděl, řekl jí: Duch svatý sstoupí v tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; a protož, což se z tebe svatého narodí, slouti bude Syn Boží. A aj, Alžběta, příbuzná tvá, i ona počala syna v starosti své, a tento jest jí šestý měsíc, kteráž sloula neplodná. Neboť nebude nemožné u Boha všeliké slovo.“ (L.1,30-37)

Pokud Marie počala v období Chanuky a protože počítáme s běžným těhotenstvím o 285 dnech, Ježíš by se měl narodit patnáctého dne židovského měsíce Tishri (konec září – začátek října). Toto je důležité, protože je to první den Svátku stánků (Sukkoth). Je to vznešený, vysoce postavený den, vyjímečná sobota, čas velikého radování.

Svátek stánků a Ježíš

V Písmu nalezneme velmi zajímavé souvislosti mezi narozením Ježíše a zřetelem na Svátek stánků. Jan 1,14 říká: „A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi…“ (doslovný překlad z řečtiny).

Dr. Samuele Bacchiocchi (https://cs.wikipedia.org/wiki/Samuele_Bacchiocchi) napsal: „ Ve snaze popsat Mesiášův první příchod Jeho lidu si Jan vybral metaforu Svátku stánků protože tento svátek oslavuje přebývání Boží mezi Jeho lidem. To vyvolává zajímavou otázku: zda Jan zamýšlel propojit narození Ježíše se Svátkem stánků. Nevíme, jestli použil Jan ve svém evangeliu přirovnání k Svátku stánků, aby představil podstatu a poslání Krista; totiž, že Kristus – Slovo, které bylo u Boha od počátku (J.1,1) se zjevilo v tomto světě velmi hmatatelným způsobem a rozbilo svůj stan v našem středu. Ale Duch svatý tím směrem ukazuje: „A Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce,) plné milosti a pravdy“ (J.1,14). (Boží svátky v Písmu a Historii, část II; podzimní festivaly, str.241).

Řecké sloveso „skenoo“ použito ve verši Jan 1,14 pro vyjádření „přebývat“ znamená „rozbít stan, utábořit se, svatostánek (i archa úmluvy), přebývat ve stanu“. Zmínka se jednoznačně týká Svátku stánků, když lidé přebývali v provizorních stáncích (boudách) nebo stanech aby si připomínali 40 let putování Izraele v poušti. Pro Jana toto přebývání ve stanech bylo symbolem vtělení. Slovo v Jan 1,14 by mohlo být interpretováno: „ Tak se Slovo stalo smrtelníkem; rozbil si stan mezi námi.“ Někteří učenci Stánků se domnívají, že existuje jazykové spojení mezi řeckým slovem „skenoo“ které je zde použito a hebrejským slovesem „shachen“, což znamená přebývat, nebo stánek (svatostánek). Hebrejské sloveso „shachen“ má i tvar podstatného jména „Shekinah“ jenž se vztahuje k vyjádření slávy Boží přebývající s člověkem.

Svátek stánků je rovněž znám jako „čas radosti“ a „svátek národů“. V souvislosti s tím je zajímavé to, co čteme v Lukáši (L.2,10) – „Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou (NB – čas radosti), kteráž bude všemu lidu (NB – svátek národů)“. Takže zde můžeme vidět, že terminologii, kterou anděl použil k oznámení narození Ješui (Ježíše) bylo tématicky a informativně spojeno se Svátkem Sukkoth (stánků).

Světlo bylo rovněž význačným rysem Svátku stánků. Na konci prvního dne svátku byl chrám úžasně osvícen.

Podle Mišny ( Succah 5:3 – https://www.ou.org/torah/gemara/mishna-yomit/succah_5_2-3/ ) v prostoru „nádvoří žen“ v chrámu (https://www.bible-history.com/court-of-women/) stály obrovské svícny… nebylo nádvoří v Jeruzalémě, které by nebylo tím světlem osvíceno. „bylo nám řečeno v Midrash, že světlo, plynoucí od svatyně bylo k „osvícení toho, co bylo bez světla“. To nám připomíná řeč oddaného starého Simeona ve vztahu k Mesiáši tak, jako „světlo osvěcující pohany a slávu Jeho lidu Izraele.“

Jan 1,6-9 říká: „Byl člověk poslaný od Boha, jemuž jméno bylo Jan. Ten přišel na svědectví, aby svědčil o tom Světle, aby všickni uvěřili skrze něho. Nebyl on to Světlo, ale poslán byl, aby svědectví vydával o tom Světle. Tenť byl to pravé Světlo, jenž osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět.

Závěr:

Můžeme pochybovat o církevní tradici týkající se Kristova narození, ale nemůžeme zpochybnit záznam, který je uveden v Novém zákoně. Pán Ježíš se narodil zázračně, narozením z panny jménem Marie, aby naplnil proroctví Izaijášovo (Iz.7,14) „Protož sám Pán dá vám znamení: Aj, panna počne, a porodí syna, a nazůve jméno jeho Immanuel (Bůh s námi)“.

Narodil se ve městě Davidově, (Betlémě) aby naplnil slovo Micheáše (Mi.5,2) „A ty Betléme Efrata, jakžkoli jsi nejmenší mezi tisíci Judskými, z tebe mi vyjde ten, kterýž má býti Panovníkem v Izraeli, a jehož východové jsou od starodávna, ode dnů věčných.“ Ježíš se narodil v Betlémě, ne Nazaretě, kde byl počat.

Aby se Josef s Marií dostali včas z Nazareta do Betléma – kvůli narození Ježíše – Bůh svrchovaně přiměl císaře Augusta ke sčítání lidu.

I když to bylo místo Jeho narození, Jeho počátek je ode dnů věčnosti.

Micheášovo proroctví vlastně poukazuje na Jeho Božskou přirozenost – pouze Bůh má počátek ve věčnosti, je věčný a nebyl stvořen (uncreated!!). Jan 1,3 poukazuje k Božské přirozenosti Mesiáše: Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všecky věci skrze ně učiněny jsou, a bez něho nic není učiněno, což učiněno jest.

Božská přirozenost toho, jenž se narodí je rovněž zdůrazněna v Iz.9,6 , kde čteme: „Nebo dítě narodilo se nám, syn dán jest nám, i bude knížetství na rameni jeho, a nazváno bude jméno jeho: Předivný, Rádce, Bůh silný, Rek udatný, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“

Těm, kteří věří v Něho nabízí nové narození do Božího království, které nebude mít konce. „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J.3,16)

Některé z informací uvedené v tomto článku jsou z díla „Sedm svátků Mesiáše“ od Eddie Chimney.

Více informací na toto téma naleznete na www.messiahfactor.com 

narození Mesiáše https://messiahfactor.com/page76.html

Můžeme věřit na narození z panny? https://messiahfactor.com/page30.html

Zdroj:https://www.lightforthelastdays.co.uk/page7.html

Z angličtiny přeložila S. Kulichová.

Pohled na pravdu nebyl nikdy úplně jednotný. Mnohé o tom vypovídá už dva tisíce let stará řečnická otázka Pontského Piláta při výslechu Ježíše: „Co je vlastně pravda?“ Ale dnes je skepse, když jde o poznání skutečné pravdy, ještě mnohem hlubší. Uvedu to všeobecně známým příkladem.

V roce 2005 vysílala ČT v sérii televizních pořadů anketu „Největší Čech“, kde se volila největší česká osobnost naší historie a současnosti. Zvítězil v ní Karel IV. Zajímavostí bylo, že mnoho lidí zvolilo největším Čechem vymyšleného Járu Cimrmana. Není známé jak by se umístil, protože ČT ho z této soutěže vyřadila. Ale kdyby třeba vyhrál, byla by to opravdu velmi podivná volba „největšího Čecha“. Jan Hus tehdy obsadil sedmé místo za Janem Werichem. Nemám nic proti Janu Werichovi, ale pochybuji, že pokud by za dalších šest set let ještě existoval svět a český národ, že by o tomto herci kdokoliv něco věděl. Ale Jan Hus by byl stále známý a jako morální autorita by možná „přeskočil“ i některé osobnosti, které se umístily před ním.

Přemýšlel jsem, proč lidé tehdy reagovali tímto způsobem. Volba Cimrmana byla určitě hlavně recesí a o Werichovi toho asi ví průměrný Čech víc než o Husovi, ale přesto jsem přesvědčen, že to má hlubší příčiny. Myslím, že to vychází z toho, jak dnes rozumíme (nebo nerozumíme) pravdě. Pohádka o všestranném géniovi, která je všeobecně známá z představení Cimrmanova divadla i z filmu Jára Cimrman ležící spící, je krásně oddechová; co na tom záleží, že to je fikce. A Janu Husovi, „fanaticky“ přesvědčenému o jakési pravdě, dnes lidé v podstatě nerozumí. Pravda totiž dnes není realitou, je srovnatelná s fikcí. A pro většinu dnešních lidi neexistuje žádná taková pravda, která by mohla mít větší cenu než vlastní život. Jak pak mohou Janu Husovi rozumět?

Ale s různým vnímáním pravdy a pravdivosti se lidé potýkali, nevyjímaje Husovu dobu, vždycky. I tehdy vytýkali třeba Mistrovi z Husince aroganci vlastní pravdy, protože si dovolil tvrdit, že se všichni přední teologové a představitelné svaté církve mýlí, protože nestaví na učení Bible, ale na církevním právu, tradicích a řádech. Vyčítali mu také, že jeho kritika zkaženosti duchovenstva přináší špatné ovoce, protože církev špiní a štěpí. Napadali i jeho učení, protože se nedalo zařadit do oficiální koncepce církevní dogmatiky. A kárali ho i za údajnou povýšenost a nedostatek pokory, když naprosto odmítal možnost existence několika rovnocenných „pravd“, ale „vsadil“ celou svou existenci na jedinou pravdu, kterou poznal v Písmu.

Jan Hus byl totiž naprosto přesvědčen o existenci absolutní a nezpochybnitelné pravdy, kterou nám Bůh zjevil ve svém inspirovaném slovu, jež máme zachované v Bibli. A věřil, že tahle pravda není jen pevná a jistá, ale že také přesahuje z naší časnosti do věčnosti a proto má větší hodnotu než sám pozemský život. Je pravděpodobné, že ho k tomuto pohledu na pravdu Písma inspirovaly Viklefovy spisy, ale Hus nepřijal všechny jeho závěry (např. nepřepodstatňování těla Páně apod.). Hus totiž nekázal a neučil Viklefa (ačkoliv byl z toho obviňován), ale jeho vyučování vycházelo z pravd Bible. Je také třeba dodat, že Jan Hus netvrdil, že zná a je „majitelem“ celé Boží pravdy. V této věci byl pokorný a byl ochotný nechat se z Písma poučit a přesvědčit. A pokud by se to stalo, byl připraven své učení odvolat. A právě v tomhle jeho důrazu na pravdu Písma, které je zároveň i jediným měřítkem pravdivosti (i když ještě nedospěl třeba k Lutherově poznání o spasení z pouhé Boží milosti aj.), je jeho pohled na Písmo úžasným příspěvkem k pozdější reformaci; a dodnes je Jan Hus jedním z nejzářivějších příkladů pro všechny křesťany, kteří staví na Bibli.

O pohledu většiny dnešní české společnosti na pravdu jsem se už trochu zmínil. Horší je, že názor na pravdu Božího slova dnes ještě víc než před šesti staletími rozděluje i křesťany. Římskokatolická církev dodnes svůj pohled na pravdy Bible v podstatě nezměnila. Uznává sice Bibli jako základní zdroj pravdivého Božího zjevení, ale Písmo je pro ni něčím jako semínkem, z kterého učením církevních otců, výnosy koncilů, tradicí a výroky ex katedra vyrostla „Boží“ (ale spíše katolická) pravda do své dnešní bohaté a košaté podoby „jediného posvátného pokladu Božího slova“ (Katolický katechismus str. 35, čl. 95 a 97).

 Ale ještě mnohem problematičtější pohled na pravdu dnes často zaujímají podle názvu protestanské církve, ve kterých bují v různé míře liberální chápání Bible. Písmo je zde často „Popelčinou mísou hrachu smíchaným s množstvím popela“, ze kterého je potřeba zrnka hrachu (pravdy) teprve vybrat. A pravda se „vybírá“ na různých místech různým způsobem. Někde je jako pravda přijatelné jen učení zařaditelné do jejich teologického směru, nebo jejich věrouky (Bible to sice říká, ale u nás se to tradičně provádí takhle). Jinde o pravdivosti jednotlivých učení rozhodují většinové nálezy teologických komisí, koncilů, synod nebo i jednotlivých sborů (např. 2. Vatikánský koncil nebo Westminsterský katechismus říká…). Jinde se pravda určuje podle toho jak nějaké učení funguje v praxi. Buď subjektivně (já to tak cítím; nebo, přineslo mi to požehnání ap.) jinde všeobecněji (přichází tak do kostela víc lidí; nebo: náš sbor či denominace to působením Ducha společně rozpoznaly jako pravdu). Jsou i křesťané, kteří na možnost poznání jediné skutečné pravdy v podstatě rezignovali, protože říkají: „Když já respektuji tvoji víru, nezpochybňuj ty tu moji“. A pak tu jsou stále ještě konzervativní křesťané, kteří k celé Bibli – od první do poslední stránky – přistupují jako k nezpochybnitelnému pravdivému celku, stejně jako ji přijímal Hus. Do tohoto názorového směru se hlásím i já.

A tak se během staletí spor o pravdu a pravdivost nijak neposunul; jen rozdílná stanoviska se od sebe ještě spíše vzdalují. Přesto jsem přesvědčen, že bez skutečně pravdy, na kterou se dá plně spolehnout v jakýchkoli okolnostech včetně smrti, nemohou lidé opravdu smysluplně žít. Nemohou se totiž obětovat a „hořet“ pro něco co je přesahuje (když podle nich nic takového neexistuje); a zbývá jim pak jen seberealizace (kariérní, sportovní ap.) nebo konzumní až vegetativní přežívání. Považuji se za velmi šťastného člověka i když ne všechno v mém životě bylo šťastné. Z Boží milosti mi darován pravdivý a pevný základ mé životní orientace. Uvěřil jsem v Ježíše Krista jako mého osobního Spasitele, byly mi odpuštěny mé hříchy a mohl jsem předat budoucí okolnosti a starosti, které nemohu ovlivnit cele do Božích rukou. A v nelehkých životních rozhodováních jsem také mnohokrát i ve své rodině prožil, jak se vyplatí poslechnout to, co nám říká Bible. Byli jsme s manželkou kdysi tvrdě přesvědčováni , abychom povolili potrat našeho mladšího syna. Dnes je právníkem, díky našemu uposlechnutí Božího slova „Nezabiješ“. A ani tragická smrt naší nejstarší osmnáctileté dcery po autonehodě nás „nesemlela“; i ona totiž vydala svůj život Kristu a proto máme neotřesitelnou naději na opětné shledání u našeho Spasitele. Bibli se dá věřit jako dostatečnému, nezpochybnitelnému a bezchybnému zjevení celé Boží pravdy, které máme dodnes k dispozici. Pravda totiž není podle mne jen slovem s pochybným významem (jinak všichni žijeme bez úniku v bezedné bažině pochybností), ale jsem si jist, že pravda (protože je zjevením Boha, který nemůže lhát a ani nechat v nejistotě) existuje. Proto věřím, že je možné poznat i vtělenou věčnou Pravdu (tj. Ježíše Krista – protože On říká: Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. J.14,6 ).Tuto Pravdu je také možné hledat a z Boží milosti i najít (Žádejte a bude vám dáno; hledejte a naleznete ; a tlučte a bude vám otevřeno. Mt.7,7 ). A proto je platný i známý sedmerý výrok Jana Husa o pravdě: Hledej pravdu , slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž pravdu a braň pravdu až do smrti. A pokud někdo opravdu po skutečné pravdě touží, je ochotný ji hledat a také poslouchat, měl by se svým vytrvalým hledáním začít v Bibli.

K..H.

P.S.: Při svém přemýšlení o pravdě jsem na internetu hledal i názory dnešní filozofie na pravdu. A zjistil jsem že ani v této oblasti „není nic nového pod sluncem“, jak to konstatuje už biblická kniha Kazatel. Pro někoho snad ale může být velmi stručný výtah některých těchto pohledů, které níže uvádím, užitečný.

Klasickým, po mnoho staletí už nejméně od Aristotela přijímaným názorem je, že pravda a pravdivost je objektivní, prvotní a absolutní princip světa, který nás obklopuje; a jen proto ho můžeme i my pravdivě poznávat. Dnes se tomu říká učeně korespondeční pohled, tj. – poznání jsou považována za pravdivá, když korespondují (odpovídají) ověřeným skutečnostem (pravda je shoda poznání se skutečností). Lidem se ale objektivní a absolutní pravdu nedaří definovat a plně „zavřít“ do „přihrádek“ našeho poznání. Hlavně v neempirických oblastech se nedaří prokázat, zda předkládaná tvrzení o skutečnostech jsou opravdovými fakty a zda tyto fakty a jejich ověření spolu skutečně spolehlivě souvisí. A protože je v korespondenčním pohledu na pravdu příliš velký podíl objektivně neprokázaných nebo neprokazatelných argumentů (a jde tedy často o argumentací v kruhu), začali si lidé vytvářet jiné koncepty pravdy.

Druhým pohledem na pravdivost je pohled koherenční (spojitostní, související). Tento pohled neřeší problém pravdy jako takové, jde tu hlavně o určení podmínek a měřítek, jak pravdivý výrok poznat. Za pravdivé je považováno jen to tvrzení, které věrohodně popisuje svět a které je možné bezesporně zařadit do množiny logicky správných částečných vysvětlení tvořících řetězec. Velkým problémem této teorie pravdy je ale skutečnost, že se může vedle sebe objevit několik logických a pro mnohé věrohodných řetězců vysvětlení, které se ale navzájem popírají (viz různá náboženství nebo teorie).

Další teorií pravdy je pohled konsensuální (tj. určení pravdivosti na základě všeobecného souhlasu).Podle této koncepce je tvrzení pravdivé, pokud se na něm shodne většina kompetentních lidí (odborníků), kteří se v dané oblasti vyznají a jejichž konsensus (shoda) není vynucen mocensky. Žel, jenže už z historie víme, že hlas lidu není hlasem Božím a ani téměř všeobecný názor nemusí být pravdou (viz třeba názor na potraty).

Jinou koncepcí pravdy je pohled pragmatický (pravda je to, co je užitečné). Idea se stane pravdou, když její funkčnost (pro celou společnost) potvrdí a ověří okolnosti. Pravdou by se tak mohla stát, tak jako kdysi v některých kulturách, třeba praxe odstraňování přestárlých. V dnešní době bychom to už ale prováděli mnohem „humánnější“ eutanázií.

A pátou teorií pravdy je pohled redundační (nadbytečný). Je tím míněno, že pravda nemá skutečnou podstatu aby se dala popsat a poznat; a když tedy neexistuje, je zbytečné ji hledat. Podle této teorie je pravda jen pouhým subjektivním tvrzením. A všechna tvrzení proto mají stejnou „pravdivostní“ hodnotu.

Jak je i z těchto různých filosofických pohledů na pravduvidět, je zřejmé, že žádné lidské teorie a definice nejsou dostatečně průkazné; a vždycky jim musí lidé pouze věřit. A tak není víra ve zjevenou Boží pravdu v Bibli dnes už „odepsaná“; ale dá se na ni stavět, protože funguje.

Ústředním tématem setkání bylo „Bible 2000 let po Kristu“, kdy byla zvláště ve večerních shromážděních zdůrazněna důležitost respektování Bible jako vdechnutého a stále stejně platného Božího slova. Ve čtvrtek nám posloužil kazatel kuřimského sboru Radek Kolařík na téma Písmo samo obhajuje svoji autoritu a neomylnost. V pátek večer ukazoval kazatel reformovaného baptistického sboru Výuka Bible z Liberce Zdeněk Karásek, jaké důsledky přináší zpochybňování pravdivosti jakéhokoli místa Písma. V sobotu pak místní kazatel Peter Bača mluvil o tom, jak nás Písmo usvědčuje a napravuje. A v neděli dopoledne kázal druhý kazatel a ředitel Biblického institutu v Kroměříži Lance Roberts, o růstu ve spravedlnosti a k připravenosti konat skutky, které nám Bůh připravuje. Jednotlivá kázání si můžete poslechnout zde.

Dopolední semináře v pátek a v sobotu se konaly pro dívky a chlapce odděleně. V nich se probíraly role mužů i žen v rodinách podle Písma a odborný lékařský, ale hlavně biblický pohled na sexualitu u křesťanů. V odpoledních hodinách se pak mládežníci mohli věnovat fotbalu, volejbalu, krátkému výletu nebo lezení na umělé stěně