Úvodní otázka proto nemíří na lidi, kteří slovně prohlašují, že věří v Boha, ale na jejich životech to nepoznáte. Nejde tu také o ty, kteří se při svých těžkostech a problémech někdy modlí. Netýká se těch, kteří uznávají základní principy Desatera a žijí velmi slušně, ale neoznačili by se za lidi, kteří chtějí a snaží se žít zbožně v souladu s křesťanstvím. Otázka také není namířena ani na ty, kteří mohou být i členy církve a kteří dodržují křesťanské povinnosti, zvyky a pravidla; ale u nichž jde spíše o vnější stránku jejich životů, než o jejich vnitřní potřebu a touhu. Tato otázka je určena pro ty, kteří nejsou s úrovní a účinky své křesťanské zbožnosti spokojení a trápí je to.

Pravidelní čtenáři Bible dobře vědí, že žít zbožný život, který by před Pánem Bohem obstál, je nejen nesnadný; on je bez proměny lidské podstaty (biblicky srdce) nemožný. Kdo z lidí má schopnost Hospodina, svého Boha milovat celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou? To splnil jen Pán Ježíš Kristus. A k Němu se nemůže nikdo z lidí ani vzdáleně přirovnat. Jenže přestože Pán Bůh zná naši porušenost, slabost a sklony hřešit, přesto nás právě k tak radikálnímu zbožnému životu nejen zve; On nás k němu povolává.

A v tom je stěžejní bod našeho problému. Nedokážeme se totiž sami motivovat k opravdové touze po Bohu a blízkém vztahu s Ním. Nedokážeme z vlastních sil Pána Boha (a bližní) milovat tak, aby to prozařovalo celé naše bytí. Takovou proměnu v lidech může udělat jen Duch svatý.

Zdánlivě zbožné jednání, které ale v lidech nezpůsobil Boží Duch se od pravé zbožnosti někdy nesnadno rozpozná. Protože mnoho dobrých a zbožně vypadajících činů, vizí, projektů a cílů může vycházet i z lidských ambicí a snah. A často až po čase se pozná, na koho z těchto jednání připadá čest, zásluhy a uznání (tedy pravý motiv) – zda to opravdu oslavuje Boha, nebo člověka.

Každého správného jednání je potřeba si vážit. Ale přesto je mezi morálním a zbožným jednáním zásadní rozdíl – a to v motivaci i v přísnosti měřítek. Morální jednání může být dědictvím dobré výchovy. Ta vychází (i když si to lidé někdy už ani neuvědomují) ze správně aplikovaných principů Bible. Morální jednání může být i důsledkem následování příkladů lidí, kterých si lidé v mládí vážili, anebo například i z rozumové úvahy, že dlouhodobě výhodnější je jednat správně. Ale morální lidé jednající z vlastních snah, mají nejméně dva problémy: a) jsou na svůj morální způsob života hrdí (což je jen převlečená pýcha), a za b) přesto jejich správný život zdaleka nedosahuje úrovně, kterou určuje Bůh v Desateru. Lidé, kteří se považují za morální a snaží se jednat tak, aby neškodili druhým, přesto nutně překračují nejedno Boží přikázání. Který lidsky morální člověk dnes například nezneužívá (nebere nadarmo) Boží jméno, nepřekračuje příkaz zachovávat sedmý den odpočinku, vstupuje do manželství bez zkušenosti předmanželských sexuálních vztahů, neříká někdy vědomě nepravdy, nestahuje nelegálně z internetu (tj. nekrade cizí duševní vlastnictví) apod.. A to Desatero – podle výkladu Pána Ježíše – mluví i proti hříchům v oblasti myšlenek: nelaskavé vztahy s rodiči, hněv a nenávist, sexuální nečistota v myšlení, závist….. Mnohé hříchy velice ubližují lidem; ale všechna překročení Desatera jsou hříchem hlavně proti Bohu.

Za morálního občana se může považovat každý, kdo má čistý trestní rejstřík a kterého za dobrého a slušného člověka označí jeho bližní. Křesťanova zbožnost má ale mnohem přísnější měřítko – je jím Boží slovo v Bibli. A věřící by v něm měli svůj život pravidelně kontrolovat jako v zrcadle; protože dokonale každý křesťanský život zhodnotí náš Spasitel na „soudu odměn“ (2K.5,10).

Jak už bylo zmíněno, svatost, která je naplněním zbožného života, je pro naše lidské snahy a schopnosti nesplnitelná. Proto nám nezbývá nic jiného, než se modlit o proměnu, o poslušnost a podřízenost Písmu a Duchu svatému. My sami svatosti zbožného života dosáhnout nemůžeme; ale co je nemožné pro nás, není nemožností pro Boha. Jen po zbožnosti musíme toužit a nesmíme proměnám k ní překážet. A nesmíme se v této snaze nikdy vzdát. Máme vždy jít a jednat v poslušnosti Písma a pod vedením Ducha svatého. Protože „Bůh je ten, který ve vás působí chtění i činění podle své dobré vůle.“ (Fp.2,13)

A proto i my můžeme věřit, „že ten, který ve vás (a také v nás) začal dobré dílo, je dovede až do dne Krista Ježíše.“ (Fp.1,6) 

K. H.

Když někteří křesťané slyší slovo teologie, doktrína, mají tendenci se uleknout či si myslet, že jde o zákonictví, příkazy, zákazy a uniká jim, že Písmo samé je plné vyučování o sebezjevení Boha. Ale také je o tom, co Bůh stvořil a ustanovil a o Jeho vůli k Jeho lidu; a musíme také pamatovat na to, že vše co Bůh řekl a učinil bylo dobré a to se dozvídáme v utříděném, systematickém způsobu právě v teologii.

Podle vlastních slov autora o tom, co dělá teolegie a o přístupu k ní: „Teologie přemýšlí o Bohu a myšlenky také určitým způsobem vyjadřuje, proto tuto knihu posuzujte na základě toho, zda obsahuje správné myšlenky o Bohu, zda je vyjadřuje přesně a srozumitelně, a to způsobem , který ovlivňuje nejen vaše myšlení, ale také váš život.“

Jelikož tedy křesťanská systematická teologie se skládá z vyloženého a utříděného vyučování Bible, podává tak souhrnné vysvětlení těchto konkrétních oblastí o kterých Svaté Slovo mluví a to jsou: O Bohu, Bibli, Andělech, Ďáblu a Démonech, Člověku, Hříchu, O Ježíši Kristu a Spasení, O Duchu Svatém (jeho působení, darech…), církvi a nakonec o Posledních věcech – Eschatologii.

Proto je dobré povzbudit ke čtení každého z vás a to primárně bratry, aby pokud tak ještě neučinili, studovali tuto knihu. A přece první slova, které autor Dr. Charles C. Ryrie použil jsou: „Teologie je pro každého“. A hned pokračuje: „Ano, každý potřebuje být teologem. Ve skutečnosti každý nějakým teologem je.“  Ne ve smyslu kazatele nebo staršího (jelikož je to konzervativní bibli věřící člověk, nevěří že by ženy měli být teoložkami a vyučovat), ale že každý z nás nějak bibli rozumí a záleží na tom, jestli jí rozumí dobře nebo ne. Proto dodává, že nemáme být neznalí a nedbalí, a z toho důvodu by se měl každý s teologií seznámit.

Toto dílo je určené k ověřování faktů, tím je myšleno, že je potřeba být Berojskými dle Sk.17,11 tj. zkoumat poctivě odkazy, které dává na Písmo a rozhodnout se zda s tím výkladem na základě odkazů souhlasíme či nikoliv.

Nakonec tedy přeji každému čtenáři, aby i skrze tuto knihu i kdyby snad s některými věcmi nesouhlasil, tak měl požehnané a duchovně budující chvíle, které upevní Jeho víru.

A hned následující neděli k nám přijela návštěva z organizace In life, která se snaží šířit evangelium hlavně na vysokých školách. A tak jsme mohli být informováni o jejich práci mezi studenty a dozvědět se i o rozšíření jejich služby mezi těmi, kteří z vysokoškolského prostředí již vyšli. A zvěstí Božího slova o nesmírné Boží milosti nám posloužil br. Zdeněk Blažek.

A tak je dnes mravnost a její souhrn – etika považovaná jen za jakousi neurčitou většinovou společenskou shodu místního kulturního okruhu. Ve společnosti nějaké zákony být musí, ale ty se během doby mění a budou měnit.

Jenže pokud lidská jednání nemají skutečnou mravní hodnotu a všechny činy jsou morálně neurčité, proč má to, co Bible označuje jako hříchy, tak devastující dopady na jednotlivce, rodiny a společnost i státy? Křesťané na to mají jednoduchou odpověď. Všechno co odporuje Božím stvořitelským řádům a jím daným morálním zásadám – stručně zjevených v Desateru a celkově v Bibli – nemůže přinést nic jiného než zmar. Ten někdy přichází velmi rychle, jindy postupně a někdy hodně pomalu; ale lidská jednání označovaná Biblí jako hříchy, vždycky směřují do hlubin zla a zkázy.

To, že moderní lidé neuznávají hřích a do značné míry opustili rozlišování činů na dobré a zlé (dnes už není nic černé nebo bílé, ale vše má jen tisíce odstínů šedi) způsobilo asi i to, že se jednání hodnotí, podobně jako u soudů, hlavně podle toho, jak určitý čin lidi buď poškozuje, nebo se lidí jednotlivě nebo skupinově nedotýká. Například okradení vozíčkáře je zlo, které vyvolá pobouření, ale ošidit nadnárodní společnost (ti mají dost), nebo stát (stejně neumí hospodařit), už tolik nevadí; a nelegální stahování programů z internetu už je v naprostém pořádku. Za komunistů se říkalo: „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu.“ A to stále zůstalo v našem poškozeném vnímání poctivosti. I proto zmizelo slovo hřích nejen z dnes používaných slov, ale i z mravního povědomí lidí 21. století. Dnes už jsme tak benevolentní a shovívaví, že mnohdy již našemu otupenému svědomí není jasné, co je jen šikovným využitím nedokonalých zákonů, a co už je trestným činem.

Svůj podíl na zlehčování pohledu na hřích má ale i církev. Písmo považuje i hříchy v mysli za stejně nebezpečné a odsouzeníhodné jako ty vykonané – např. Mt.5,21-22. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: „Nezavraždíš.“ Kdo by zavraždil, propadne soudu. Já vám však pravím, že soudu propadne každý, kdo se bez příčiny hněvá na svého bratra. Kdo by svému bratru řekl „Raka“ (prázdná hlavo), propadne veleradě. Kdo by mu řekl „Blázne“(tj. jsi popírač Boží existence – Ž. 14,1), propadne ohnivé Geheně. Nebo Mt.5,27-28 Slyšeli jste, že bylo řečeno: „Nezcizoložíš.“ Já vám však pravím, že každý, kdo hledí na ženu tak, že po ní zatouží, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Přesto začala církev spáchané hříchy rozdělovat na lehčí a těžké. Ty méně závažné prý vyřeší upřímná lítost a několik „otčenášů“ a „zdrávasů,“ za ty těžší uděluje kněz pokání – tj. nutnost kajícnosti, zpovědi a účasti na „svatém přijímání“; jakoby na odpuštění hříchu, které může udělit jen Bůh, se mohl trochu spolupodílet i člověk. V církvi se také už od 5. století mluvilo o sedmi stěžejních hříších, kterými jsou pýcha, lakomství, závist, hněv, smilstvo, nestřídmost a lenost. Ale ani tyto hlavní hříchy (říkalo se jim i smrtelné, protože se stávají vnitřní vstupní branou k duchovní smrti), se nemusí – téměř nebo vůbec – projevovat viditelně i navenek. To jasně ukazuje na to, že i nevykonaný hřích není před Bohem nijak lehčí.

Ostatně ani hřích prvních lidí v ráji nevypadal příliš těžce. „Jen“ snědli zapovězené ovoce, takže vznikla poměrně „malá“ škoda (většina ovoce zůstala); a navíc tím přece nikomu neublížili. A přece to byl ten nejsmrtelnější hřích v dějinách světa, který uvrhl celé lidstvo do prokletí hříšné přirozenosti, do nepolepšitelné zkaženosti našeho nitra a proto i do neschopnosti morálně obstát před svatým Bohem. A tento hřích spustil tu obrovskou lavinu hříchů následujících. Všechny hříchy jsou pro svatého Boha ohavnostmi, které v Izraeli mohly být nedokonale přikryty jen smrtí a krví obětovaných nevinných zvířat. Ale tu zkázonosnost hříchu a nepředstavitelnou velikost, ale i hloubku hříšnosti, musela vyřešit až dokonalá zástupná oběť a prolitá krev Božího Syna na kříži.

V čem si jsou všechny hříchy, tím prvním počínaje, tak podobné? Ačkoli mají naprosto rozdílné motivy, provádění i důsledky, jsou všechny hříchy v prvé řadě vzpourou proti Bohu a proti jeho svrchovanosti i lásce. Začíná to zpochybněním či popřením pravdivosti Božího slova; z toho pak pramení neposlušnost a porušování Boží vůle a jeho nařízení. A přitom lidé svá jednání nevidí jako příliš špatné. My si totiž své hříchy umíme „geniálně“ omlouvat a hledat jejich příčiny jinde než u sebe. Dobře to uměli už Adam a Eva. Adam svůj hřích svedl na Pána Boha (On mu přece dal manželku) a Eva na hada (ačkoli jí byl podřízen). A naše hříchy vidíme spíše jako malé, ale hříchy našich bližních, které ublížily nám, ty už vidíme jako veliké.

Všechny hříchy jsou strašné v tom, že ačkoli jsou nepředstavitelně nebezpečné, my lidé nevěříme plně v jejich smrtelné účinky a jejich rizikovost podceňujeme, zlehčujeme a neuznáváme. Ale každou neposlušností a porušením Božího slova a jeho přikázání (a nic z toho Pán Bůh nepřehlédne), si proti sobě shromažďujeme Boží hněv ke dni posledního soudu. Nebezpečnost hříchu je i v tom, že je tak snadno vykonatelný, že nám většinou málo vadí – vždyť naše hříšná přirozenost s hříchy souzní a proto je často rádi vykonáme – a také to, že důsledky či trest za hříchy se většinou neobjevují hned. A hrůza hříchu je i v tom, že je dnes běžně přehlížen i v církvích, protože se v nich nebere Bible „smrtelně“ vážně, ačkoliv právě tak ji Pán Bůh nechal napsat. A tak se i lidé v církvích stále častěji nebojí hřešit, protože spoléhají na svůj „nárok na spásu“ – vždyť přece věří v Boha. Jenže mylně spoléhají na vše přehlížející Boží lásku – tedy na lacinou milost.

Takže poukázání na to, že každý hřích je strašný, není žádným nesmyslným varováním nebo hloupým strašením, protože jakýkoli (v našich očích třeba nepodstatný) hřích je dostatečnou překážkou ke vstupu do nebeského království. A pokud i „malý“ hřích nebude odpuštěn a očištěn drahou krví Ježíše Krista, nikdo Jeho království ani nezahlédne; ale bez odpuštění a darované spravedlnosti Božího Beránka propadne věčnému odsouzení i hříšník věřící v Boží existenci. Naštěstí dosud trvá doba Boží milosti a Pán Bůh neodmítne žádného člověka, který činí pokání (tj. lituje svých zlých jednání a odvrátí se od nich), prosí o odpuštění a uvěří a přijme zástupnou ospravedlňující oběť Božího Syna.

A proto, pokud bereme Boží slovo v Bibli vážně, „s bázní a chvěním uvádějme ve skutečnost svou záchranu.“ (Fp.2,12) A modleme se, aby nás Pán Bůh chránil před zlem pokušení a hříchů a Duch svatý aby nám pomáhal v úsilí o posvěcený život; a to kvůli našemu Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu.

K.H.

Nejdříve je třeba vysvětlit, proč slaví křesťané Velikonoce jindy než Židé svátky Pesach, když se ukřižování i zmrtvýchvstání Pána Ježíše událo právě během těchto židovských svátků. Náš dnešní kalendář je solární. Je tedy určován oběhem Země kolem Slunce a naše kalendářní měsíce jsou s touto skutečností pevně spojené. Například prvním jarním dnem je většinou (kvůli přestupným rokům) 20. nebo 21. březen, kdy jsou den a noc stejně dlouhé. Židovský kalendář je oproti našemu lunosolární, to znamená, že roky jsou určovány (jako u nás) podle slunce, ale jejich kalendářní měsíce jsou vázány na oběhy Měsíce, které trvají 29 a půl dne. Židé tak mají 12 kalendářních měsíců, které mají střídavě 29 a 30 dní; ale „zbývající“ dobu do plných dnů v roce doplňují sedmkrát za devatenáct let dny vloženého měsíce adaru II. Jejich první kalendářní měsíc avív (později v Babylonii nazvaný nísan) začíná vždy prvním jarním novem, tj. dnem, kdy se Měsíc nachází mezi Zemí a Sluncem (novoluní je v našich kalendářích značeno černým obrázkem měsíce) a má tedy proti našemu pojetí pohyblivý začátek. A Pesach se slaví vždy čtrnáctého nísanu bez ohledu na to, na jaký den v týdnu to vyjde. Ještě je třeba říci, že v naší kultuře začíná den ránem a končí večerem (na hodinách od půlnoci do půlnoci), ale Židům trvá den podle Božího měření času od večera do dalšího večera (Gn.1). A rozdíl v určování doby slavení Velikonoc nastal ustanovením Nikajského koncilu r. 325, kdy bylo rozhodnuto, že Velikonoce se budou slavit vždy po 21. březnu, a to v neděli po prvním jarním úplňku. (Důležitá poznámka: Poprava Pána Ježíše během svátků Pesach proběhla buď roku 30, nebo 33 n.l., protože v uvažovaném období jeho smrti jen v nich připadl Pesach na pátek (tj. začal ve čtvrtek večer) a Ježíšovo vzkříšení na neděli. Tolik úvodem k datování židovských svátků.

Ale proč vůbec slavit jakékoli svátky? Veliké Boží skutky, Jeho milost a lásku bychom si přece měli připomínat vždycky. Jenže Pán Bůh nás zná a ví, že svátky nám k tomu dávají ještě mnohem větší příležitost. Věřící lidé (tedy Židé a křesťané) v těchto dnech soustřeďují své myšlenky a jednání na Boha. Ale pro ty, kteří tyto zvěsti nepřijímají, jsou to jen volné dny – použitelné buď pro zábavu nebo konzum (Př.16,26). Nepropadáme i my tomuto trendu? Nejsou i pro nás shromáždění v těchto svátečních dnech břemenem? (Jr.23,34) Jsou pro nás připomínky a slavení Božího jednání vždycky radostí? (Ž.122,1) Koho Boží jednání nechává chladným, kdo nežije správným způsobem a v souladu s biorytmem, který nám Bůh určil, neprožije požehnání (Ag.1,6).

Hospodin nařídil, aby každý Izraelec přišel do Jeruzaléma obětovat alespoň třikrát za rok: na Svátek nekvašených chlebů, na Letnice a Svátek stánků. Ale projděme si židovské svátky postupně a začněme podrobněji Velikonocemi. Ty mluví k nám křesťanům nejvíc; a také máme pašijové příběhy a jejich vyvrcholení popsány v evangeliích zvláště podrobně – vždyť tvoří víc než čtvrtinu jejich zvěsti.

Pesach, svátek přejití/přeskočení – Chag ha Pesach, (aram.i ř. Pascha), v Písmu také nazývaný hodem beránka. Slaví se 14. nísanu, (náš březen/duben) a je připomínkou slavného vysvobození Izraelců z egyptského otroctví. Pesach nejenže Mesiáše naznačuje, on přímo křičí: To, co se stalo kdysi v Egyptě, bylo jasným symbolickým modelem Boží záchrany z lidských hříchů a nejjasnějším předobrazem Mesiášovy smrti. Návod na slavení tohoto svátku je v Exodu ve 12. kapitole.

Desátého nísanu si každá židovská rodina musela opatřit malého beránka nebo kozlíčka, museli s ním žít pět dní jako s členem rodiny a čtrnáctého nísanu (když si ho už všichni oblíbili) ho museli zabít a jeho krví natřít veřeje svého domu. Když totiž o půlnoci procházel Egyptem Hospodinův anděl zhoubce, ve všech domech – ať už u faraona, egypťanů nebo židů, kde nenašel na veřejích krev beránka – tam zemřelo všechno prvorozené – lidé i prvně narození samci domácích zvířat.

Když Jan Křtitel, který měl připravovat Mesiášovi cestu, uviděl Pána Ježíše, řekl: „Tohle je Boží Beránek, který snímá hřích světa“. Odkázal se tím Izaiášovo proroctví v 53. kapitole a na krev těch nevinných beránků v Egyptě, která zachránila všechny prvorozené v domě. Chtěl ukázat, že smrt a krev těchto beránků je předobrazem dokonalé záchrany všech hříšníků skrze oběť a prolitou krev nevinného a dokonalého Božího Beránka před hrozným hněvem Božího soudu. Kdo se skryje pod ochranu krve obětovaného Božího Syna, toho Boží trest přeskočí (protože smrt už nastala a hřích tím byl zástupně potrestán). Kdo se však neukryje, zahyne.

Ale těch shod mezi nařízeními pro tyto slavnosti a událostmi posledního týdne života Pána Ježíše je mnohem víc. Ve stejný den, kdy byl vybírán pesachový beránek, byl v sobotu při večeři v Betanii u Marty, Marie a Lazara (tj. na začátku 10. nísanu) i Pán Ježíš vybrán a potvrzen jako dokonalý Boží Beránek. Stalo se to pomazáním vzácným olejem – stejným způsobem jako byl David vybrán za krále. A při jeho slavném nedělním vjezdu do Jeruzaléma byl Židy uznán jako Mesiáš a nevědomky potvrzen i jako obětní Boží Beránek (i když spojení Mesiáše z velikonočním beránkem nepochopili tehdy ani učedníci). Od neděle do jeho zatčení potom Pán Ježíš vyčistil chrám (asi dvakrát, na květnou neděli /Mt.21,12; L.19,45;/ ale i v pondělí /Mk.11,12-15/) a učil v těch dnech Židy, pohany, ale hlavně své učedníky hlubokým skutečnostem týkajících se církve a duchovního života.

Ve čtvrtek večer, (ale opět už na začátku 15. nísanu), slavil Pán Ježíš s učedníky hod beránka s ustanovením Večeře Páně. Během noci pak proběhly Jidášova zrada, Ježíšovo zatčení, mučení a věznění. A v pátek (stále 15. nísanu) po rozednění byl Pán Ježíš veleradou odsouzen, vláčen od velekněze k Pilátovi, od Piláta k Herodovi a zpět. V devět hodin ráno (v době první chrámové oběti) pak byl jako pravý, od věčnosti určený pesachový Beránek za lidské hříchy ukřižováním obětován. V poledne nastala tma trvající celé tři hodiny, kdy se kvůli nám stal Pán Ježíš ztělesněním hříchu a proto byl opuštěn i svým svatým nebeským Otcem; a tehdy na něho byl vyléván hrozný Boží hněv za lidské hříchy. Celou tu dobu prožíval společně s tělesným i duševním utrpením také nám nepochopitelná duchovní muka. A ve tři hodiny, kdy byl jako další každodenní chrámová oběť obětován druhý beránek, na kříži zemřel. Ale přesto mohl před skonem zvolat: Je dokonáno! A to, že měla tato smrt zlomový význam, se potvrdilo roztržením chrámové opony (tj. náhle uvolněným přístupem do svatyně svatých) a velikým zemětřesením, při kterém se otevřely hroby a mnozí zemřelí svatí vstali z mrtvých a objevili se v Jeruzalémě.

Šestnáctého nísanu (tedy v sobotu) začal Svátek nekvašených chlebů – Chag ha matzot. Slaví se až do 22. nísanu. Židé měli do těchto svátků odstranit ze svých domů veškerý kvas a část z něho pak byla při pesachové oběti rituálně v chrámě spálena. Kvas je v celé Bibli téměř vždy obrazem hříchu. Protože stejně jako kvas prokvasí celé těsto, stejně hřích infikuje celého člověka i společnost. A tak celý týden jedli Židé jen nekvašené chleby (macesy) jako symbol toho, že chtějí žít před Bohem bez kvasu hříchu. Jenže nákazu lidského hříchu spálení kvasu v chrámě nezničilo. To, aby měli lidé možnost žít posvěcený život osvobozený od otročení hříchu, to umožnila až porážka Satana a hříchu zástupnou smrtí našeho Spasitele na kříži. Tento svátek „zbavování se kvasu“ je tak i pro křesťany výzvou, abychom už nežili „s kvasem“ špatnosti a zloby, ale „s nekvašenými chleby“ upřímnosti a pravdy. A ukazuje také na nutnost skrze biblickou kázeň očišťovat i společenství církve.

A sedmnáctého nísanu se slavil Svátek prvotin – Chag ha Bik kurim. (Na sebe navazující svátky Pesach, Nekvašených chlebů a Prvotin tvořily pro Izraelce jeden celek svátečních dní.) A ve svátek Prvotin (tj. v neděli) byl do chrámu přinesen a vyzdvižen jako mávaná oběť pozdvihování první snopek zralého ječmene. Proto nemůže být překvapením, že v neděli ráno i Pán Ježíš Kristus vstal slavně z mrtvých. I On je prvotinou, tím prvním, který byl vzkříšen (vyzdvižen) do jiné, věčné dimenze života. Vzkříšením byl zlomen osten smrti a Satanovi – hadovi byla rozdrcena hlava. A protože byl vzkříšen Ježíš, byli, jsou a budou k věčnému životu vzkříšeni také všichni věřící, kteří Mesiáše odedávna vírou vyhlíželi a i ti, kteří v Něj a jeho evangeliu uvěřili.

Svátkem prvotin začínaly v Izraeli žně. Ale z pohledu křesťanů tehdy začala příprava na žně lidských duší. Pán Ježíš se čtyřicet dnů svým učedníkům zjevoval a svým vyučováním je připravoval na jejich další úkol týkající se misie a správy církve. Potom vystoupil do Otcovy slávy a učedníci čekali dalších deset dní na modlitbách na splnění slavného Ježíšova zaslíbení. A o Letnicích se dočkali.

Sedm týdnů (zaokrouhleně po 50 dnech) po svátku Prvotin slavili Židé další důležitou slavnost – Letnice – Šavuot (svátek týdnů). Slaví se 6. sívanu (květen/červen) a byl to svátek dožínek. Církev si naopak o Letnicích připomíná zaslíbený příchod a vylití Ducha svatého, zrození církve Ježíše Krista a počátek duchovní žně ospravedlněných a spasených duší skrze Krista – a to nejen ze židů, ale i z pohanů.

Velikonoce a Letnice jsou židovskými svátky, na které křesťanská církev kvůli spásnému Božímu jednání v těchto dnech, vědomě navázala. Ale připomeňme si stručně i další v Bibli zmiňované židovské slavnosti, protože i ty ukazují na Mesiáše.

Svátek troubení – Roš hašana – Nový rok. Slaví se prvího tišrí (září/říjen) a je nejen začátkem židovského nového roku, ale i připomínkou, že také v lidských dějinách začal příchodem Mesiáše „nový rok“ – nové období dějin spásy. Nemusíme se už stát židy, abychom mohli být zahrnuti mezi požehnané. Každý člověk teď může prožít okamžik, „rok“ změny – chvíli, kdy uvěří v Ježíše jako Spasitele, přijme v pokání záchranu, získá naději věčného života a rozhodne se žít podle Písma v poslušnosti a posvěcení. Spasení je už rozšířeno na všechny národy světa.

Den smíření – Jom kipur. Připadá na desátého tišrí (opět září/říjen). Tento den byl velmi důležitý, protože jen tehdy, jedinkrát za rok směl vstoupit velekněz do Svatyně svatých. Mohl tam vejít jen rituálně očištěn (jinak mu hrozila smrt) a musel tam přijít s krví obětovaného beránka, kterou pak postříkal slitovnici (zlaté víko s dvěma cheruby) na truhle úmluvy. Byla to nejdůležitější oběť celého roku za hříchy celé Izraelské pospolitosti. I tento rituál je jednoznačným poukazem na oběť svatého Božího Syna. Veleknězova oběť byla jen nedokonalým předobrazem odpuštění, protože se musela každoročně opakovat. Protože jen Ježíšova krev prolitá na kříži dokonale a navždy vyřešila problém lidských hříchů.

Svátek stánků – Sukót. Slaví se celý týden od 15.- 22. tišrí a je připomínkou 40 let putování a zajištění všech potřeb Izraelského lidu i v nehostinných podmínkách pouště pod viditelným Božím vedením v ohnivém a oblačném sloupu. Pro křesťany je tato cesta Izraelského národa jasným podobenstvím pro jejich životní pouť z problematické časnosti do zaslíbené nebeské vlasti. A ačkoli je dnes pro nás přítomnost našeho Spasitele neviditelná, jeho ochrana a péče jsou pro ty, kdo mu důvěřují, stejně reálné jako kdysi pro Izrael.

Svátky Purim. Ty se slaví 15. adaru (únor/březen) Je to připomínka záchrany židů v době vlády Xerxa I. (486-465 př. Kr.) Jeho manželka, židovská dívka Ester, svou přímluvou u krále překazila vyhlazení všech židů v perské říši, které naplánoval na vylosovaný den (odtud svátky Purim – den losů) nepřítel židů agagovec Haman. Ale nakonec byli zabiti spolu s Hamanem i nepřátelé židů. I tento svátek má přesah do křesťanství. Satan se vždy snažil prostřednictvím lidí (faraon, Haman, Hitler aj.) zničit Boží lid Izrael a překazit i spásu všeho lidstva. Zdánlivě se to dařilo, ale nakonec utrpěl i Satan drtivou porážku. Zmrtvýchvstalý Ježíš zvítězil, umožnil všem, kteří mu uvěří návrat k Bohu, zajistil jim pevnou naději věčného života v Boží slávě; a v určený čas dovrší své vítězství i v dějinách tohoto světa.

Židé slaví i slavnosti, které kanonické knihy Bible nezmiňují a jejich spojování s Mesiášem by tedy bylo spekulací:

Svátky Chanuka – svátky světel. Ty se slaví osm dní od 25. kislevu do 2. tevetu (listopad/prosinec) jako připomínka opětného vysvěcení chrámu za Makabejských (1.Mak.4,36-59) a zázraku, kdy prý na chrámovém svícnu olej na jeden den vydržel hořet dní osm. Je zajímavé, že o těchto svátcích byl v chrámě i Pán Ježíš (J.10,22).

A Židé dnes slaví i svátek nezmiňovaný v žádných Písmech: (slaví se asi od 11. století)

Radost z Tóry – svátky Simchat tóra. Slaví se 22. tišrí (září/říjen), kdy se Židé radují z darovaného Božího zákona a tančí se svitky Tóry.

Nejdůležitějším (a také nejčastějším) židovským svátkem je ale Šabat (v latině Sabat) – sobota, sedmý den týdne přikázaný v Desateru. Je to den určený nejen k lidskému odpočinku po celotýdenní práci. Člověk není stroj a potřebuje spánek i odpočívat. Lidé po francouzské revoluci zavedli „lepší“ kalendář a nahradili sedmidenní týden týdnem desetidenním; ale nefungovalo to. Náš Stvořitel nejlépe ví, co potřebuje náš biorytmus. Ale ještě důležitější je i druhý význam šabatu – je to den, který si má Boží lid oddělit pro Hospodina a jeho záležitosti. Ale ani první den po sobotě není pro židy bez významu. Podle jejich tradice prý v tento den skončila potopa (symbol záchrany a ukončení Božího trestu), Izrael prošel Rákosovým mořem (symbol křtu), na Sinaji dostal Izrael Desatero a byl popraven Haman (předobraz poražení Satana).

Křesťané ovšem už od počátku církve dodržují jako den vyčleněný pro bohoslužby a odpočinek Den Páně – neděli. Je to proto, že si připomínají den, kdy a) byl vzkříšen náš Spasitel: Světlo světa zazářilo plně svým vzkříšením ve stejný den, kdy Bůh stvořil světlo, b) byl v neděli vylit i Duch svatý,  c) Bůh v NZ několikrát zopakoval všechna přikázání Desatera – mimo příkazu dodržovat sobotu. Je ale moudré, když se lidé sedmidennímu životnímu cyklu (i s dnem odpočinku) podřídí.

Dnes, v novém Mesiášově věku už nebude spasen nikdo kvůli tomu, jestli světí sobotu nebo neděli. Zachráněn bude jen ten, kdo uznal svou hříšnost, uvěřil zvěsti o zástupné oběti Božího Syna na kříži za jeho hříchy a kdo poddal Ježíši Kristu svůj následující život jako Pánu. Jen takový omilostněný hříšník bude prožívat závdavek skutečného odpočinutí a plného duchovního pokoje, jejímž předobrazem sobota je. Neboť do odpočinutí vcházíme my, kteří jsme uvěřili ….. Kdyby je (Izraelce) Jozue uvedl do odpočinutí, nemluvil by o jiném, pozdějším dni. A tak zůstává sobotní odpočinutí Božímu lidu. Kdo totiž vešel do jeho (Ježíšova) odpočinutí, ten odpočinul od svého díla, tak jako Bůh od svého. Pospěšme si tedy vejít do onoho odpočinutí, aby nikdo nepadl podle stejného příkladu neposlušnosti (Žd.4,3; Žd.8-11)  Opravdové odpočinutí od snah se Bohu zalíbit a i vítězství a odpočinek od marného boje s hříšností lidskými silami nám může dát jen náš Spasitel. Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetížení a já vám dám odpočinek. … a naleznete odpočinutí svým duším.(Mt.11,28-29)

A tak opravdu všechny v Bibli uvedené svátky a slavnosti ukazují k Mesiášovi, jsou umožněny jen jeho dílem a budou skrze Něho a u Něho v jeho věčné slávě i dovršeny.

(podle kázání L. Tvrdého K.H.)