Duchovní podtext Adventu už ale dávno překryly z období osvícenství plynoucí -ismy a dnes až brutální způsob konzumního života. A tak, ačkoli máme vyšší životní úroveň než naši rodiče (a nesouměřitelněji vyšší než prarodiče), mimo dětí těšící se na Vánoční atmosféru, dárky a volné dny, mnoho lidí Vánoce nemusí. Vysoké požadavky v zaměstnáních a k tomu navíc ještě shon a „nutnost“ připravit na svátky vše, co „musí“ být hotové (bez toho by nebyly Vánoce), je ubíjejí. A „těšení se“ je vzdálenější než protinožci.

To, že to tak je, není překvapující. Radostné očekávání někoho, koho milujete, vám nenahradí ani hezký dárek, který časem zevšední a ani fajn volné dny, kterých je ale mnohdy méně, než by si mnozí přáli. Radost je totiž postoj lidského nitra a málokdy souvisí s tím, co nás obklopuje.

Křesťané (milující Ježíše Krista) to mají v této situaci jednodušší. I v zemích, kde jsou nemilosrdně pronásledováni a mnoho z toho, co máme k dispozici my, jim chybí, se na Vánoce těší. Advent totiž není jen připomínkou příchodu – narození Ježíše Krista před víc než dvěma tisíciletími. To je minulost, kterou si rádi a vděčně připomínáme. Ale křesťané, kteří jsou součástí opravdové církve a Kristovy nevěsty, ať už jsou v jakékoli situaci, se těší i na „druhý příchod Mesiáše“; ale tentokrát už Pán Ježíš nepřijde jako bezmocné dítě, ale jako Pán pánů, Král králů a spravedlivý Soudce celého světa. A až přijde, napraví všechny křivdy a odsoudí všechno spáchané zlo. A ty, kteří jsou jeho, si vezme k sobě.

A při takovém prožívání Adventu můžeme za všech okolností prožívat pozměněný refrén písně pro děti od Uhlíře a Svěráka: „Nejsou prachy? – Nevadí! Nejsou dárky? – Nevadí! Všechno jsem nestihl? – Nevadí! Neraduji se z narození Spasitele a netěším se na Jeho druhý příchod? – Jó, to vadí, to vadí!“ Protože jen tímto způsobem je možné prožívat Adventní „těšení“ v jakékoli situaci. Přeji vám, abyste letošní Advent mohli i vy, prožít tímto způsobem!

K.H.

Dost častým (a podle mne velmi naivním) očekáváním na zlepšení této situace je, že vše vyřeší čas a poměry. Až uplyne dost dlouhá doba od devastace komunistickou totalitou, až se zlepší vzdělávací procesy, až dorostou a odpovědnost ve společnosti převezmou mladší generace, až se rovnoměrněji rozdělí bohatství společnosti, až se vyřeší nerovnost mezi pohlavími a různými skupinami obyvatel, až dá stát do výchovy a aktivit dětí i rodičů mnohem víc peněz, až … až … Jenže čas plyne a nezdá se, že se situace zlepšuje; spíše to jde v mnohém od deseti k pěti.

Podle některých lidí je však takto kritický názor jen pohledem nespokojených lidí, kteří na současnost nahlíží optikou měřítek minulosti. Mravnost je podle nich totiž společenský konstrukt, který se jen posunul a „vyvinul“ jinak než se kritikům líbí; a kdo má právo říci že jde o úpadek – to společenská měřítka jsou jen jiná než v minulosti.

Ale takové matení pojmů v praxi neobstojí. Pravdomluvnost nejde nahradit jiným „měřítkem“ umožňujícím výroky, které se zrovna hodí, lhostejnost není posunutá statečnost, vlastní prospěchářství není náhradou respektu a odpovědnosti k životu (i ještě nenarozenému), prosazování jen svých zájmů není jen jiným pohledem na úctu a výpomoc rodičům, „užívání si života“ není jen posunutým měřítkem na věrnost v manželství, a tak bychom mohli pokračovat. Tady nejde o posun měřítka. Důsledky těchto změn mluví sami za sebe. Jde o popření minulých pravidel a znamená to vykročení opačným morálním směrem či jeho toleranci.

Občas se ozve názor, že by se společnost měla vrátit k „evropským kořenům“, k nimž patří i křesťanství. Někdy se připomene i Desatero a jeho morální nároky. Ačkoli jsem křesťan, návrat k náboženství a jeho příkazům také nevidím jako schůdnou cestu. Je totiž jisté, že to lidé v ČR vychovaní komunismem (ale i jinde) nepřijmou. Z křesťanství dnes lidé většinou berou jen jeho „mrtvý povrchový obal“ jako jsou tradice Tří králů, masopust bez půstu, Velikonoční pomlázku, Martinskou husu, Mikuláše a dárkonosiče Ježíška (ale ne Ježíše). Nověji možná někdo bere i Valentýna a Halloween. Lidé v ČR si přejí neměnnost současných tradic a situace, protože se obávají Evropy ovládnutou islámem. A Desatero? Většina lidí by z deseti Přikázání dala dohromady tak třetinu. Navíc mluvit pravdu je nahrazováno výrokem: Zatloukat, zatloukat, zatloukat… Nesmilnit (zákaz mimomanželského a zvláště předmanželského sexu) je pro lidi v 21 století směšné, den pracovního odpočinku je nejvhodnější pro pracovní aktivity, „šikovný“ hacker, který okrade banku je hrdina a ani na zdánlivě jasném „nezabiješ“ se dnes lidé neshodnou (viz potraty, eutanázie). Jak potom mohou Desatero zachovávat lidé, kteří se odmítli podřídit prvnímu přikázání: „Nebudeš mít jiného Boha kromě mne“ a vynechávají i mnohé další?

Myslím, že mezi důležité příčiny proč se úroveň mravnosti nejen nelepší, ale upadá, je také dnes převládající názor, že lidé jsou v podstatě „dobří“, nebo alespoň, že se rodí jako čistý, nepopsaný list. Všechny špatné osobnostní stránky lidí prý způsobují až vnější podmínky a okolnosti, které je ovlivnily. Ty jistě také mají velmi silný určující vliv, ale problém je podle mne hlubší. Každé dítě, i z těch „nejlepších“ rodin, je v jádru sebestředné, sobecké a schopné násilí. Správnou, důslednou výchovou, vzděláním a tlakem společenských konvencí se tyto dispozice částečně daří potlačit, ale nezmizí. Pořád jsou všichni lidé – jak říká Bible – padlí hříšníci, jen jsme byli výchovou a okolím naučeni naše horší „já“co nejméně ukazovat navenek. Ale kdyby si naši bližní mohli přečíst všechny myšlenky nás „hodných“ lidí, to by bylo údivu! Ale v anonymitě internetu se pak valí potoky špíny. Ale svému okolí, z nutnosti či prospěchu, ukazujeme naši „hezčí“ tvář. A mnohé špatné věci neděláme často jen ze strachu z odsudku druhých, nebo kvůli jejím důsledkům. A protože společenská morální úroveň klesá, morálních příkladů je málo a překračovat dobré mravy (když člověka nikdo nevidí, nebo mu nelze prokázat trestný čin) si dovolí stále víc lidí. Otázkou dnešního zamyšlení je, jestli je tedy možné lidskou mravnost zvýšit.

Můj pohled na tento problém vychází ze zvěsti Bible. Podle ní je lidské morální nitro (biblicky srdce) nenapravitelně zkažené (Jr.12,9). Nejlstivější ze všeho je srdce, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí? Lidským úsilím to lze jen do jisté míry potlačit, či zamaskovat. Změnit ho (dát nové morální nitro) může jen ten, kdo člověka stvořil. Proto Bůh poslal svého Syna jako Spasitele, který se za lidské hříchy na kříži obětoval a tomu, kdo této lidsky nesmyslné zástupné oběti uvěří a příjme Ježíše jako Pána, vstoupí do jeho nitra skrze Ducha svatého a začne ho svým působením skrze poslušnost Bible proměňovat. Prožilo to tisíce a tisíce lidí.

Jak to Bůh dělá, tomu nerozumím, ale dělá to. Píše o tom třeba J. A. Komenský ve svém Labyrintu světa a ráji srdce. Nebo nedávno byla v našem sboru návštěva z Teen Challenge (křesťanská organizace věnující se odvykání drogově závislých a jejich návratu do běžného života) a vedoucí tohoto centra vyprávěl o sobě. Prožil problematické dětství, stal se drogově závislým a aby měl na drogy kradl. Byl i dvakrát ve vězení. Potom se dostal do Teen Challenge, uvěřil, přijal z Boží milosti Ježíše Krista; a dnes tam tuto práci vede a pomáhá dalším závislým.

Je to jeden z mnoha příkladů, že ne logická vysvětlování, ne lidská snaha, ne lidské programy, ne náboženství a jeho příkazy a tradice, ale vzkříšeny a stále živý Kristus může trvale změnit lidské nitro a život. A odpověď vděčnosti za nezasloužené spasení pak vede ke snaze nechat se měnit a k životu podle Bible. A nejedná se nutně jen o jednotlivce. Například v 19. století náboženská „probuzení“ v severských zemích (v Norsku tzv. Haugismus, ve Švédsku hnutí křesťanského obrození) změnila morálku, omezila alkoholismus a i ekonomicky pozvedla společnost potomků drsných Vikingů natolik, že se tam ještě před sto lety nemusely zamykat domy, protože se téměř nekradlo. Ale Kristus svou mocí skrze Ducha svatého a Bibli takto proměnil život mnoha kmenů, národů i zemí.

To je způsob změny, které věřím, kterou jsem prožil a jakou jsem viděl u nejednoho člověka: Jediný Bůh může trvale změnit morálku jednotlivců i společnosti k opravdu správné úrovni mravnosti. A začíná to v nitru jednotlivých lidí, kteří Bohu uvěří a nechají se jím skrze Boží slovo proměňovat. 

K.H.