Negativa Vánoc mohou často prožívat hlavně uštvané maminky, které mimo svého zaměstnání v hektické předvánoční době, musí před Vánocemi zařídit vše potřebné i doma (včetně dárků). A tak nakupují, vaří, pečou, zdobí a nestíhají. Vánoce nebývají příliš radostné ani pro lidi osamělé, seniory, nemocné a zvláště pro lidi v různých ústavech.

Pro některé lidi jsou Vánoce také jedinou dobou v roce, kdy zajdou do kostela, tedy podívat se na Betlém, nebo možná navštíví i „půlnoční“. Náboženský původ a smysl Vánoc je ale dnes téměř převálcován komercionalismem, tj. nutností, aby Vánoce byly hodně bohaté. Připomenutí narození Ježíše z Nazaretu nahradil „Jéžíšek“ a radost z narození Spasitele a Božího Syna, potěšení z dárků. Jenže i velikou všeobecnou hojností prosakuje skrze komerci, povrchní radosti a zábavy, často vnitřní prázdnota a nespokojenost. Projevuje se to nezřídka úlevným oddechnutím: „Je fajn, že už ty Vánoce skončily.“

Při narození Ježíše v Betlémě řekl anděl pastýřům, že toto narození bude velikou radostí pro všechen lid, protože se jim narodil Záchrance – Spasitel. Ale i tehdy tato zvěst zasáhla jen úzký okruh lidí. V evangeliích jsou zmíněni jen rodiče děťátka, pastýři a pár lidi z okolí Betléma, mudrci od východu a Simeon a Anna v Jeruzalémě.

Dnes je zvěst o narození Spasitele známá po celém světě, ale opravdově se při jejím připomínání zdaleka všichni lidé neradují. Některé náboženství a kultury tuto zprávu nepřijímají a jinde tuto radost přebíjejí náhražky, které nenasytí duši. Proč tomu tak je? Lidé si už většinou nepřipomínají „svého osobního“ Záchrance a Spasitele z jejich hříchů a věčného odsouzení. Ježíše potom nahrazuje „Jéžíšek“ a radost ze spasení mnohé tradice, lidské požitky a materiální uspokojení; ovšem bez skutečné vnitřní radosti.

Ale ta radost, o které mluvil anděl, se však přece jen ze světa neztratila. Ta není závislá na okolnostech a hojnosti všeho, co o Vánocích dostávají a konzumují lidé. Radost z narození Spasitele prožívali křesťané v mnoha staletích, nepříliš dávno i věřící v nouzi světových válek a dokonce i lidé v koncentrácích. Přes strašné okolnosti kolem sebe prožívali hlubokou vnitřní radost, že i jim se narodil Spasitel, který je spasil, a který o nich ví. A totéž prožívají křesťané v mnoha zemích i dnes.

A ze stejného důvodu se při připomínce narození našeho osobního Spasitele můžeme opravdově radovat i my, ať už jsou naše vnější okolnosti jakékoli. Lidé neznající Pána Ježíše, se musí spokojit s povrchnostmi. Jenže naději, hlubokou radost a víru v zachraňujícího Pána a Spasitele nabízí Bůh hledajícím lidem i dnes. Vždyť skutečným důvodem blažené, zaplavující radosti, může být jen v plném prožívání Boží milosti, která i nám nezaslouženě darovala věčný život. A radovat se můžeme nejen kvůli Ježíšovu narození, ale následně i kvůli Jeho vykupující smrti, Jeho slavnému vzkříšení a při trpělivém očekávání druhého příchodu našeho Pána Ježíše Krista. Jen tak, můžeme dnes i my, mít stoprocentně rádi Vánoce. 

K.H.

Domů se (za normálních okolností) těší všichni. I děti, které si užívaly pobyt a hry na prázdninovém táboře, se už ke konci pobytu domů těší. A domů se těším i já. Třeba po měsíčním pobytu v Poděbradských lázních, kde o mne bylo po všech stránkách dobře postaráno, jsem už chtěl odjet. Chodil jsem si po celém městě (chození mám rád), nic mi nechybělo, a přece jsem se už domů těšil hodně. A nebylo to hlavně kvůli posteli na kterou jsem zvyklý, nebylo to ani kvůli pěknému pohledu z oken našeho bytu na jabloneckou přehradu a netáhly mne ani další věci, které mám doma. Domov totiž tvoří hlavně vzájemné rodinné vztahy. Nejskvělejším pomyšlením pro mne vždy je, že mne doma čeká otevřená náruč mé manželky.

Přestože o nebi toho mnoho nevíme, přirovnání nebe k očekávanému návratu domů je pro křesťany odpovídající radostnou nadějí. Do nebe se můžeme těšit, i když v Bibli nenajdeme popis konkrétních okolnosti života na věčnosti. V Bibli nenajdete žádné lidové představy katolické zbožnosti s baculatými barokními andílky sedícími na obláčcích a hrajícími na lyry. Ani Pán Ježíš nebe nepopisuje, protože lidé nechtějí věřit ani jeho slovům, které se týkají života na zemi (J.3,12). To v jiných náboženstvích mají o věčnosti jasno. Někde si jsou jisti 72 krásnými pannami, jinde bohatými věčnými lovišti, případně obdobou pozemského života v dokonalosti, jinde převtělováním, či rozplynutím se v nirváně apod. A ateisté sázejí na konečné vítězství smrti bez jakéhokoli přechodu do věčného života.

Jak už jsem předeslal, Bible nám nezjevuje podrobnosti věčného života. Pán Ježíš, který s nebe přišel o nebi téměř nemluvil; často však varoval před věčným zahynutím. Informacemi tohoto druhu šetřil i člověk (asi apoštol Pavel) vytržený do třetího nebe (2K.12,4). Něco z nebeských skutečností nám přibližnými lidskými slovy (podobalo se to) nastínil jen apoštol Jan v knize Zjevení. Ale i kdybychom měli přesný popis nebe, stejně bychom si ho nedokázali správně představit – Boží díla jsou vždy nad lidské představy. Ale to nejdůležitější o skutečnostech věčného života nám Bible přece jen nezatajuje.

Především je v ní popsáno to, co si představit dovedeme, a co už v nebi nebude. Nesetkáme se tam s nemocemi, bolestmi, trápením, slzami, pokušením, ani žádným působením zla i jejich původci. A nebude tam ani smrt. A víme, že tam bude Bůh a všemožné dobro, které je v Něm obsaženo. Věříme, že se na věčnosti setkáme i s našimi milými, kteří nás už s vírou v Krista předešli z této časnosti do nebeského života. I to je důvod k radostnému očekávání. Ale v nebi se setkáme především s naším drahým Pánem a Spasitelem. Nádherně je toto očekávání vystiženo v písni, kterou máme v našich zpěvnících. „To bude slast, až jednou popatřím v přesvatou tvář, to bude slast, ach, to bude slast.“ Nic krásnějšího než setkání s naším Zachráncem si vděčný věřící křesťan nedokáže představit.

Musím se však přiznat, že ani já nevím, s jak velkou mírou očekávání bych ve svém mládí na tuto otázku odpověděl: „Ano, už se těším“. A to jsem po svém uvěření ani na okamžik nezapochyboval o reálnosti nebe a věčného života. Ale přesto jsem intuitivně považoval svůj odchod z této země ještě za hodně vzdálený a za něco, co zatím nemusím řešit. Dnes už je možnost mého odvolání na věčnost velmi reálná. Ale díky Bohu, že mohu tuto blížící se chvíli očekávat nikoli s obavami (i když projít údolím stínu smrti může bolet), ale s rostoucí nadějí a radostí.

Nebe si sice nedokážeme představit, ale přesto se tam můžeme těšit. Máme tam připravená místa, protože nám to náš Pán slíbil (J.14,6). A budeme tam účastníky svatby nebeského Ženicha a jeho Církve, jejíž jsme součástí. A tahle událost se blíží – ať už si nás Pán odvolá, nebo si už brzy přijde pro své věrné. Proto na tohle radostné setkání máme být všichni, ať jsme mladí nebo staří, neustále připraveni.

K.H.

Jak už jsem naznačil, mnoha lidem bylo (s přestávkami už víc než rok) zatěžko oželet, že se nedalo jít na pivo, jiní nemohli navštívit svou kavárnu, cukrárnu nebo restauraci a nesmělo se jít ani do kin a divadel. Stejně bylo omezeno cestování, výlety, sportování a další běžné aktivity. Ještě hůře se snášely zákazy návštěv v nemocnicích, nebo v pečovatelských domech a v domovech důchodců. Pandemie omezila i křesťany při návštěvách bohoslužeb. Často se to řešilo jejich přenosy po internetu; ale ani tato, v jistém smyslu skvělá náhražka, nenaplňuje zaslíbení o přítomnosti Krista uprostřed Jeho shromážděného lidu. V covidovém období jsme byli nějakým způsobem vlastně omezeni všichni.

Způsoby státních omezení nebyly vždy nejsprávnější, ale nebyly vydávány s úmyslem poškodit některou část společnosti. V historii bylo ovšem málo období, kdy by nějak nebyli znevýhodňováni nebo pronásledováni skuteční následovníci Pána Ježíše Krista. To, že se nás to dnes v naší zemi (mimo občasných nelichotivých a posměšných slov) netýká, ovšem není zárukou, že se to nezmění.

Křesťané v těžkých dobách museli často řešit otázku v našem nadpisu; ale pokládat by si ji měli i věřící v dobách dobrých: Co jsme ochotni kvůli Kristu oželet a opustit? A k čemu mě vlastně Pán Ježíš Kristus povolal? K bohatému, šťastnému, zdravému a spokojenému životu? K tomu, abych měl dobré manželství a rodinu? Abych si zajistil pěkné bydlení, měl dobře placenou práci, nebo vybudovali fungující firmu? Abych měl se svým okolím dobré vztahy? Abych mohl pomáhat potřebným? Nebo abych se snažil o správně fungující sbor? Ve jmenování pozitivních věcí, by se dalo ještě dlouho pokračovat. Žádná z těchto vyjmenovaných snah i dalších možných cílů není hříšná a k některým z nich nás dokonce Písmo vybízí. Ale přesto to nejsou hlavní cíle, ke kterým náš Spasitel povolal.

Bible následovníkům Krista říká: Podle toho Svatého, který si vás povolal, staňte se i vy svatými v celém svém způsobu života. (1P.1,15) Svatost je oddělenost pro Boha. V křesťanském životě tedy jde o víc než o nějakou víru. Říci: Já také věřím (a nic mi za to nehrozí), není zase tak těžké. Zvláště pro ty, kteří vyrostli v křesťansky vedených rodinách. Ale změnit hříšníka v člověka usilujícího o svatost a o život plně oddělený (podřízený) Božímu plánu, to může jenom Bůh. A jím darovaná víra je pak „motorem“ této snahy. Naše víra se dá měřit úrovní naší poslušnosti Božího slova a mírou naší lásky k Bohu je činná láska k bratřím a sestrám. A podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. To je totiž láska k Bohu, když zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká. (1J.5,1-2) Jak těžká připadají přikázání Božího slova nám?

Dnešní situace a právě to přerušení běžných zvyklosti, tradic a povinnosti nám možná mohlo ukázat, jak mělké jsou někdy motivy našich jednání. Kdosi řekl, že tato doba vytvořila nemálo „internetových“ křesťanů. Možnosti sledovat kdykoli jakékoli bohoslužby, a navíc pěkně z gauče, jsou přece tak pohodlné. A tak se dnes najdou křesťané, kteří „mohou“ jít kamkoli potřebují a pro cokoli, co si přejí, ale na bohoslužbách je téměř neuvidíte – ačkoliv už jsou umožněny. Touha po obecenství Božího lidu asi u nich nebyla kdovíjaká ani před covidem. Ale zmíněné postesknutí nad křesťanskou pohodlností a tím, jak snadné je pro některé věřící „oželet“ bohoslužby, je vlastně smutným opakem, až výsměchem ve srovnání s tím, co museli opustit a oželet mnozí naši předchůdci v minulosti tváří v tvář perzekuci. Protože tehdy často nešlo jen o omezení; byla to pronásledování, kdy hrozilo věznění a často šlo o život.

Z mnoha možností ukázat to na příkladu věrných křesťanů, zmíním blížící se připomínku upálení Jana Husa a čtyřsté výročí popravy 27 českých pánů a následnou rekatolizaci českých zemí. Jan Hus oželel svobodu a dal přednost pravdě Písma před dalším životem. A exulanti po Bílé Hoře oželeli majetky a opustili milovanou vlast. Kvůli víře tehdy odešlo do ciziny nejméně 23 tisíc rodin. Nemuseli odejít, mohli se stát katolíky, tak, jako to tehdy udělali mnozí. Ale tito věřící dali přednost své poznané biblické víře. Šlechtici, měšťané, lidé svobodných povolání i řemeslníci materiálně a finančně kvůli svému odchodu těžce prodělali. Svůj majetek prodávali za zlomek skutečné ceny a někdy ho nedokázali prodat vůbec. A lidé z vesnic, do r. 1781 nevolníci a poddaní svých vrchností, se stěhovat nesměli. Ti museli ze svých bydlišť utíkat do zemí větší svobody víry (ale i cizích řečí), v podstatě s prázdnýma rukama. Ale odchod z násilné rekatolizace kvůli jejich víře těmto křesťanům stál za to.

Dnes je osobní víra často považována za čistě soukromou věc, do které nikomu nic není. A sám v sobě si každý může věřit čemu chce. Ale při čtení Bible jasně vidíme, že víra v Krista je jiná. Věřit, znamená Ježíše jak Pána také poslouchat a následovat; a to se musí projevit i slovy, které jsou potvrzeny činy. Musel jsem přemýšlet, jak bych se rozhodoval já v situacích, podobných zmíněným dávným dobám, při vědomí odpovědnosti za manželku a děti. Dokázal bych oželet a opustit, tak jako výše zmínění, ale i tisíce dalších křesťanů v nejrůznějších dobách, současné výhody a jistoty, dokonce ohrozit svůj život, a ve víře odejít do nejisté budoucnosti? Dokázal bych uposlechnout maximalistické nároky mého Pána?

Mt.16,24-25 Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli mně, nalezne ji. 

Mt.10,37-38 Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden. A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden.

Zatím se máme až příliš dobře. Ale nároky našeho Spasitele se v průběhu času nezměnily. Kéž nám dá Pán tolik lásky k Němu a dostatek víry a poslušnosti k takovému životu, abychom ho byli i v dnešní době hodni.

K.H.

V tomto zamyšlení se pokusím ukázat, proč je pravda prohlášení o reálném Ježíšově vzkříšení tak klíčová a k čemu její zpochybnění vede.

Pokud Ježíš z Nazaretu ráno na Velikonoční neděli nebyl vzkříšen z mrtvých, zpochybňuje to mnoho věcí; znamená to například, že:

– Apoštolové a učedníci, kteří tvrdili, že se se vzkříšeným Spasitelem setkali, byli buď lháři, nebo v lepším případě svědci, které oklamaly jejich psychické problémy a mylné představy. Také mučednická smrt téměř všech apoštolů (mimo Jana), ale i tisíců dalších, by byla nesmyslná a naprosto zbytečná.

– Nejsou-li tvrzení apoštolů pravdivá, jsou evangelia a ostatní části Nového zákona jen snůškou „dobře míněných“ nesmyslů a mýtů, které byly možná napsány až mnohem později než v prvním století našeho letopočtu. Nový zákon pak ale není evangeliem, ale lžievangeliem, které zneužívá Písma Starého zákona i víru Ježíšových následovníků.

– Bůh neposlal na zem svého Mesiáše. Mohlo by to mít třeba těchto pět důvodů: a) Nikdy to ani nezamýšlel a starozákonní proroctví o Spasitelovi měly jiný význam. b) Ježíš nebyl Mesiášem a proto nebyl vzkříšen. c) Bylo to nad Boží možnosti. Přírodní zákony jsou silnější. d) Stvořitel už dnes aktivním způsobem nejedná. e) Bůh neexistuje, je jen lidskou představou.

– Ježíš nebyl Mesiášem a všechna učení o věčné spáse – záchraně z lidských hříchů, o ospravedlnění, o možnosti vítězit nad lidskou porušeností a žít morální a zbožný život, jsou potom jen ubohou Potěmkinovou vesnicí beze smyslu.

– Bůh (pokud existuje) nedal šanci k vyřešení problému lidské náchylnosti ke zlu; a to, co je pravda a spravedlnost si s konečnou platností určují sami lidé. To však znamená, že nejen nic není a nikdy nebude opravdovou pravdou; ona se nikdy neuskuteční ani skutečná a konečná spravedlnost, po které všichni lidé touží.

V uvádění dalších důsledků, které vyplývají z popření Kristova vzkříšení, by se ještě dalo pokračovat. Ale každé znovuzrozené Boží dítě ví a Duch svatý ho v jeho nitru ujišťuje, že všechna předcházející uvedená zpochybnění, která tak rádi používají nevěřící, jsou nesmysly. Nespočetné množství lidí víry v minulých staletí včetně dnešních křesťanů, mnohokrát prožilo to, že když důvěřovali Bohu, uviděli a prožili mnoho svých vyslyšených modliteb a Božích zásahů v lidsky neřešitelných situacích. Je ovšem jasné, že všechna tato svědectví nevěrce nepřesvědčí. Vše nepřípustné se dá snadno odmítnout.

Ale naše jistota, že Bůh jedná a proto byl i náš Spasitel vzkříšen a žije, není založena hlavně na „slepé víře“, ani na lidských vnitřních pocitech, na „šťastných“ náhodách, nebo „zvláštních“ zkušenostech. Ta jistota je pevně založena na svrchovaném a všemohoucím Bohu, který nemůže lhát. Proto se můžeme plně spolehnout na jím „vdechnutá“ a inspirovaná slova všech Písem. A Bible je jedinou náboženskou knihou, u které můžeme sledovat, jak se její proroctví plní.

O splnění mnohých předpovědí čteme už ve Starém zákoně a splněná proroctví o Mesiáši nám dosvědčili očití svědkové v Novém zákoně. Nejedno proroctví se plní i o dnešních církvích, které se v mnohém odchylují od pravd Písma. A to, že Bůh stále jedná, dnes vidí celý svět; vždyť se po téměř dvou tisíciletích od vyhnání židů ze zaslíbené země, splnilo a ještě plní proroctví o návratu Židů zpět do země jejich předků. Čtenáři Bible i hledači věčné pravdy tato proroctví v Písmu jistě nepřehlédnou. Ani covid tu není bez Božího dopuštění.

Ale vraťme se k Ježíšově smrti a vzkříšení. Obě události byly také dávno předpovězeny.

O Mesiášově smrti psal třeba Daniel (Da.9,26), Izaiáš (Iz.53,8) a nejméně třikrát svou smrt a vzkříšení předpověděl i sám Pán Ježíš (Mt.16,21; Mt.17,9; Mt.17,22; Mt.20,17-19). Jeho vzkříšení naznačuje opět Izaiáš (Iz.53,10) a prorokuje i věčnou vládu Mesiáše (Iz.9,5-6). A protože se stalo skutečností tolik předpovědí Písma, můžeme s jistotou očekávat, že se splní i všechna ostatní proroctví, která se uskuteční v souvislosti s druhým Kristovým příchodem.

Ježíšovo zmrtvýchvstání je opravdu jednou z klíčových pravd evangelia. Je ovšem jasné, že žádná lidská svědectví, přesvědčování a argumenty nemohou nikomu dát víru. Naštěstí je tu vzkříšený, živý a oslavený Ježíš; a jen On může přesvědčit i největšího skeptika, nevěrce a nepřítele, jakým byl třeba Saul – Pavel. Jde o to, jestli je dosud nevěřící či pochybující člověk ochotný „riskovat“ skutečně upřímné modlitby typu: „Ježíši, pokud skutečně existuješ a jsi-li živým Bohem, dej se mi poznat. A to takovým způsobem, který mne přesvědčí a dá mi jistotu že jsi“. A vzkříšený Ježíš na skutečnou touhu poznat v této otázce pravdu, a na vážně míněné modlitby, odpoví darem víry.

K.H.

Kristus je nejkontroverznější osobou lidské historie, protože vzbuzuje nejprudší náboženské spory. Sám se totiž prohlásil za Boha, a uvěřili a věří tomu i jeho následovníci.

Jádrem sporů je Žid narozený před dvěma tisíciletími v Betlémě, prožívající mládí v Nazaretu. Později jako putující kazatel vzbudil v Judsku velikou pozornost a jako magnet přitahoval veliké zástupy. Vzbudil tím ovšem podezření a později i odpor židovských náboženských představitelů, kteří nenáviděného konkurenta dokázali obvinit nejen nábožensky, ale i politicky a nechali ho římskou vrchností ukřižovat. To jsou hlavní údaje o Ježíšově životě, z nichž různé pohledy a názory na něj vycházejí – pro někoho je to jen fikce, pro jiné, hlavně v závěru Ježíšova života příběh s překroucenými informacemi a pro další záznam pravdivých událostí. Některé pohledy na Ježíše uvedu; začněme u těch nesouhlasných.

Velmi negativní názor mají na Ježíše z Nazaretu pravověrní Židé. Jejich starověké spisy (např. Talmud) nezpochybňují Ježíšovu historičnost; ale dodnes je pro ně Ježíš největším lžimesiášem a podvodníkem, jaký se mezi nimi kdy objevil. Podle nich se jen neuvěřitelný rouhač mohl prohlásit za Božího Syna, který má má Boží podstatu. Židé dodnes na Mesiáše (hebrejsky Mašiah – Pomazaný – v řečtině Kristus), čekají.

Tolerantněji je Ježíš Kristus vnímán v dalších velkých náboženstvích. Budhismus Krista jako Božího Syna moc neřeší (všichni jsou boží děti, jen na různé duchovní úrovni), ale po Budhovi se dá Ježíš bez problému vřadit mezi pozdější učitele lidstva.

V hinduismu a v jeho panteonu božstev, do kterého mohou být zahrnuti i reinkarnovaní (převtělení) brahmáni aj. je to podobné; Ježíše jako božstvy obdarovaného mudrce, učitele a guru, také poměrně snadno akceptují. Pokud se ovšem křesťanství příliš nešíří a nezískává vliv.

V islámu je Ježíš (Isa) vnímán z našeho pohledu dvojznačně. Na jedné straně je druhou nejdůležitější postavou islámu, který předpověděl Mohamedovo narození a na konci věků se prý Ježíš zjeví, zabije Antikrista i všechny nevěřící v islám. Po čtyřiceti letech pak zemře a bude pohřben vedle Mohameda. Na druhou stranu však islám popírá samotné základy křesťanství. Mohamed zkrátka Bibli neznal. Mimo několika starozákonních jmen v čele s Abrahámem (Ibrahim), nemá jeho „autoritativní andělské“ zjevení s Biblí téměř nic společného. Proto učí, že Ježíš na kříži nezemřel, přihlížejícím se to jen zdálo. Také nemohl mít Boží podstatu (Alláh je jediný Bůh), nebyl tedy Božím Synem i když kázal už z plenek; to, ale i další absurdnosti se dočtete v Koránu. A navíc: křesťané věří rouhavě místo v Alláha v Boží trojici: Bůh, Ježíš a Marie.

Ale v Evropě a i dalších, kdysi skutečně křesťanských zemích, tvoří dnes názory na Ježíše Krista široký vějíř pohledů a nauk. Některé z nich Krista a zvěst Bible zavrhují, mnohé uznávají jeho vliv i učení (ale byl to jen člověk) a dodnes tu existují i křesťané věřící Bibli.

Někteří ateisté považují za nejjistější způsob jak Ježíše a křesťanství provždy vyloučit z „dobré společnosti“ rozumných názorů to, že popírají historickou existenci Krista. A tak zvláště evangelia považují jen za pohádky a báje. Ale takových lidí zase tolik není.

Jiní existenci Krista nezpochybňují; přijali ideu, že i „křesťanský mýtus“ asi měl nějaký reálný základ. Možná proto, že o jiných lidech starověku máme často mnohem méně informací a zpráv než o Ježíšově životě – a přitom nepochybují o jejich existenci. Ale Ježíš je pro ně jen výjimečným člověkem. To je názor, který zastávají mnozí ateisté i agnostici (snaží se mít neutrální názor mezi vírou a nevěrou). A Nový zákon je pro ně jen sbírkou mnohem pozdějších mýtů, „přibarvených“ příběhů a nedůvěryhodných rádoby svědectví. Proto nevěří textům o zázracích a odmítají hlavně to, co považují za naprosto nemožné – Ježíšovo zmrtvýchvstání. Křesťanství by podle nich bylo snesitelnější, kdyby se věnovalo jen charitě a dobročinnosti, zachovalo si svoji etiku a zbavilo se nesmyslů.

Také náboženské směry, v jejichž učení se jméno Ježíš objevuje (Svědci Jehovovi, unitáři, mormoni, Moonisté, báhaisté a další) věří v jiného Ježíše než jakého zjevuje Písmo. Dávají totiž svým výkladům a knihám pochopitelné přednost před Bibli. Dokazují tím, že věří v jinak jednajícího a tedy v jiného Boha. Protože to, jak se díváme na Krista, jasně ukazuje i to, v jakého Boha věříme.

Žel, zpochybňující pohledy na biblickou zvěst o Kristu, se skrze teologické fakulty rozmohly i v mnoha dnešních církvích a denominacích. Ani tady není Kristus Bible jejich skutečným základem. Bible je pro mnoho liberálních a „progresivních“ teologů a duchovních jen náboženským (tj. neurčujícím) textem, ze kterého si, v souladu se současným správným vědeckým poznáním a kritickým studiem textů Písma, oni sami vyberou to, co podle nich ještě zůstalo nosnou zvěstí – a tím zůstává bez základu reálně vzkříšeného Krista – vlastně jen Kristus jako vzor, tedy pouhá etika.

Dalším „křesťanským řešením“ nespolehlivého Písma je existencionalismus. Mnoho teologů a kazatelů dnes věří, že se mnohé události popsané v Bibli uskutečnily úplně jinak. A tak „zduchovněle“ učí, že když biblickým textům ve svém nitru opravdu uvěříš, např. uvěříš ve vzkříšení, stane se „vzkříšení s Kristem skutečností“ i ve tvém srdci a životě. Ale v Bibli to čteme jinak: „Nebyl-li Kristus (reálně) vzkříšen z mrtvých … pak je marná i naše víra.“ Proto křesťanství bez vzkříšeného Krista je jen pseudokřesťanstvím. A i když se tyto směry Krista tolik dovolávají, dávají ho za příklad a prý na něm staví, Kristus o němž mluví není Kristem Bible – i samotný Ježíš Kristus má zcela jiný pohled na pravdivost a autoritu Písma; a proto je jejich Ježíš jen Kristem jejich představ.

Jsem přesvědčen, že každý, kdo si dovolí relativizovat či zpochybňovat pravdivost Božího slova v Bibli (a zvláště reálného vzkříšení), se vydává do močálů nevěry. Kdo totiž věří v omylnost Písma, i to ukazuje, v jakého Boha věří – v Boha, který nedokázal (nechtěl) zajistit, aby se jeho spásné záměry uskutečnily, případně, aby byly zprávy o Ježíši zachovány pravdivě. Anebo možná texty Písma ani Bohem zjevené nejsou a v Bibli čteme jen omylné dobré lidské úmysly a představy. A do takových názorů žel, dnes zabředávají i „křesťané“. Ale hodnotné a Bohem uznané skutky lze „stavět“ jen na základu, kterým je Kristus, jakého nám zvěstovali apoštolové a jen v souladu se všemi pravdami i požadavky evangelia a Písma.

Hlavně kvůli ztrátě důvěry v Bibli, která zpochybňuje i Krista, se i dnes ozývají apely k spolehnutí se na pravdivost a bezchybnost Bible. Vždyť v takovou Bibli věřili všichni velikáni víry před námi. Ale nejdůležitější je, že v takové Písmo věřil i náš Spasitel a Pán. A proto:

K Zákonu a svědectví. (Iz.8,20) Ty však zůstávej v tom, co ses naučil a o čem jsi byl pevně přesvědčen, věda, od koho ses to naučil; od dětství přece znáš svatá Písma, jež ti mohou dát moudrost k záchraně skrze víru, která je v Kristu Ježíši. Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku. (2Tm.3,14-17)

I dnes máme v rukou bezpečný základ i pravdivé instrukce pro cestu víry, následující našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Ale každý, kdo žije v pochybnostech či v odmítání toho, že je Ježíš reálně zmrtvýchvstalý, oslavený a všemohoucí Pán a Spasitel, tak věří ve stejně zbytečné a bezvýznamné věci a nauky jako ostatní pohané.

K.H.

Jak je dnes situace v „boji o pravdu“ vyhrocená, můžeme asi nejlépe vidět skoro pod každým článkem v internetových diskusích. Ať už se jedná o politiku, světové oteplování, migraci, nebezpečnost covidu-19, očkování, výchovu dětí, atd., atd. A rozpory panují nejen ve společenských, ale i ve filozofických a teologických otázkách.

Kde tedy pravdu hledat? A je možné ji vůbec najít? Toto hledání lidé prováděli a provádějí nejrůznějšími způsoby.

Nejen mladá generace si je dnes jistá, že je schopná si pravdu najít skrze internetové vyhledávače a na různých stránkách či sociálních sítích. Ano, je možné si najít snad milióny informací z nejrůznějších oblastí a oborů. Je ovšem jisté, že není možné na pravdivost všech informací a názorů „vsadit svoji hlavu“. Přesto si mnoho lidí myslí, že když si informaci ověří z několika zdrojů, jsou schopni svým skvělým úsudkem pravdu poznat. Žel, různí lidé mohou důvěřovat rozdílným zdrojům a „názorovým bublinám“, takže mohou dojít k „pravdám“, které si odporují. To je ve většině internetových diskuzích běžná situace.

Dalším rozšířeným zdrojem hledání pravd bylo a je vzdělání. Je jisté, že vzdělávání přineslo a přináší veliké rozšíření poznání a znalostí v mnoha oblastech a oborech. Ale ani vysoké vzdělání není zárukou fungující životní moudrosti v praxi a není garancí pravdy.

Velmi podobné to je i u vědy a vědců. I oni zažívají ústup z jejich proslulosti. Přispívá k tomu i to, že média ročně zveřejní možná víc než 50 „přelomových objevů“, protože vědci musí něco publikovat, aby dostali další granty. Ale praktická realizace těchto věcí měnících svět, je většinou v nedohlednu. A navíc existují rozpory i mezi vědci pracujícími ve stejných oborech. Kdo má potom pravdu? A tak si lidé si vyberou to, co se jim víc líbí.

Kdo očekává pravdu a spravedlnost u soudu, může být velmi zklamán. Nezřídka si vyslechne jen formalistický rozsudek, kdy se rozhodovalo hlavně podle složitých paragrafů a spravedlnost tiše plakala v koutě. A hledat pravdu u politiků? Málokdo věří jejich prohlášením. Jen výjimečně se do některého z nich část voličů „zamiluje“; ale většina ostatních téhož politika buď nemusí, nebo nenávidí. Důvěra a věrohodnost vlastně všech autorit je dnes v krizi.

Kdysi bylo velmi rozšířeným způsobem hledání pravd, jak v životě žít a čemu se vyhýbat, bylo poradit se u autorit – např. u moudrých starších lidí, kteří tazatele usměrňovali podle svých zkušeností a pozorování životů jiných lidí. To je už dnes, v nesoudržné a téměř rozdrobené společnosti, ojedinělé. Zvláště dnešní mladí lidé si nacházejí jiné autority a vzory. Často to jsou mediálně známé osoby – herci, zpěváci, sportovci, influenceři aj.; a jejich obdivovatelé a fanoušci přebírají jejich názory a způsoby života jako „in“, tedy žádoucí a asi i pravdivé. Ale tyto „moderní zdroje pravdy“ kopírované z životů těchto známých a vlivných lidí moc nefungují. Potvrzuje to nevalná úroveň morálky v naší společnosti.

Proto se dnes nemálo lidí obrací k esoterice (duchovním hnutím od gnosticismu, magie, okultismu, věštění, a až po New age aj.) a hledají oslovení pravdou v různých učeních, tajemstvích a zážitcích. Jiní vsadili na východní náboženství a jejich praktiky. Obě tyto větve slibují prohloubení poznání, duchovní stabilitu, zlepšení zdraví, či dosažení nirvány, tj. duchovního probuzení bez jakýchkoli strastí.

Velmi podobné je to i s lidmi, kteří se neobracejí k učením a duchovním systémům minulosti či současnosti, ale hledají pravdu a cestu k ní ve svém nitru. Věří, že ponořením do hloubek své mysli a nitra, a v souladu s přírodou a vesmírem, dosáhnou na v nich ukrytou universální pravdu. Ale z křesťanského pohledu může být lidské, na Bohu nezávislé nitro, zneužito démonickými vlivy.

Ačkoliv jsou dnes na církev často vytahovány temné skutečnosti z minulosti, přesto část společnosti nezavrhuje křesťanství a ani jeho morální vliv. Berou ho jako součást našich historických kořenů. A většina populace přejala lidové i křesťanské tradice, jakými jsou i Vánoce a zvyky Velikonoc. Část obyvatel také byla v dětství pokřtěna, ale i tito lidé, pokud říkají že věří, jsou často věřícími jen formálně. Spokojili s vedlejšími věcmi, např. s tradicemi, zvyklostmi, s náboženskými obřady, s příslušností k církvi, s uctíváním posvátných předmětů a svatých a možná s občasným chozením do kostela. To vše jsou údajně předstupně vedoucí k Bohu; ale tito lidé přitom nikdy nepoznali, co je to vztah s Bohem. Nesetkali se v křesťanství s pravdou – s Kristem.

V závěrečném odstavci se nechci, a ani se nemohu vydávat za dost chytrého, abych mohl rozdávat pravdy pro lidský život. Chci ale poukázat na Boží pravdu, která mne nekonečně přesahuje a Bůh nám ji v Bibli dodnes zachoval. Lidé ji zavrhují, zpochybňují a raději věří svým lidským teoriím. Ale já pravdě Písma přesto věřím; a to nejen proto, že se v mém životě osvědčuje už 55 let. Věřím ji hlavně proto, že prokázala svou funkčnost i v miliónech životů, kteří Pravdu Písma – Boha zjeveného v Kristu, přijali osobně a poslouchají ho. Jak ho poslouchají? Čtou Bibli nejen zběžně, ale čtou ji jako dopis od milované osoby; milují Krista a proto milují i Písmo, studují ho, promýšlejí ho a žijí ho. Protože pravdy, které z ní lidé uposlechnou a uvedou do praxe, fungují úžasně. Proto si myslím, že pravdou je to, co funguje a dává radost a jistotu nejen v dostatku, ale i v nemocech, trápeních, nouzi a dokonce i v okamžiku smrti.

Přeji i Vám, abyste se stali nejen hledači pravdy v Bibli, ale abyste podle ní i jednali. Protože poslušnost této pravdy vede k blahoslavenému životu každého, kdo pravdu skutečně hledá. 

K.H.