To, že jsme modlitebnu postavili v době vlády komunistů, potřebuje vysvětlení. V celé řadě zvláštních okolností vidíme jasný Boží záměr, a vlastně i „Boží ironii“. Jak jinak chápat fakt, že komunistům, kteří potlačovali křesťanství jak jen mohli, utekla stavba naší modlitebny jaksi „mezi prsty“?
V závěru roku 1966 jsme dostali výpověď z pronajatých prostor v ulici E. Floriánové. Právě tehdy začínalo politické uvolnění před tzv. „Pražským jarem 1968“, a tak se objevila do té doby nemyslitelná možnost postavit si i nový kostel – modlitebnu. Tehdy jsme byli poměrně samostatnou stanicí libereckého sboru. (Stanice je skupina věřících, scházející se na jiném místě než hlavní sbor, ale spadající pod jeho správu). A tak se pod vedením zdejšího laického (pomocného neplaceného) kazatele bratra Josefa Kaufmana, který stavbu později řídil, rozběhla jednání se sborem, naším ústředím a později i s úřady. Projektovou dokumentaci a stavební dozor nám nabídl bratr Mathauser, architekt z pražského baptistického sboru. Jednalo se s úřady, sháněli jsme vhodný stavební pozemek. Projednávání se však vlekla, úřady nepospíchaly; komunisté měli v letech 1967-1969 dost starostí sami se sebou. Až na podzim r. 1969 jsme koupili náš dnešní pozemek a dostali jsme povolení k stavbě. A poslední povolení jsme dostali až v dubnu 1970.
Ale právě průtahy a pozdní povolení umožnilo naši modlitebnu postavit. Po roce 1968 totiž provádělo nové Husákovo vedení v KSČ, ale i na úřadech čistku, takže naše povolení vydali už noví prověření soudruzi. Kdyby modlitebnu povolili „osmašedesátníci“, bylo by toto povolení nekompromisně zrušeno. Později soudruhům naše stavba asi dost vadila, ale asi nenašli důvod proč proti ní zasáhnout. Až v létě před dokončením, když v Jablonci spadla část Žluté školy, došlo k pokusu „dočasně si půjčit“ modlitebnu jako provizorní školu. Tehdy nám ovšem „dočasně“ a „na věčné časy“ znělo skoro stejně. Odpověděli jsme: „Jestli chcete, tak modlitebnu znárodněte, ale my žádné dočasné propůjčení nepodepíšeme.“ A komunisté asi kvůli reakci křesťanů na západě ze svého úmyslu ustoupili. Z mnoha důvodů věříme, že stavba modlitebny byla v Božím plánu a v přesném načasování vidíme Boží režii.
Modlitebna se stavěla sedm let (od jara 1970 do prosince 1976). Byla postavena téměř kompletně brigádnicky. (Svépomocí se neprováděly jen práce pokryvačské, elektroinstalace, vzduchotechnika, venkovní fasáda, parkety a některé obklady a dlažby). Na stavbě se pracovalo (mimo středy, kdy byla biblická hodina) vždy odpoledne po práci, tedy od půl třetí do půl deváté. V sobotu ( kdy nám pomáhali podle možností i bratři z Liberce a Brniště) a o dovolených (bylo dost bratří, kteří během stavby všechnu svoji dovolenou prostavěli, svoji dovolenou u nás odpracovalo i nemálo bratří z jiných sborů) se pracovalo od šesti hodin ráno většinou do osmi večer. Ještě štěstí, že jako křesťané nepracujeme v neděli.
První rok jsme vykopali a vybetonovali základy, vyzdili přízemí a položili nad přízemím strop. Druhý rok se dokončila hrubá stavba včetně pokrytí zabedněné střechy térovým papírem. Dalších pět dlouhých let pak trvaly všechny ostatní dokončovací práce. Podle stavebních deníků se na stavbě odpracovalo 64 tisíc brigádnických hodin (Jablonečtí přes 51 tisíc), a prostavěli jsme celkem 960 000 Kč. V Jablonci jsme ze svých darů a desátků vybrali 350 tisíc korun, další přibližnou třetinu jsme dostali ze stavebního fondu našeho ústředí a z jiných sborů BJB. Zbylá třetina pak byly dary našich bratří ze zahraničí. Necelý milion korun za celý kostel je ale neuvěřitelně nízká částka. Dnes (r. 2011) za to koupíte možná byt 1+1 v paneláku. I když ceny tehdy a dnes se dají těžko srovnávat. Cihla tehdy stála 70 haléřů a padesátikilový pytel cementu jen 30 Kčs. A průměrný plat byl v té době asi jen necelých 1500 Kčs.
V souvislosti s nízkými stavebními náklady musíme znovu zmínit bratra J. Kaufmana. Vlastně téměř všechno co je ze dřeva, bylo vyrobeno v jeho nevelké truhlářské dílně. (Okna, dveře, krovy, schodiště a i dřevěné podhledy a obložení). To vše tenkrát snížilo náklady pravděpodobně více než o polovinu. Stavba byla kolektivní záležitostí mnoha desítek lidí z Jablonce i odjinud. Byli tu lidé ochotní mnohé obětovat. A nebyly to vždy jen peníze. Vzpomínáme na starou sestru důchodkyni, která téměř každou sobotu pro brigádníky odjinud vařila obědy. A aby na to měla prostředky, dělala domácí práci. Ale největší lidskou zásluhu na výstavbě této modlitebny má dnes už zesnulý bratr Kaufman.
Pán Bůh se o nás a naši stavbu staral. V době, kdy se nekupovalo ale shánělo jsme nikdy nemuseli kvůli nedostatku materiálu práce zastavit. Nebo se postaral, když jsme museli do týdne zaplatit za 50cm traverzy, které jsou nad sálem částku 68 000 Kčs a na účtu jsme neměli ani polovinu; přesto byly všechny faktury vždy včas zaplaceny. Nebo záležitost s kameny či koberci. V roce 1970 jsme koupili několik tun lámaných žulových kvádrů. A když jsme v roce 1976 dokončili poslední kamenné tarasy a schody, nechyběl ani nepřebýval jediný kámen. Podobné to bylo s původními koberci – běhouny. V obchodě už měli už jen posledních několik metrů. Budou stačit ? Po natažení a rozstříhání přebýval necelý půlmetr. Proto věříme, že tím kdo má největší zásluhu na stavbě naší modlitebny a patří mu tedy největší dík, je Pán Bůh.
KH