Království na dosah | Marek 12,28-34
Biblické texty v kázání
Leviticus 191. Samuelova 15Žalm 51Žalm 139Daniel 6Matouš 7Matouš 23Marek 121. Korintským 13
Upozornění: Seznam je orientační a může být neúplný nebo nepřesný.
Osnova podle biblických textů (7)
- 0:12 Marek 12,28
- 12:18 Matouš 23,23
- 22:33 Žalm 139
- 27:42 Leviticus 19,18
- 33:13 Matouš 7,12
- 38:33 1. Samuelova 15,22
- 41:38 1. Korintským 13
Upozornění: Osnova vznikla automaticky z biblických odkazů v přepisu a může být neúplná. Rozhoduje záznam kázání.
0:12Z Boží milosti tady není takový hit jako minule, což je super. Opravdu ten podzemě teklo, abych pravdu řekl. Bylo to docela zajímavý. Otevřete si, prosím, do Marka do 12. kapitoly. Budeme pokračovat. Já pro nás přečtu dnešní text, který začá začíná v 28. verši. Marek 12. kapitola 28. verš. Já to přečtu,
0:44pomodlím se a budeme pokračovat ve výkladu skrze evangelium podle Marka. 28. verš. Tu přistoupil jeden z učitelů zákona. který je uslyšel, jak se spolu dohadují. Když uviděl, že jim Ježíš dobře odpověděl, zeptal se ho, které přikázání je první ze všech? Ježíš odpověděl: "První je: "Slyš, Izraeli, pán náš Bůh,
1:15pán jediný jest. A budeš milovat Pána svého Boha z celého svého srdce, z celé své duše, z celé své mysli a z celé své síly." Druhé je toto. Budeš milovat svého bližního jako sebe samého. Není jiné přikázání větší než tato. I řekl mu ten učitel zákona dobře, učiteli. Pravdivě si řekl, že je jediný a není jiného mimo něho. A
1:47milovat ho z celého srdce, z celého porozumění, z celé síly a milovat blížního jako sebe je největší. Je větší. než všechny celopaly a oběti. Když Ježíš uviděl, že odpověděl uváženě, řekl mu: "Nejsi daleko od Božího království." A nikdo se ho již neodvažoval zeptat. Pojďme se pomodlit. Drahý Pane,
2:18Bože náš, znovu stojíme před tvým slovem, které je zrcadlem našich duší, našich našeho srdce, naší mysli. A znovu tě prosíme, aby konal práci, kterou můžeš vykonat pouze ty, abys svým slovem zasáhl do hlubiny naší bytosti a a změnil to,
2:49co je třeba změnit. naučil nás to, co je třeba, abychom věděli a dal nám blíže poznat našeho Pána Ježíše Krista, našeho milovaného zachránce a spasitele, skrze kterého k tobě přistupujeme. Amen. Tohle je poměrně známý text, určitě mi dáte za pravdu. A jak ten text je známý, nachází se v něm takové možná až zvláštní vyjádření.
3:20Myslím, možná určitě jste ho zaznamenali. Je je na samém konci skoro. Ježíš tomuto zákonníkovi říká: "Nejsi daleko od Božího království." Jinými slovy, moc ti nechybí proto, abys vešel do Božího království." A to zní, to zní velice povzbudivě, že? Málokterý duchovní vedoucí, který se pohyboval kolem Pána Ježíše, slyšel tak
3:47pozitivní slova. Většinu z nich Ježíš ostře káral. Podobně jako Jan Křtitel je někdy nazýval plemenem zmí. Někdy slepci, někdy pokrytci, někdy syny ďábla, někdy blázny. Ale ta slova v tom závěru dnešního textu jsou mnohem pozitivnější, mnohem nadějnější. A ačkoliv se ve zbytku Markova evangelia nedozvídáme, jak to vlastně dopadlo s
4:16tímto učitelem zákona, doufáme, že to dopadlo mnohem lépe, než jak dopadli nejspíš jeho kolegové, kteří z nenávisti zavrhli a odmítli Krista jako nějakého posedlého rouhače. Nejsi daleko od Božího království. Co to vlastně, co to vlastně znamená? Určitě jste někdy šli na výšlap. My jako rodina často jdeme někam na nějakou a
4:49když jste někde v horách a víte, že to je opravdu dlouhá štreka, tak tak se tu a tam zeptáte lidi, kteří se vrací zpět takovou tu klasickou otázku. Jak je to ještě daleko? Jak je to ještě daleko? A těší vás, když vám řeknou, že už to je jenom kousek, že nejste, že nejste daleko od cíle. Jak si ale tahleta slova máme vyložit v
5:18kontextu Božího království? Co to, co to znamená nebýt daleko Božího království? Co vidíme v našem textu je, že tenhleten výrok nejsi daleko se pojí se souhlasným, velice kladným postojem zákonníka. k Ježíšovo odpovědi na jeho vlastní otázku. Zákonník se ho ptá, co je tou nejdůležitější věcí, tím nejdůležitějším, tím prvním
5:47přikázáním ze všech. A Ježíš mu odpovídá a on s ním souhlasí a následně Ježíš mu říká, nejsi daleko od Božího království. A tak ta fráze nejsi daleko je je spjata právě s tím s tím, co tvoří úplně ten střed celé téhleté pasáže. A to je místo, kde musíme začít, abychom pochopili význam toho, co Ježíš říká i
6:15tomuto zákonníkovi. Srdcem našeho textu je to, co jsme už vlastně četli. tašema z Deutonům šesté kapitoly. A já jsem přesvědčen, že že Duch svatý nás prostřednictvím Marka poučuje. On zaznamenal tenhleten rozhovor mezi Ježíšem a zákonníkem proto, aby nás jako církev poučil, aby
6:45nás povzbudil, aby nás zároveň varoval, abychom vždycky před sebou měli to nejdůležitější, abychom se nezapletli do těch e zcestných a možná nedůležitých věcí, aby se naše životy vždycky točily okolo toho nejpodstatnějšího, aby naše pozornost byla vždy upnutá tím správným směrem, aby důraz a směr našeho života souzněl s
7:14tím, co učí písmo, s tím, co učí náš pán Ježíš Kristus, aby středem našich životů a našeho společenství bylo to nejzásadnější. Láska k Bohu, láska, láska k bližnímu. To je na co tento text poukazuje a to je základ, z kterého potom vychází ta závěrečná slova: "Nejste daleko nebo nejsi daleko od Božího království". A
7:38tak se pojďme nyní pustit do téhle pasáže a nechme se vést tímto textem k pravdám, které nám zde Bůh vložil. A musíme určitě začít znovu kontextem. Čteme, že 28. přistoupil jeden z učitelů, který je uslyšel, jak se spolu dohadují. Když uviděl, že jim Ježíš dobře odpověděl, zeptal se ho, které přikázání je první ze všech.
8:05Ježíš se stále v tomhle okamžiku nachází v chrámu. Už tam je nějakou dobu a postupně čelí různým útokům, různým skupinám duchovních, kteří se snaží pošpinět jeho pověst, kteří se snaží pošpinit jeho službu. A viděli jsme farizeje a herodiány, kteří se ho snaží nachytat v otázce daní císaři. Viděli jsme saduce, kteří chtějí Ježíše
8:32přechytračit v otázce vzkříšení. A nyní přichází učitel zákona nebo neboli zákonník. A my musíme být alespoň trošku osvěženi jeho přístupem, protože se nezdá, že by měl na Ježíše spadeno jako jako ti ostatní. Naopak potom, co uslyšel, to znamená, on tam byl přítomen, on to všechno viděl, díval se, poslouchal, on
8:58byl on byl jakýmsi svědkem a přihlížitelem té té debaty, která tam probíhala a poté přichází k Pánu, ne ve skupině, ale podobně jako Nikodém sám. A už to naznačuje určitou upřímnost jeho přístupu. A tahleta upřímnost je patrná i z celého toho rozhovoru, které který má s Pánem Ježíšem. A čeho jste si možná také všimli už z
9:24toho je letmého přečtení našeho textu a něco, na co jsme i dříve upozornili je, kdykoliv za Ježíšem přišel někdo s nekalými úmysly, aby ho svými otázkami chytil za slovo, aby ho nějakým způsobem nachytal. Ježíš jim nedává přímo čarou odpověď. někdy odpovídá proti otázkou, někdy odpovídá podobenstvím, nebo odpovědí,
9:53která odhalí zlé motivy jejich srdce, že jak jsme viděli minule, proč mě zkoušíte, proč mě pokoušíte. Ale na druhou stranu také si můžeme v evangeliích všimnout, že kdykoliv někdo za Ježíšem přijde a ptá se, upřímně hledá pravdu. Ježíš mu zpravidla odpovídá velice přímo, velice laskavě. Ty příklady těch neupřímných otázek jsme
10:24viděli. Těch jsme viděli dost, ale možná se vám vybaví i ty upřímné otázky. Když za Ježíšem přichází Nikodém uprostřed noci, kdy ho samarská žena prosí o vodu. O vodu, která ji navždy nasytí, napojí. Když za ním přichází učedníci a se a ptají se na na a prosí o vysvětlení různých věcí. Tam vidíme, že Ježíš laskavě a mile
10:52odpovídá a vysvětluje. A i v případě zákonníka Ježíš nepromlouvá v podobenství, nepokládá nějakou protiázku, ale vřelým a laskavým způsobem přímo odpovídá na tu otázku, kterou zákonník vznesl. Ké z přikázání je největší, to první ze všech. O co vlastně zákonníkovi šlo, když se takhle takhle ptal? Možná víte, že zákonníci to byli experti
11:22na starý zákon. A ve svých studií zejména Tory, což byla těch, což bylo těch prvních pět knih Mojžíše, došli k závěru, že se tam nachází 613 zákonů, 365 negativních přikázání. Nedělej tohle, nedělej támhleto. A 248 pozitivních. To je hodně zákonů, ale to pro ně nebylo
11:52dostačující. V rámci těchhletěch zákonů bylo nutné rozlišovat mezi takzvanými těžkými a lehkými přikázáními a zákony, které se týkaly méně závažných věcí, možná nějakého majetku, byly považovány za lehké, ale ale zákony, které se týkaly závažných věcí, věcích života a smrti, byly pochopitelně klasifikované jako jako těžké
12:18a jejich porušení bylo trestáno těmi nejtvrdšími tresty. I sám pán Ježíš tohleto rozlišení, aspoň se tak zdá, do jisté míry dodržuje. V Matoušovi 23:23 čteme, že když když kárá farizeje, říká:„Běda vám, učitelé zákona farizejové, pokryt si, protože dáváte desátky z máty kopru a kmínu, ty majetkové věci, že? Ale zanedbávali
12:42jste, zanedbali jste závažnějcí závažnější věci zákona, právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba udělat a tam to zanedbávat. A tak zákonník se ptá: "A smyslem jeho otázky není zjistit od Ježíše, které z těhletěch 613 přikázání je nejdůležitější. Vytvořit si jakousi hit parádu zákonů. Zákonník ve své otázce má daleko širší
13:12záběr. Ptá se, jaké přikázání má přednost především a je závazné pro celé lidstvo včetně včetně pohanů. V podstatě se ptá, které přikázání je závažné? Závazné pro všechny. Které přikázání shrnuje nebo nahrazuje všechna ostatní? Které přikázání se vztahuje nejen na Židy, ale i na pohany? Protože rabini se touhletou otázkou
13:39neustále zaobírali, řešili ji, hledali pro ní odpověď. A už před Ježíšem jedna z odpovědí od velice známého rabina Hilela, když jste, když jsme studovali rozvod, tak právě jeden z těch názorů vyšel od Hilela. Ten shrnul právě tuhletu otázku ohledně tory, dalo by se říct takovým negativním způsobem z zlatého pravidla.
14:13Shrnul jí takhle. Co bys nechtěl, aby ti bylo učiněno, nečiň svému bližnímu. To je celá tora. Všeostatní je výklad. Vidíte, jak vzal jednoduše to zlaté pravidlo: "Dělej ostatním to, co chceš, aby ostatní dělali tobě." a jednoduše to obrátil vzhůru nohama a vyjádřil to negativním způsobem. A to je vlastně na co se zákonník tady
14:32ptá. Jaká je základní povinnost, kterou Bůh vyžaduje od každého člověka bez ohledu nad na národnost, co pod nás Bůh chce. A zde pak přichází ta známá odpověď našeho Pána. Ježíš odpověděl: "První je: "Sliš Izraeli, pán náš Bůh, pán jediný jest a budeš milovat Pána svého Boha z celého srdce, z celé duše, z celé své
15:02mysli a z celé své síly." A všimněte si nejprve toho, jak pohotově Ježíš odpovídá. Není tu žádný náznak, že by potřeboval tuhle otázku nějak promyslet, že by j potřeboval zdlouhavě zvážit, možná jít domů, trošku si jí promyslet a a pak se vrátit s odpovědí. Ježíš instinktivně a okamžitě odpovídá, což poukazuje nejenom na jeho dokonalé
15:28poznání, ale zároveň na to, že tohle bylo nastavení jeho srdce. Nemusel o tom vůbec přemýšlet. Tohle bylo to první, co mu přišlo na mysl, co vyšlo z jeho srdce. A to je pro nás ta první z implikací tohodle toho textu. Jaké jsou naše spontánní reakce? Jsou také takhle zakotvené v písmu. Co o nás prozrazují naše hbité odpovědi?
15:59A víte, že většina odpovědí a většina reakcí v našich životech jsou reakce, o kterých nemáme moc čas přemýšlet. Momenty, kdy musíme improvizovat, rozhodnout se v řádu vteřin, reagovat, rychle odpovědět pod tlakem okolností. Tohleto vše většinou prozradí pravé nastavení našeho srdce. Thomas Brook, známý Puritán, řekl, když
16:24je člověk stlačen okolnostmi, ze srdce vyteče to, čím je naplněno. Jonathan Edwards později řekl, pravé nastavení srdce se nepozná především v připravených projevech, ale ve spontánních reakcích. Náš pán odpovídá v bytě a dobře. A ve světle toho bysme si měli možná přát, aby naše srdce takhle instinktivně,
16:54zbožně odpovídala, protože protože jsou nastavená podobně jako srdce našeho Pána. Ale popravdě to takhle většinou není, že? Popravdě, popravdě to je často boj. Ne vždy to dopadne tak, jak bychom doufali. Často, často střílíme a potom míříme a pak nám zbývá jediné činit pokání, prosit o odpuštění. Ale tak vidíme Pána Ježíše, který tady
17:24rychle reaguje a a jeho odpověď je velmi zajímavá. Všimněte si, že na otázku ohledně přikázání Ježíš vlastně neodpovídá tak, jak bysme možná očekávali. možná citováním desatera, možná citováním těch prvních několika přikázání cituje známou šemu, kterou tady Vojta četl. To slovo šema, jak víte, vychází z toho prvního slova v tomhletom verši,
17:48kdy kdy Izrael je povolán, aby slyšel, aby slyšel. Nejenom slyšel, ale slyšel ve smyslu i poslouchal a následoval to, co Hospodin říká. Izrael, který byl vykoupen a teď patří Hospodinu a následně jeho reakce a jeho způsob, jakým následuje Boha, je, že slyší a poslouchá jeho hlas. Všema byla pro Židy tehdy i dnes vyznáním, jakýmsi vyznáním víry. Něco
18:19jako Otče náš nebo apoštolské vyznání víry pro nás, pro křesťany. Každý zbožný Žid jí citoval minimálně jedno dvakrát denně, ráno a večer. A Šema, jak jsme slyšeli, vyjadřuje jednotu Boha. Je pouze jeden pravý Bůh. Nejsou různí bohové z různých národů. Je pouze jeden pravý Bůh. A tahleta všema zároveň vyjadřuje výjimečnost a a výhradní
18:47postavení a jedinečný nárok tohodle toho jediného Boha na veškeré uctívání. a vyjadřuje zároveň očekávání závazné na každého člověka. Jestliže je pouze jeden Bůh, který, který je hoden uctívání, tak je jedno, jestli jsi pohan nebo žij. Tenhleten Bůh je hoden tvého uctívání, ať jsi i krojsi. Bůh očekává totální
19:12odevzdanost. A kdybyste se podívali, tak jak hebrejská, tak řecká verze šemy popisuje jakýsi trojí postoj lásky. který má člověk mít vůči Bohu. Má ho milovat srdcem, má ho milovat duší a má ho milovat silou. Ale ale Marek cituje Ježíše a Ježíš tady přidává ještě čtvrtý postoj, kdy kdy přidává to slovu slovo mysl. A tak máme Boha milovat srdcem a
19:38duší a myslí a silou a tím vlastně Ježíš víc ještě víc potrhává tu celistvost a a tu intenzitu, jakou má člověk milovat Boha. Jako stvořitel všeho má Bůh oprávněný, jako jediný oprávněný nárok vyžadovat od nás lásku ve všech aspektech naše naší bytosti. Měli bychom ho milovat, jak se říká, se vším všudy.
20:12Máme ho milovat z celého srdce. Srdce to je v písmu chápáno jako středobod naší identity, naší naší existence. Přísloví 423 říká: "Víc než cokoliv jiného střeš své srdce, protože z něj vycházejí prameny života a a máme milovat Boha z celé duše. To je ten středobod našich emocí. V Ježíš v Getsemani říká:"Má duše je smutná až k
20:37smrti. Máme milovat Boha z celé mysli, což zahrnuje vůli, záměry a naše cíle. Máme Boha milovat z celé síly. To znamená vynaložit veškerou fyzickou energii k tomu, abychom milovali Boha. Co jíme? Jestli cvičíme, jestli dostatečně spíme. To vše vlastně poukazuje na to, že se snažíme použít veškerou energii pro to, abychom milovali Boha.
21:10Zároveň si všimněte, že každý z těhletěch čtyř důrazů je uveden předložkou z, která vyjadřuje původ, vyjadřuje zdroj a každému z těchhletěch čtyř důrazů zároveň také předchází slovo celý. To znamená, že my my jsme povinni milovat Boha nejenom svým srdcem, ale z celého svého srdce. A nejenom, nejenom svou myslí, ale z celé naší duše a z celé
21:39naší mysli, z celé naší síly. To je to je to očekávání, které má Bůh od každého člověka. A znovu jasná implikace pro nás. Jak jsme na tom? Jak jsme na tom? popisuje tohle náš postoj a vztah k Bohu. Může být o nás řečeno, že takhle milujeme Boha? Tohle je otázka, kterou si vezměte s sebou domů.
22:10Jak často říkáme, kázání nekončí v okamžiku, když řeknu na konci amen. Naopak pro vás často kázání a mělo by začínat v tom okamžiku, kdy říkám amen a vy vezmete všechny ty věci, které jste slyšeli a a uložíte je ve svých srdcích a přemýšlíte o nich. A a tohle je jedna z těch otázek, jak jsme na tom, jak jsme na tom ve světle všemy, v duchu, v
22:33srdci, v mysli. Vezmě si, vezměte si tuhle otázku domů a a z žalmu 139. Proste Boha, aby vyspitoval vaše duše a ukázal vám, jak jak jste na tom. A možná to bude trochu bolet, možná to bude trochu štípat, možná to bude nepříjemný pocit, možná budeme muset Bohu vyznat svůj hřích. Ale znovu mějme na paměti, že to je
23:03milost být pod droblohledem Božího slova. Boží slovo, jak nám připomíná Pavel, je je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově, ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený k každému dobrému skutu. To je to je pro nás dobré slyšet, co je v nepořádku s našimi srdci. Je to
23:30dobré pro nás slyšet, co je třeba napravit. Je dobré pro nás vidět v zrcadle písma, kde jsou naše nedostatky, tak aby nás Bůh občerstvil, obnovil, proměnil svojí milostí. A šema je v tomhletom případě měřítko stavu našeho srdce, stavu naší duše. Milujeme Boha celou naší bytostí, vším, čím jsme.
24:02A to samo o sobě se může zdát zvláštní, že Bůh nám přikazuje, abychom ho milovali. Přemýšleli jste někdy o tom? Představte si nějakého vladaře, který přikáže svým podaným, aby ho milovali nadevše, aby ho odhodladně uctívali. Když o něčem takovém čteme v Danielovi v šesté kapitole, kde král Darius tohleto vyžadoval od svých podaných,
24:30kříčí se nám to. Víme, že to je špatně. Je Bůh nějaký ješitný egoista, když od nás vyžaduje, abychom ho milovali nadeevše, kdy od nás chce, abychom ho milovali z celého srdce, duše, duše, mysli a síly. Je opravdu tak arogantní a ješitný, sebestředný? Samozřejmě, že ne. Bůh není egoista, když požaduje, abychom ho milovali nadešem,
25:02protože není nic většího, není nic krásnějšího, ani hodnotnějšího než on sám. A ve světle toho, kým Bůh je, nedává smysl, abychom ho nemilovali nade vše. Ve světle toho, kým Bůh je, nedává smysl, aby nám přikazoval nejvíc milovat něco menšího, než je on sám. Tím by nás vlastně ochuzoval, kdyby nám přikazoval, abychom milovali
25:31něco víc než jeho, když on je tím nejkrásnějším, tím nejhodnotnějším. Přikazoval by nám, abychom ze všeho nejvíc milovali něco, co toho a té lásky není hodné. A tak proto, když nám Bůh přikazuje, abychom ho milovali nadeevše, tak nám tím vlastně projevuje tu nejhlubší lásku. On je tím největším dobrem a svým příkazem ukazuje sám na
25:59sebe jako zdroj našeho největšího dobra. Proto když nám Bůh přikazuje, abychom ho milovali, abychom milovali Hospodina svého Boha, tohle není výraz nějaké ješitnosti nebo egoismus. Tole je tohle je projev lásky. Bůh ví, že lidské srdce bude skutečně naplněno pouze tehdy, když najde radost v něm. A tak nás pozývá, abychom tu
26:25radost v něm našli. Miluj mě nadeevše, když nás Bůh pozývá k sobě, nedělá to proto, že by od nás něco potřeboval. Tak jak často vidíme v těch těch mýtech a těch bájích, kdy kdy Bozy jsou závislí na na adoraci svých podaných, když nás povolává a pozývá k sobě, abychom ho milovali, nedělá to, protože to od nás potřebuje, ale protože to my
26:48potřebujeme od něho. My potřebujeme Boha milovat. Když nás Bůh pozývá, abychom ho milovali nadevše, dává nám příležitost poznat tu nejhlší nejhlubší radost a a naplnění. pro které jsme byli stvořeni. A tak tohle byla ta první část Ježíšovo odpovědi. A věřím, že by zákonníkovi jistě stačila, ale Ježíš ještě pokračuje a
27:15dodává. Podívejte se, druhé je toto. Druhé přikázání je toto. Budeš milovat svého blížního jako sebe samého. Není jiné přikázání větší než než tato zákonník možná nepočítal s tímhletím dovědkem. Ale dává to naprostý smysl. Zatímco to první přikázání má velice vertikální dimenzi, tohleto druhé přikázání přidává horizontální dimenzi.
27:42A je to znovu přímo citát ze Starého zákona. Probírali jsme to ve čtvrtek na biblické Levitikus 19:18. Tenhleten text, který zde Ježíš cituje, shrnuje tu mezilidskou dimenzi Mojžíšova zákona. A znovu nepřehlédněte to to pořadí tady, v jakém Ježíš tohleto přikázání uvádí. Přichází jako druhé. Přichází jako druhé dr druhé po
28:10přikázání milovat Boha. A a jasně nás to učí a vede nás to k pochopení, že láska k Bohu je předpokladem k lásce k bližnímu. Ježíš zde sjednocuje přikázání milovat Boha a milovat blížního a poukazuje tím na skutečnost, že není možné milovat bližního, aniž bychom v první řadě milovali Boha. Láska k Bohu předchází,
28:38umožňuje a produkuje lásku k bližnýmu. Apoštol Jan to pro nás vyjádřil následovně. První Janův 420 a 21. Řekneme, řekne-li někdo miluji Boha a přitom nenávidí svého bratra Jelas. Vždyť kdo nemiluje svého bratra, kterého viděl, nemůže milovat Boha, kterého neviděl. A toto přikázání máme od něho, aby ten, kdo miluje Boha, miloval také
29:03svého bratra. Tohle je princip, který má existovat a fungovat a být základem církevního života, života společenství. Pokud chceme být zdravým společenství, pokud chceme být zdravou církví, neobejdeme se v první řadě bez lásky k Bohu a pak k bratrům a sestrám v našem společenství. Tak to musí být. Pokud v našich srdcích nemilujeme Boha a
29:30také naše bratry a sestry, tak naše společenství nebude nikdy zdravé. Naopak bude slabé, bude nejednotné, bude mu scházet odpuštění, bude mu scházet milost, bude mu scházet pokora a porozumění, protože tohleto všechno jsou plody, které rostou na na stromě lásky.
30:03Svět pozná Kristovu církev podle lásky, podle toho, jak milujeme Boha, podle toho, jak milujeme jeden druhého. To je ten největší a nejkrásnější dar, které, který můžeme dát jeden druhému a který můžeme dát tomuto světu, naší lásku k Bohu a jeden k druhému. Co ale znamená milovat bližního jako sebe sama? A koho se to vlastně týká? I
30:29tuhle otázku řešili evangelia. Co to tady znamená milovat bližního? Už mnoho let psychologové a i někteří kazatelé prosperity učí, že že naším největším problémem je nedostatek sebelásky. Někteří přicházejí právě k tomudle tomu textu a říkají: "Náš největší problém je nedostatek sebelásky. Nedostatečně milujeme sami sebe.
30:57Jenže asi asi tušíte, že tomu je přesně naopak. Písmo předpokládá sebelásku. Lidským problémem není nedostatek sebelásky, jak nám to často tvrdí moderní psychologové. Naopak lidským problémem je, že té sebelásky máme až moc. Nezdravá sebeláska. Stačí se podívat do druhé Timotejovi, kde právě ten výčet všech těch neřestí,
31:21který, který budou, který budou v těch posledních dnech, začíná právě sobectvím, což v tom originále doslova znamená sebeláska. Někdo, kdo miluje sám sebe. Ty největší hříchy jsou výsledkem nezdravé a přehnané sebelásky. Eva milovala víc sebe než Boha a rozhodla se porušit Boží přikázání, nejíst. ze stromu poznání.
31:48Známý kazatel Maril Jones řekl: "Člověka není třeba učit, aby miloval sám sebe. Sebe miluje až příliš. Kořenem všech našich problémů je sebeláska, sebezájem a sebestřednost. A tak milovat bližního znamená, že tuhletu naší vrozenou sebelásku v první řadě podřídíme lásce Bohu. Že milujeme Boha víc než sami sebe. To to je, co
32:17Ježíš míní, když říká:„Zapřete sami sebe. Zapřete tu lásku, kterou máte přirozeně sami k sobě, která vás vede k hříchu, která vás vede ke špatnostem. Zapřete jí a a podívejte se na mě a milujte mě víc než sami sebe. Ze všeho nejvíce milujte Krista. A pak lásku, kterou máte, kterou chováte sami k sobě, projevujte ostatní.
32:46Milovat bližního znamená usilovat o dobro ostatních. Zrovna tak jako usilujeme o o vlastní dobro. Chránit a povzbuzovat ostatní v jejich vztahu s Bohem. tak jak bychom to měli dělat v našich vlastních životech, sloužit k Boží slávě v životech ostatních, tak jak písmo nabádá, abychom sloužili i sami sobě v modlitbách, v povzbuzení, ve
33:13vykazatelnosti, v různých fyzických potřebách. Tak jak upřímně a opravdově k Boží slávě milujeme sami sebe, tak bychom měli za stejných okolností milovat i ostatní. Jak to říká pán Ježíš právě v Matoušovi 7:12, všechno, co byste chtěli, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim, neboť to je zákon a proroci.
33:43Koho se to ale týká? Koho máme tímto způsobem milovat? Kdo je, kdo je mým bližním, že? Jak se zeptal jeden učitel v evangeliích, ve světle Starého zákona, Židé věřili, že todle se vztahuje pouze na židovské soukmenovce a nezahrnuje to tedy pohany, ale pán Ježíš tenhleten pojem zásadně rozšiřuje, že se to týká všech. Jistě se vám vybaví
34:08to známé vyučování našeho Pána o milosrdném Samařanovi. A ta pointa tohodle toho příběhu je jasná. Na otázku, kdo je mým bližním, Ježíš odpovídá velice jasně. Blližní je každý, kdo něco potřebuje. Patří mezi ně úplně každý. Dokonce i opovrhovaní samaritán. A tohle bylo pro Židy jistě velké sousto, ale Ježíš se nesplet. Blližním
34:37je každý, kdo byl stvořen k obrazu Božímu. A to je, co Ježíš zdůrazňuje i zde. Neomezuje blížního na určitou skupinu lidí. A v kontextu toho, co se děje a v kontextu toho, kdo je tento zákonník a a co už co už zn, co co ví, je zajímavé vidět jeho reakci. Vidíme v 32. verši i řekl mu ten učitel
35:07zákona, dobře, učiteli, pravdivé jsi řekl, že je jediný a není jiného mimo něho. A milovat ho z celého srdce, z celého porozumění a z celé síly a milovat bližního jako sebe je větší než všechny celopaly a oběti. Zákonník mu dává za pravdu. Možná až překvapující. Zákonník mu dává za pravdu. opakuje v podstatě to samé, co Ježíš řekl s
35:34výjimkou toho, že nepoužívá slovo slovo Bůh nebo Hospodin, protože to často bylo tak vzácné, že ho že ani nepoužívali, nevyslovovali. Ale zákonníkovi se tahleta odpověď velice zamlouvá, je s ní spokojen. Zrovna tak je, jak byl spokojen s Ježíšovými předchozími odpověďmi, duchovním vedoucí. Otevřeně chválí Pána Ježíše,
35:57říká:„Dobře, učiteli, pravdivě jsi řekl. Tohle bylo něco jako kdyby řekl výborně, dobře řečeno, přesně tak. Máš, máš recht, skvělá odpověď. A ačkoliv Ježíš nepotřeboval, aby ho zákonník nějakým způsobem potvrdil, bylo to znovu takové další vlídné gesto, kdy zákonník, muž, který je známý v tom v tom v tom kruhu, v tom v tom
36:21společenství jako muž s autoritou, ho chválí. chválí ho a dodává z pohledu těch pochybovačů dodává mu určitou váhu. Ta pozitivní reakce zákonníka pak ale ještě pokračuje. Nejenom, že chválí Ježíše, nejenom, že že se s ním ztotožňuje,
36:53jde proti proudu toho, co o něm ostatní otevřeně říkali a zároveň jde proti proudu také svým také svým postojem vůči chrámovým obětem. Víte, od muže, jako je zákonník, jako byl on, spojeným se Sanhedrinem a chrámem, se očekávalo, že potvrdí nadřazenost kněžských obětí nad všemi ostatními formami uctívání. Mnozí z jeho
37:16kolegů, učitelů zákona byli přesvědčeni, že zákon o obětech je ten ten nejdůležitější. Je je tím největším z přikázáním, ale tenhle zákonník s těmhle s těmi to názory nesouhlasí. A v tomto bodě naprosto bez váhání souhlasí s Ježíšem, souhlasí s Pánem. Zákon lásky k Bohu a k bližnímu je pro něj větší než zákon o obětech. Dokonce
37:43větší, jak tam čteme, než zákon o celopalech. A znovu, když když byste se vrátili trošku do toho, co studujeme ve čtvrtek večer, celopaly, o nich je tady řeč, jak i to slovo samo naznačuje, byly byly oběti, které byly zcela spáleny ohněm. To znamená, že z nich nezbylo nic pro věřící, aby aby z toho něco měli, aby z toho něco snědli. To znamená, že
38:06tahleta oběť byla zcela a výlučně zasvěcená Bohu. Byla výhradně pro Boží slávu. A a v zákonníkově opovědi se tak vlastně zrcadlí princip starého zákona, který klade důraz na niterní postoj srdce. Vnější forma je prázdná, vnější forma je marná a uráží Boha. pokud nevychází ze zkroušeného a pokorného srdce. Je úplně jedno, že tole
38:33je celopal, který naprosto shořel pro Boží slávu. Pokud to je jenom vnější projev, který není propojen se zkroušeným a pokorným srdcem, nic to neznamená. První Samuela 15:22, když Samuel přichází za Saulem, který neposlechla a obětoval, tam čteme: "Má Hospodin zalíbení v zápalech a obětech jako v poslouchání Hospodina. Hle, poslouchat je lepší než
38:58oběť. Dávat pozor je víc než tu k beranu. Ozeáš 66. Neboť já mám zalíbení v milosrdenství a ne v obětech. Poznání Boha jsem si oblíbil víc než zápalné obětí. A tak zákonník souhlasí s Ježíšem, že všechny celopaly a oběti musí ustoupit správnému vztahu s Bohem a správnému morálnímu vztahu s ostatními, s druhými.
39:24Jinými slovy, i ty nejposvátnější povinnosti nesmějí mít přednos před láskou. Nemají žádný smysl, pokud nejsou projevem téhle lásky. A znovu my to vidíme i i v životě Davida. David ve svém velice známém žalmu, kdy vyznáváš svůj hřích s bešebou a osnovanou vraždu jejího manžela, říká v 18. verši Žalm 51: "Neměl bys zalíbení v oběti, i
39:52kdybych jí předložil. Po zápalné oběti netoužíš." A můžeme si říct, jak to vždyť takhle byl ustanoven Starý zákon. Oběti měly fungovat. Bůh toužil po tom, aby byly oběti, ale David říká: „Ty o tom ne, ty potom netoužíš. Oběť Bohu je zkroušený duch. Bože, ty nepohrdneš zkroušeným a pokořeným srdce. Jinými slovy, to, co je
40:13zásadní, to, co je primární ve tvém vztahu s Bohem, je je pokora a zkroušený duch. Ve své přízni prokaž dobro Sionů, vybuduj jeruzalémské hradby. A potom čteme 21. verš. Pak se ti zalíbí spravedlivé oběti, zápalné oběti i celopaly. Tehdy budou obětovat bíčky na tvém oltáři. Co říká David? Dokud moje srdce není nastavené tak, jak by mělo,
40:38dokud není zkroušené, dokud není pokorné, dokud tě nemiluje nadeše, tak tak cokoliv, co já budu dělat, jakoukoliv službu, která kterou já vykonám, ať jsou to ty nejdůležitější služby ve v chrámě, tobě se nebudou líbit, nebudeš po nich toužit, protože nevychází z toho správného srdce. A znovu pro nás z toho plyne velice důležité. připomenutí a
41:06varování. Pokud podstatou našeho uctívání, všeho, co se tady vlastně děje, pokud podstatou naší služby není láska, tak si na církev jenom hrajem. Pokud podstatou našeho uctívání Boha a služby ostatním není láska, tak se tak se nelišíme od farizejů, které Ježíš nazýval obílenými hrobkami.
41:38Pokud podstatou našeho uctívání Boha a služby ostatním není láska, tak je veškerá naše duchovní snaha, zpívání, setkávání, kázání, modlitby. Zbytečná snaha. Takové takové prázdné náboženské chování je Bohu odporné, je mu nechutné, je marné. Apoštol Pavel v prvním Korintským 13
42:12podobnou myšlenku vyjadřuje následovně. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými a lásku bych neměl, jsem jako dunící kov nebo zvučící činel. Víte, jak zní dunící koub a zvučící činel? Dejte malýmu děcku vařečku a velký hrnec. Posaďte je na na zem v kuchyni a pak dejte hlavu vedle toho hrnce a nechte ať do toho mlátí.
42:35To je jak zní lás jak zní služba bez lásky. Pavel pokračuje: "A kdybych měl proroctví a znal všechna tajemství a měl všechna všechno poznání a kdybych měl veškerou víru, takže bych přemisťoval hory, ale lásku bych neměl, nic, nic nejsem." A kdybych dal pro nasycení chudých všechen svůj majetek a kdybych vydal své tělo k spálení, ale lásku bych neměl,
43:01nic mi to neprospěje. Jak zásadní a důležitá je láska? A teď přicházíme k tomu zvláštnímu vyjádření a už jsme skoro u konce. Když Ježíš viděl, že odpověděl uváženě, zákonník odpověděl uváženě. Odpověděl rozumně, inteligentně, moudře, neodešel zasmušilý jako tehdy bohatý mládenec, ale ale odpověděl uváženě. Řekl mu:„Nejsi daleko
43:29od Božího království." A po té odpovědi čteme, že už se nikdo neodvážil se ho zeptat na nic. Pán Ježíš zde projevuje svou synovskou a a mesiášskou autoritu tím, že prohlašuje, kdo stojí na prahu Božího království. Zákonníka by tohle ani nenapadlo. On může tak akorát posoudit, zda je někdo věrní Tóře a a nebo ne. Ježíš však
43:57nejenže potvrzuje podstatu Tóry, ale zároveň jí převyšuje, stejně tak jako převyšuje každé vyznání a každou formulaci vyznání a říká tomuhle tomu zákonníkovi: "Nejsi daleko od Božího království." A jak už jsem zvinil v úvodu, tohle jsou velice povzbudivá slova, ale nesmí nám uniknout jejich hořká realita. Vidíte to tam?
44:28Být něčemu blízko není to samé jako tam být. Vlak, který se blíží k cílové stanici, není v cílové stanici. Běžec, který se přiblížil světovému rekordu, nezdolal světový rekord. Ve sportu tuhle realitu neustále vidíme. Hokej, ať to je hokej, fotbal, tenis, kdekoliv. Někdo je pár vteřin od vítězství. dostane vyrovnávající gól
44:57minutu nebo vteřinu před koncem a druhý tým pak dokončí obrat. Tenista, který má možná mečball a nakonec ho nepromění a prohrává zápas. Být blízko vítězství neznamená vyhrát. Být blízko cíli neznamená prodnout cílovou pásku jako první. A a jakkoliv pozitivně a jistě to pozitivně znělo, se nám může tahleta pasáž jevit obsahuje
45:27velice znepokojivou pravdu. Být blízko nestačí. V našem textu vidíme muže, který je velice blízko Božího království, ale není uvnitř. Není uvnitř. A v kontextu Božího království být blízko se nakonec vlastně vůbec neliší od toho být na světelné roky daleko, protože v obou případech to končí úplně stejně věčným prokletím v pekle.
45:59A přesto, že se vše vyvíjí dobrým směrem, Ježíš muže neujť o vstupu do Božího království. Jenom mu říká, že je blízko. To znamená, že něco mu chybí. je na dobré cestě, ale pořádně, co mu chybí a a co mu chybí. Přemýšlejme o tom. Tenhleten muž má pozitivní postoj k Božímu synu, respektuje ho, souhlasí s ním, potvrzuje
46:22první i druhé z Božích přikázání a potvrzuje jejich prioritu. Je přesvědčen, že láska k Bohu a k bližnímu naplňuje veškerou podstatu zákona pro celé lidstvo. Chápe podstatu Božího uctívání. ví, že pravé uctívání není otázka nějakého vnějšího rituálu, ale niterní pokory. Jinými slovy, zákonník uznal, že je nutné milovat Boha i lidstvo
46:47a zjevně se k tomu i zavázal. Byl otevřený jak k Ježíši jako osobě, tak i k jeho učení. A tak není divu, že Ježíš naznačil, že že není daleko od vstupu do království. Není daleko od toho, aby Bůh opravdu vládl v jeho životě. a určitým způsobem ho povzbudil, aby šel a ušel ten zbývající kus cesty. Ale otázka zbývá, co je tím zbývajícím
47:16kusem jeho cesty? Co je tím posledním krokem, po kterém Ježíš opravdu potom může říct, vejdi do mého království, jsi součástí mého království. A není na tom nic tajemného. Není to něco, co bychom měli nějak zdlouhavě studovat nebo po čem bychom měli nějak dlouze pátrat. Pán Ježíš to od samého začátku káže. To, co zákonník potřebuje, ten poslední
47:46krok, který mu schází proto, aby vešel do Božího království, je poznání milosti v osobě Pána Ježíše Krista. Tím tím posledním krokem je poznání, že k Božímu království se člověk nepřibližuje správnou teologií, ale tím, že se přibližuje k Ježíši. My můžeme mít správnou teologii, ale pokud neznáme osobně Krista,
48:11žádné království. Tím krokem je sebereflexe, ve které si uvědomě, že milovat Boha a blížního svého, tak jak to vyžaduje Boží zákon, jednat síly hříšníků jako Jeho. Milovat Boha způsobem, jakým jaký nám předkládá šema, jakým nám předkládá písmo, jakým nám předkládá pán Ježíš, je nad naše síly.
48:42Zákonník potřebuje pochopit, že pouze, že je pouze jeden, kdo vše a vždy dokonale vykonal, že je pouze jeden, který dokonale miloval a miluje Boha. A tenhleten jeden zároveň miluje hříšníky a tím je pán Ježíš Kristus. A proto ten poslední krok, který mu mu schází ke vstoupení do Božího království, je krok, který pán Ježíš
49:06kázal již od samého začátku. Co to bylo? Čeň pokání. Uvěř evangeliu. Ten poslední krok znamená, že musí vyznat Ježíše jako Pána a spasitele hříšníků, jako je on. Musí přijít Bohu, aby u něj našel milost a odpuštění hříchu. Musí se spolehnout na milosrdenství Krista, neboť v té ohromné lásce k nám, on na sebe bere náš hřích.
49:41bere hřích každého, kdo v něj uvěří a obratem jim dává svou spravedlnost, aby aby nás zachránil před spravedlivým Božím hněvem. To je ten poslední krok, který mu chyběl. A možná, že znáte někoho, kdo se takovému zákonníkovi podobá. Jeví se uváženě, odpovídá moudře, souhlasí se vším, co učí písmo. Možná je to člen tvojí rodiny, možná možná kolega
50:09v práci, možná známý, nebo se v zákoníkovi vidíš ty sám. Je to člověk, který má pozitivní postoj k Pánu Ježíši. Souhlasí s tím největším z přikázání nadevšem milovat Boha a pak i bližního. Ví, že pravé uctívání musí začít u Boha v pokorném srdci. Ale aby mohl učinit tenhleten poslední krok do Božího království, musí uznat,
50:37že dokonalost, jakou Bůh vyžaduje, je na jeho síly. To, co po nás Bůh chce, bratři a sestry, v písmu jednat naše síly. Nemysleme si, že to můžeme nějak naplnit. Dokonalost, kterou Bůh vyžaduje, nikdo z nás není schopen naplnit. Jediné, co my můžeme Bohu nabídnout, je co? Náš hřích. Vyznat, že Kristus je naše jediná
51:07naděje, jediná naděje na záchranu, že pouze Kristova krev a spravedlnost dokonale uspokojí Boží spravedlivý hněv a usmíři nás Bohem. Sami tohle nezvládneme. Naše láska nebude nikdy adekvátní na této straně smrti, tak aby Boha milovala tak, jak si zaslouží. V knize Poutníkova cesta, určitě všichni znáte, John Banien popisuje postavu
51:37jménem neznalost. Možná bysme mu říkali i neználek. A neznalost putuje po nějaký čas společně s poutníky, křesťanema doufajícím a je pevně přesvědčen, že bude přijat do nebeského města Božího Božího království. Hodně mluví o víře a o dobrých úmyslech. Když když pak dorazí až k samotné bráně nebeského města, je je přezkoumán a
52:01vstup je mu odepřen a andělé ho potom spoutají a odvedou postranní branou, která vede do pekla. Cesta do pekla hned vedle nebeských bran. Jak je to možné? A když bysme se vrátili trošku zpět, tak bysme zjistili, že z té konverzace, kterou on má, protože on si vždycky poutníci se vždycky bavili s těmi stěrymi, šli, neznalost odmítl nutnost
52:28ospravedlnění pouze skrze Kristovu spravedlnost. Myslel si, že je dostatečně dobrý. Myslel si, že to sám dá. Myslel si, že jeho láska je adekvátní tomu, co Bůh požaduje, že nepotřebuje ospravedlnit. A a banien tímhletím způsobem velice jasně varuje. Člověk může být velmi blízko Božímu království. Může chodit s Božím lidem, mluvit o víře, mít
52:56náboženské přesvědčení a přesto nakonec zjistí, že nikdy skutečně nespoléhal na samotného Krista. A já doufám, že každý z nás, jak jsme tady, jsme tenhleten finální krok v cestě do nebeského království učinili. že že to není o nás, když tady Ježíš říká, nejsi daleko od Božího království, ale ale že v našem případě jednoho dne
53:22pán k nám pohlédne a řekne: "Vítej v mém království, dobrý a věrný otroku." Ale ale pokud pokud tohle nějakým způsobem pokud ty jsi jako ten zákonník nedaleko Božího království, pokud jsi ještě neučinil pokání, neuvěřil v Krista, věř, že dnes je den
53:52záchrany, dnes je den spasení a tak nezatvrzuj své srdce Ale přijď ke Kristu. Být nedaleko království nestačí. Musíš vyznat Krista, abys byl uvnitř. Drahý Pane, tvé slovo je jasné. Pouze skrze tebe vede cesta k Bohu. Ty jsi ta jediná pravda, cesta a život.
54:22Bez pokání a bez víry se nikdo k tobě nedostane, protože nikdo z nás není hoden tvé přítomnosti. A my potřebujeme, aby tys nás zachránil, aby tys nám dal svoji spravedlnost, abys tys nás usmířil s Bohem. Jen tak můžeme stát ve tvé přítomnosti. A za tole vše, cos pro nás vykonal v Kristu, cos pro nás vykonal na kříži, ti patří
54:45veškerá sláva a moc. Amen.