Věříme v jediného¹⁾ živého a pravého Boha, o kterém tak mocně svědčí celé stvoření²⁾ – nezměrností vesmíru i nevýslovně malými částmi hmoty a života, moudrou uspořádaností a úžasnou jednotností v nesčíslné rozmanitosti a kráse. A tvůrce vždy přesahuje svůj výtvor. Proto věříme v lidsky nepoznatelného neviditelného Boha³⁾, který je všudypřítomný⁴⁾, všemohoucí^{5) 6)}, věčný⁷⁾, nekonečný⁸⁾, neměnný⁹⁾, vševědoucí¹⁰⁾ a absolutně svrchovaný¹¹⁾. Proto mohou lidé ze stvoření odhadnout jen zlomek toho, jaký Bůh je. Sám se nám musel skrze Písmo zjevit; a jen tak jsme mohli poznat i jeho svatost¹²⁾, čistotu¹³⁾, dokonalost¹⁴⁾, spravedlnost¹⁵⁾ a nenávist k hříchu a hřešícím ^{16) 17)}; ale také jeho nekonečné milosrdenství¹⁸⁾ a lásku.¹⁹⁾

V jediném Bohu existují tři božské a nekonečné osoby²⁰⁾ s věčnou jsoucností a plnou božskou podstatou – Otec, Slovo neboli Syn, a Duch svatý^{21) 22)} a každý je cele Bohem. Každá osoba je však také samostatná v jednání i moci a přesto je jejich podstata jednotná a nerozdělená^{23) 24) 25)}. A každá z nich má jiný úkol^{26) 27)} při spáse člověka^{28) 29)}. Právě toto poznání Boha nám zjevuje jen Boží slovo v Bibli.

Vesmír, země i veškerá příroda není produktem náhodných fyzikálních či chemických procesů a slepé evoluce. Věříme, že Stvořitelem i udržovatelem všeho viditelného i neviditelného je Bůh^{1) 2) 3)}; a život na Zemi, v celé jeho pestrosti⁴⁾, vytvořil Stvořitel v šesti dnech podle své vůle právě tak, jak nám to popisuje úvod knihy Genesis. A že celé stvoření bylo velmi dobré⁵⁾.

Poté, co stvořil všechny nebeské bytotsti a ostatní tvory, stvořil Bůh i člověka – muže a ženu, s nesmrtelnou duší a schopností žít v obecenství s Bohem. Byli korunou stvoření, stvořeni k Božímu obrazu⁶⁾ v poznání, spravedlnosti i svatosti. Měli Boží zákon zapsaný ve svých nitrech⁷⁾, ale měli svobodnou vůli; a ta nevylučovala možnost změny postoje a odvrácení⁸⁾.

Také, že v ráji dostali lidé jediný zákaz⁹⁾: Nesměli jíst ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého. Padlý archanděl Satan však použil lstivého hada, který svedl k neposlušnosti Evu, a ta pak Adama¹⁰⁾. Tímto hříchem byli oba odděleni od své původní spravedlnosti a od společenství s Bohem¹¹⁾. Jejich pád do hříchu a následná smrt však postihly nejen je, ale i všechny jejich potomky- tj. celé lidstvo¹²⁾. Všichni se od chvíle pádu rodíme s padlou přirozeností ¹³⁾¹⁴⁾,tíhneme k neposlušnosti a zlu¹⁵⁾ a pro Boha jsme duchovně mrtví¹⁶⁾. Do hříšnosti kvůli lidem upadlo i celé stvoření^{17) 18)}.

Celá Bible, tj. 39 knih Starého a 27 knih Nového Zákona (bez apokryfů – v NZ není ani jeden citát!) jsou vdechnutou¹⁾ a zapsanou Boží řečí k lidem²⁾³⁾⁴⁾, která jediná je v originálních jazycích přesnou, dostatečnou, neměnnou, bezchybnou a konečnou normou veškerého spásného poznání, víry a poslušnosti vedoucí ke Kristu⁵⁾. Jakékoli dodatky, odchylky i nebiblické praxe vždy Písmu berou plnou pravdu a autoritu. 

Autorita Písma pochází od Boha, který je pravda⁶⁾; i Jeho slovo je ve všech oblastech pravdou, ketrá je nezávislá na názorech a učení lidí či církví. Jen Písmo nám zjevuje plné odhalení jediné cesty skrze Krista ke spáse člověka ve své celistvosti a bezchybnosti⁷⁾. Jeho autorita je potvrzována Duchem svatým v nitru Božích dětí⁸⁾.

Jen ve svatých Písmech Bible je postupně zjeveno zaslíbení spásy⁹⁾ v Mesiáši – Kristu a uskutečnění spásy je plně ukázáno v evangeliu^{10) 11) 12)}. To je konečnou zvěstí o možné záchraně¹³⁾ hříšníků před Božím soudem a výzvou¹⁴⁾ k pokání a návratu k Bohu. Jedině evangelium¹⁵⁾ je spolu s působením Ducha svatého¹⁶⁾; plně dostačující k tomu, aby jím mohli být lidé znovuzrozeni, oživeni a obnoveni k životu pro Boží slávu¹⁷⁾. Toto jádro evangelia je možné pochopit ve všech překladech Bible.

Bůh skrze své Slovo také zjevil svůj morální zákon jako součást smlouvy s Izraelským národem, který je shrnut v Desateru¹⁸⁾ . Ale stejný zákon byl dán lidem do srdcí už při jejich stvoření¹⁸⁾. Podle Nové smlouvy¹⁹⁾ už není splnění a dodržování zákona pro křesťany podmínkou spásy – vše za nás vykonal Pán Ježíš svatým životem a svou obětí²⁰⁾. Desatero je dnes pro křesťany ukázkou jaký je Bůh a jak by měli věřící žít. A ten, kdo je v Kristu, tak se o to bude s radostí a z lásky k Němu s plným nasazením snažit²¹⁾.

Bezchybnou normou pro výklad Písma je Písmo samotné²²⁾. Věříme, že každé místo Písma osvětlené Duchem svatým jinými místy Písma, má jen jeden správný výklad^{23) 24)}; nemůže mít několik „pravdivých“ výkladů, které si vzájemně odporují.

Bůh padlé a hříšné lidstvo zcela nezavrhl, i když nikdo z lidí nebyl a není schopen dosáhnout úrovně spravedlnosti požadované svatým Bohem¹⁾ a všichni si zasluhujeme věčné odsouzení. Přesto Bůh už před věky²⁾, ze své lásky a milosti, připravil pro mnohé plán spásy. Už od ráje³⁾ ho Bůh postupně zjevoval skrze své smlouvy s lidmi a proroctví.A v plnosti času plán spásy uskutečnil skrze svou druhou osobu – ve vtělení Spasitele Pána Ježíše Krista⁴⁾. Tuto milost, která byla dána pro věřící všech věků, máme popsánu v Písmech evangelia. Pán a Stvořitel světa se ponížil a ačkoli žil svatě, nechal se ukřižovat⁵⁾, aby nás tím vykoupil⁶⁾ z našeho otroctví hříchu a smrti. Plně a neopakovatelně touto obětí⁷⁾ uspokojil Boží spravedlnost a smířil nás s Bohem⁸⁾; a kvůli Ježíšově oběti nám byla připsána Jeho spravedlnost⁹⁾ a Bůh se stal i naším Otcem. A jen Pán Ježíš je nezástupně hlavou církve¹⁰⁾.

Spásu přímají věřící vírou¹¹⁾, tj. plným spolehnutím se na pravdivost evangelia¹²⁾ a stálost a neměnnost Božího slova. Skutečná víra se „nedědí“ a není k ní možné dospět ani rozumově. Víra je dar Boží milosti a je naprosto nezasloužená¹³⁾.

Přijetí spásy je podmíněno i pokáním¹⁴⁾ – tj. lítostí nad svými hříchy¹⁵⁾, prosbou Boha o jejich odpuštění¹⁶⁾ a obrácením¹⁷⁾, tedy odhodláním už nehřešit a snahou žít pro Krista.

Nedílnou součástí spasení je i proces posvěcování¹⁸⁾. I spasený věřící totiž i nadále žije v porušeném těle, ale hříšné touhy musí být posvěcováním umrtvovány^{19) 20)}. Posvěcení může u člověka začít jen tehdy, je-li Duch svatý přítomen v jeho nitru²¹⁾, dal mu nové srdce a nového ducha²²⁾. Duch svatý vede věřící k tomu, aby byl v jejich životech hřích zbaven moci²³⁾, byly oslabovány tělesné žádosti a posilována svatost²⁴⁾ a následování Pána Ježíše.

Bůh povolal věřící ke konání dobrých skutků^{25) 26)}, ale ne jako k předpokladu, upřednostnění, nebo jako výpomoci či dodatku ke spasení. To nám je dáno úplně zdarma²⁷⁾ z Boží milosti skrze Krista. Věřící konají dobré činy ne, aby byli spaseni, ale
proto, že už byli vzati na milost a chtějí se líbit²⁸⁾ svému Pánu. Kdo se snaží ke své spáse ještě něco přidat, propadá klatbě!²⁹⁾.

K dokonání Boží spásy je pro naši snahu nezbytná Boží moc a pomoc nejen na počátku spásy, ale Boží spásné jednání pokračuje i během celého života věřících až do jejich odvolání do nebeské slávy³⁰⁾. Děje se to přímluvnými modlitbami našeho Spasitele v nebi³¹⁾ (ne svatých) a působením Ducha svatého³²⁾ převážně skrze vliv mocného Božího slova³³⁾ a často i ve spolupůsobení v církvi i nápravě skrze ní³⁴⁾.

Bůh ve své moudrosti, svatosti a svým svobodným rozhodnutím ustanovil, určil a koná všechno, co se kdy stane^{1) 2)}. Přesto  není původcem žádného hříchu³⁾, neruší svobodu ostatních tvorů, ale i tak dovede svůj všeobecný záměr ke svému cíli. Bůh ví všechno, ale ne proto, že to předvídá; On stále vše uskutečňuje podle své předem určené vůle⁴⁾. Nic se nemůže stát mimo Boží prozřetelnost; i důsleky dějů, „náhody,“ druhotné příčiny i neštěstí jsou podřízeny Božím záměrům a On si je používá podle své vůle⁵⁾. I pád části andělů, lidí a hřích, jsou součástí Božího věčného záměru směřujícího ke spáse a zachování věřících skrze Krista a k věčnému odsouzení Satana a všech, kdo zůstali zatvrzeni v hříchu^{6) 7)}.

Bůh také některé lidi už před stvořením světa předurčil^{8) 9) 10)} a vyvolil podle své moudrosti a milosti k věčnému životu skrze Krista a jiné nechal, aby si žili podle své vůle bez Boha, nebo následovali názory a učení mimo spásy v Kristu¹¹⁾, či sloužili Bohu mimo Ducha svatého¹²⁾. Vyvolení není dáno původem, osobními kvalitami ani zásluhami a výchovou; je to nezasloužená a nepochopitelná Boží milost^{13) 14) 15)}. Počet spasených je dán předem¹⁶⁾; jsou v něm i malé děti¹⁷⁾ a neschopní porozumět evangeliu.

Otázka předurčení je plně v pravomoci Boží prozřetelnosti¹⁸⁾. My lidé vidíme jen to, co je před očima a nemůžeme v této věci u nikoho (ani u sebe) vynášet konečné soudy¹⁹⁾. Věřící prožívají ujištění²⁰⁾ Ducha svatého, ale přesto musí až do konce svých životů pokračovat s pokorou a s poslušností v následování Krista²¹⁾.i

Bůh ze své milosti¹⁾, v jeho určeném čase a svým způsobem, účinně povolává ty^{2) 3)}, kteří jsou od věků zapsáni v knize života⁴⁾. Oslovuje je svým Slovem a skrze ně je mocí Ducha svatého obživí⁵⁾ z temnot duchovní smrti a uvede do světla a života s Kristem. Nikdo se nedokáže vlastní silou⁶⁾  vymanit z temnoty hříchu a nikdo nemůže přijít k Ježíši Kristu, pokud ho k němu nepřitáhne nebeský Otec⁷⁾. Žádný člověk sám od sebe Boha nehledá⁸⁾ a bez daru víry mu nikdo právoplatně neuvěří⁹⁾. To ovšem nezbavuje křesťany povinnosti všem lidem zvěstovat evangelium¹⁰⁾; Písmo je k tomu zavazuje.

Písmo mluví o důležitosti lidské vůle¹¹⁾ a snahy. I lidé mimo Krista konají svobodně mnoho ocenitelných věcí. Ale lidské dobré činy přesto nemohou učinit lidi spravedlivými před Bohem; ospravedlnění musí být lidské vůli i lidskému hledání Boha¹²⁾(které jsou též nutné), umožněno působením Ducha svatého v lidském nitru¹³⁾. Kromě nalezení lidské cesty zpět do „ráje ke stromu života“ a do boží přítomnosti¹⁴⁾ je přirozená lidská vůle skutečně svobodná a nezávislá; není pouze iluzí nebo fikcí¹⁵⁾¹⁶⁾. Vůle lidí (podporovaná Duchem svatým) je nezbytná i k pokroku v duchovním životě věřících¹⁷⁾.

Dokonale osvobozená lidská vůle může vznikat jen v životech věřících¹⁸⁾, vysvobozených z nadvlády Satana a moci hříchu¹⁹⁾, od hrozícího Božího soudu²⁰⁾, od prokletí zákona²¹⁾ a strachu ze smrti²²⁾. A lidské svědomí podřízené Duchu svatému je vedeno i k osvobození a k nespoutání věcmi, které sami o sobě neodporují Božím zákonům, ale mohou vést k zákonictví²³⁾. Osvobozený souhlasí s tím, co vychází z pravdy a souvisí s Kristovou láskou²⁴⁾. I zde však hrozí nebezpečí hřešit ve jménu „křesťanské svobody“²⁵⁾.

Bůh ty, které přitáhl ke Kristu^{1) 2)} a které mu dal³⁾, ty také zachová⁴⁾ až
do dnů věčnosti. Věřící mohou projít bouřemi života i pády, budou však činit pokání a navrátí se k Bohu, protože je to On, kdo je ze své milosti a kvůli svému povolání⁵⁾ nenechá odpadnout⁶⁾. I v této záležitosti jedná Bůh pro nás často nepochopitelně; hledí na své povolání víc než na nám viditelné lidské skutky⁷⁾.

Ti, kdo mají pouhou lidskou víru, ta je zklame^{8) 9)}. Ale ti, kteří dostali Boží dar víry, milují svého Spasitele¹⁰⁾ a žijí v Boží bázni a v poslušnosti Jeho slova¹¹⁾, ti prožívají jistotu spasení, kterou v nich potvrzuje Duch svatý¹²⁾. Tato jistota není založena především na lidských pocitech; spočívá na pevných skutečnostech spásy¹³⁾ dosvědčených evangeliem¹⁴⁾,na vnitřních projevech darů milosti Ducha svatého¹⁵⁾ a na nesení jeho ovoce¹⁶⁾. I skutečný věřící tuto jistotu nemusí vždy prožívat, zvláště když prochází pády a zkouškami; a než ji získá, musí o tuto jistotu často dlouho bojovat¹⁷⁾. Mnohem nebezpečnější však je lidská domýšlivá sebejistota, kterou ale Bůh na věčnosti nepotvrdí¹⁸⁾.

Věříme v jediné společenství církve¹⁾ – souhrn všech svatých²⁾ – a Kristovu nevěstu³⁾, která je podřízena své hlavě – Kristu, slouží mu a modlí jen k Němu a Bohu Otci v Duchu svatém a pravdě. Církev je tvořena pouze z vyvolených a pravému Bohu a Kristu věrných věřících ze všech věků. Těch, kteří s vírou očekávali zaslíbeného Mesiáše, který přijde v budoucnosti⁴⁾, těch, kteří mu uvěřili v době Jeho vtělení⁵⁾, i všech těch, kteří s vírou vyhlíželi, vyhlížejí a někteří se setkají ještě za svého života s přicházejícím Spasitelem v oblacích⁶⁾.

Všichni předurčení, kteří uvěřili a uvěří v Krista, žijí zbožně podle Písma a které sjednocuje Duch svatý, ti tvoří společenství těla Kristova⁷⁾ – Jeho neviditelnou církev, kterou nepřemohou ani brány pekla⁸⁾. Přesto ve viditelných církvích a sborech vždy byli a vždy budou někteří členové církve⁹⁾, kteří nepatří mezi vykoupené Boží děti. Nejsou ovečkami, které slyší Pastýřův hlas¹⁰⁾, ale vstoupili do ovčince církve jinak než skrze Krista^{11) 12)}. Někteří prožijí v církvi celý život, jiné se ve sborech podaří podle činů rozpoznat a a pokud omítnou pokání a změnu, vyloučit¹³⁾; ale konečné a dokonalé oddělení „pšenice od plevele“ a „ovcí od kozlů“ provede na konci věků až sám Pán církve^{14) 15)}. A žel, je smutnou skutečností, že celé církve i sbory, se stejně jako Židé, mohou stát Satanovou synagogou¹⁶⁾ mimo podřízenost evangeliu Písem i momo Krista.

Sborová shromáždění mají vést ustanovení starší, kteří splňují podmínky dané Písmem^{17) 18)} a byli sborem k jejich duchovní službě  odděleni¹⁹⁾ a schváleni. Mají sloužit sboru zvláště kázáním a vyučováním podle svých obdarování²⁰. Ale úkol vzájemné služby nejrůznějšími způsoby, mají i ostatní členové sboru²¹⁾; a to nejen k sobě navzájem, ale i vůči svému okolí; a to jak službou, tak i evangeliem²²⁾.

Věřící se od dob apoštolů scházeli v místních sborech vedených staršími²³⁾ a tvořili územně samostatné církve²⁴⁾ nepodřízené hierarchicky sboru v Jeruzalémě či Římě. Sbory se podřizovaly jednotnému učení evangelia a spolupracovaly²⁵⁾, ale byly samostatnými církvemi, kdy v každém sboru byly všechny dary Ducha svatého potřebné ke službě, správě i sborovému užitku²⁶⁾. Až v dobách po císaři Konstantinovi I. uskutečnili papežové církevní centralizaci a získali vliv, moc a bohatství. Našimi vzory po duchovní i organizační stránce jsou ale sbory prvotní církve.

Kristova novozákonní církev se už od dob apoštolů^{27) 28)} schází ke slavení, k díkůvzdání, ke kázání evangelia a k vysluhování Kristových nařízení převážně v Den Páně – tj. první den po sobotě – kdy byl náš Pán slavně vzkříšen^{29) 30)} a byl seslán i Duch svatý (v padesátý den po svátku Pascha³¹⁾). Dodržování soboty je také jediným přikázáním Desatera, které Nový Zákon neopakuje a tedy nenařizuje. Neděle tedy není „křesťanskou sobotou“.

Bez působení Ducha svatého v církvi se sbory a církve časem stanou jen „skanzeny tradic“³²⁾. Věříme však, že hlavním společným cílem působením Písma a Ducha svatého je proměna osobních životů věřících ke stále větší podobnosti Pánu Ježíši Kristu³³⁾. Proto hledíme s nedůvěrou na křesťanské aktivity zaměřené na „radostné pocity“, na zázraky, na cesty za známými kazateli a na touhu po „čerstvějším Božím slově“ skrze „výklad jazyků“ i po různých „nadbiblických“ zjeveních a knihách. Zvláště když se ani po těchto zvláštních projevech a zážitcích u těchto věřících neprokazuje duchovní růst v osobních i rodinných křesťanských životech. Takže jaké prostředky Boží Duch k budování církve a věřících používá, ukáže podle ovoce až čas³⁴⁾ ; a definitivně to rozsoudí Pán.

Kristus nařídil, aby církev dodržovala jen tato dvě ustanovení^{1) 2)}.

Křest není vstupní branou ke spáse³⁾⁴⁾; je dobrovolným aktem stvrzujícím rozhodnutí víry a pokání⁵⁾ opustit život bez Boha a proti Jeho nařízením, poslušně následovat Ježíšův příklad i ve křtu a začlenit se do sboru věřících⁶⁾. Nekřtíme malé děti, protože takové rozhodnutí ještě nemohou udělat.

Křest, který prováděli apoštolové a první církev, nebyl křest pokropením/politím, ale křest ponořením⁷⁾ (baptizma, křtít – baptizein). Křest je připodobněním k „pohřbení“ křtěncovy hříšné přirozenosti v „hrobu vody“ a povstání s Kristem k novému životu⁸⁾.Proto křtíme tímto způsobem i my.

Večeře Páně patří k nejpodstatnějším částem shromáždění věřících, protože je uvádí do vděčnosti a do bližšího obecenství s jejich Spasitelem⁹⁾. Je to nejniternější připomínka utrpení našeho Spasitele¹⁰⁾ a názorné připodobnění oběti jeho těla a prolití jeho krve k očištění našich hříchů a dostatečného výkupného před svatým Bohem¹¹⁾. Odmítáme však učení o přepodstatňování chleba a vína během památky (mše) ve skutečné tělo a krev Páně. Církev toto nařízení slaví na památku¹²⁾. A Proto důrazně odmítáme i souběžné dogma o opakovaně probíhající oběti¹³⁾ Krista ve mši.

Vládní i civilní autority jsou na světě z Božího záměru¹⁾ a věřící se jim mají podřizovat. Máme respektovat jejich nařízení a máme poslouchat jejich pokyny²⁾ i v dnešní době neochoty se čemukoli podřizovat. Máme se za autority také modlit³⁾. Podřizování autoritám má začínat už v rodinách a při výchově dětí (viz předchozí odkaz b.6). Jedinou výjimkou k neuposlechnutí příkazů nejen světských autorit jsou ty, které přímo odporují Boží vůli zjevené v Písmu^{4) 5)}. Ale věřící lidé by se měli podřizovat i vedení jejich sborů^{6) 7)} a sobě navzájem⁸⁾. Také všechna naše slova, ale i nutné civilní sliby či přísahy mají být vždy pravdivé – naše ano má znamenat vždy ano, a naše ne vždy ne⁹⁾. Věřící má respektovat autority, ne však kvůli nim, nebo ze strachu; ale protože se podřizuje Kristu a Jeho slovu¹⁰⁾, které to říká.

Bůh ve své svrchovanosti určil den¹⁾, kdy bude z velkého bílého trůnu spravedlivě soudit svět, padlé anděly i lidi. Soud uskuteční skrze svého Syna, kterému ho svěřil²⁾. Po mileniu bude totiž Satan propuštěn a znovu svede celý padlý svět³⁾. Soud proběhne po zničení Satana a armád zla u Armagedonu⁴⁾. Až po tomto konečném Ježíšově vítězství se uskuteční všeobecné vzkříšení⁵⁾ a lidé všech věků (mimo už vzkříšených a vytržených věřících) budou souzeni před bílým trůnem⁶⁾. Spravedlivě budou posouzeny všechny jejich motivy i činy⁷⁾ a rozhodnuto bude podle jmen zapsaných v knize života^{8) 9)}. Všichni nezapsaní budou, i se Satanem, smrtí a Hádesem, uvrženi do geheny – ohnivého jezera⁹⁾. Ale omilostnění a požehnaní budou radostně žít věčně v Boží slávě a Beránkově přítomnosti v novém Jeruzalémě^10);.

Jedním z cílů, který má uskutečnění posledního soudu všem ukázat, je Boží suverénní možnost prosadit svoji vůli¹¹⁾. Má varovat ty, kteří se pod vlivem Božího Ducha soudem nechají varovat a budou činit pokání¹²⁾. Má ukázat Boží nepochopitelnou milost těm, které zachránil skrze Pána Ježíše Krista¹³⁾ a daroval jim blahoslavený věčný život ve své blízkosti. A také demonstrovat svoji spravedlnost potrestáním všech sil zla¹⁴⁾ a všech, kteří svobodně a povýšeně odporovali Božím záměrům.

Pro věřící je též Boží soud vážnou připomínkou toho, že Bůh je nejen milostivý¹⁵⁾, ale i spravedlivý Otec¹⁷⁾, který nepřehlíží hřích a své děti nenechá bez výchovy. A že nikdo z věřících nemůže ochabnout v bdělosti, poslušnosti a lásce, protože nevíme, kdy pro nás náš drahý Spasitel opět na zem vrátí¹⁸⁾.