Při zvěstování a vysvětlování evangelia (tj. radostné Boží zvěsti o šanci přijmout vírou záchranu a věčný život, kterou nám umožnil svou zástupnou smrtí na kříži Boží Syn Ježíš Kristus) se dnes velmi často používá výše zmíněný evangelizační materiál „Už jsi slyšel čtyři duchovní zákony?“
Kdyby někdo tento traktát neznal, nebo si potřeboval znovu jeho obsah připomenout, uvádím ho v naprosto „osekané“ verzi. („Zákon 1.: Bůh tě miluje (J.3,16) a nabízí ti dokonalý plán pro tvůj život (J.10,10). Zákon 2.: Člověk je hříšný (Ř.3,23; Ř.6,23) a oddělený od Boha, proto nemůže poznat a prožívat Boží lásku a Boží plán pro svůj život. Zákon 3.: Ježíš Kristus je jediným Božím řešením problému lidského hříchu (Ř.5,8; 1.K.15,3-6; J.14,6). V něm můžeš poznat a prožívat Boží lásku a Boží plán pro svůj život. Zákon 4.: Ježíše Krista musíme osobně přijmout jako Spasitele a Pána; a to osobním pozváním – modlitbou (Zj.3,20) s vírou v pravdivost biblických zaslíbení a bez ohledu na momentální pocity).
Nejdříve je potřeba říci, že tento způsob vysvětlování evangelia má své nepřehlédnutelné klady. Je stručný, logický, zapamatovatelný a opravdu je v něm „v kostce“ jasně vysvětlena nabídka nezasloužené Boží záchrany nás hříšných a Bohu vzdorujících lidí. Ale v poslední době jsem dospěl k závěru, že tímto způsobem zvěstované evangelium je sice pravdivé, ale protože je vysvětlené jen z jeho kladné strany, a jen letmo se zmiňuje o hříchu a úplně opomíjí věčné zatracení hříšníků, je takto prezentované evangelium a) jednostranné a b) neúplné.
Nejdříve o jednostrannosti tohoto podání. Tato prezentace evangelia je naprosto pozitivistická. Jde o pokus nabídnout lidem o něco lepší způsob života než jaký zatím žijí. Podobá se to pokusu nabídnout psu, který možná ani není hladový, místo staré kosti s kterou si hraje a které se nechce vzdát, kus čerstvého masa. Podobných způsobů jednostranných a líbivých způsobů evangelizace je ale dnes mnohem víc. Tímto způsobem se zvěstuje třeba „evangelium prosperity“, kdy je lidem s Kristem nabízeno nejen nebe, ale i pozemské zdraví, štěstí a bohatství. K čemu ale podobné, i když třeba ne až tak „ujeté“ zvěstování vede? Lidé uslyší lákavou nabídku a tak přijmou Krista a vyzkouší si, skoro jako v supermarketu, lepší možnost života. Jenže pokud si lepší život v Kristu představovali jinak, než jak ho potom prožívali, zase své „spasení“ jako neatraktivní zboží odložili. A důvodem jejich zklamání byl neúplný způsob evangelizace, tj. nebyla v ní použita celá zvěst Bible. Dalším důsledkem evangelizace zdůrazňujícím Boží milost a lásku a opomíjející Boží svatost a netoleranci k hříchu, bývá to, že lidé v Boha a Pána Ježíše sice věří, ale jejich oddělení od světa a hříchu je nedostatečné.
Neúplnost tohoto zvěstování evangelia spočívá v tom, že Bible nám mluví nejen o Boží milosti a lásce ale i o Boží svatosti, spravedlnosti a Božím hněvu, soudu a věčném potrestání každého hříchu, který není přikryt a obmyt krví Ježíše Krista. Proto má mít zvěstovaní evangelia obě strany této zvěsti – Boží lásku i Boží soud – vyrovnané. Nesmí se to zvrhnout v „evangelium středověku“, kdy se kázalo snad jen o pekle, ale stejně nesprávné je i jen pozitivistické evangelium, kdy se žel, káže hlavně láska a tolerance a o pekle se raději nemluví. Existence věčného zatracení se dnes v církvích často zpochybňuje, nebo dokonce popírá. Jenže pokud je peklo a zahynutí jen obrazné, či jinak zbavené své skutečné reálnosti (i když o ní Bible tolikrát mluví), spasení vlastně ztrácí svůj plný význam a smysl. A i mezi rozhodnutím pro Krista motivovaném snahou jen si nějak „polepšit“ duchovně, případně i tělesně a rozhodnutím hříšníka vědomého si své naprosté zkaženosti, který přijímá Ježíšovu záchranu jako jedinou záchranu před věčným zatracením, je diametrálně odlišný. A podobně rozdílné bývá i „ovoce“ těchto rozhodnutí.
Závěrem se vrátím k výše zmíněným 4 duchovním zákonům. Co se týká zvěstování Boží lásky a milosti, kterou nám Bůh v oběti Pána Ježíše nabízí, není tu potřeba podle mého mínění nic doplňovat. Ale druhý duchovní zákon je potřeba hodně doplnit a zvýraznit. Protože bez prožití bídy, hříchu a ztracenosti lidé spasení a Spasitele vlastně vůbec nepotřebují. A rozhodnutí „zkusit“ jen žít nějak jinak, není podle mne postačujícím motivem.
Za velmi vážnou úvahu také stojí, zda při zvěstovaní podle těchto zákonů nezaměnit pořadí jejich prvního a druhého zákona. Jen ohrožený se opravdu snaží uniknout z hořícího domu.
K.H.