Křesťansky směřovaná odpověď na úvodní otázku by v České republice, která je považovaná za jednu z nejateističtějších zemí světa, asi nezískala mnoho procent z celkového počtu všech odpovědí.
Mezi nejčastějšími odpověďmi by patrně nechybělo, že jsou to jarní svátky, kdy už bývá pěkné, slunečné počasí. Na Velikonoce jsou dva státní svátky a celkem čtyři volné dny, takže jsou vhodnou příležitostí vydat se na návštěvu příbuzných, nebo si naplánovat nějaký výlet.
Jiní si už plánují, že si upletou, nebo koupí pomlázku a chystají se s dětmi nebo i sami, obejít v pondělí své příbuzné a známé a připojit se k všeobecně známému českému a moravskému velikonočnímu zvyku – vyšlehat ženy a dívky v navštívených rodinách a vykoledovat si kraslice – natvrdo uvařená a obarvená vejce. A někteří se i zdarma přiopijí nabízeným alkoholem.
I u nás některé rodiny praktikují zvyk běžný v jiných zemích, totiž, že ukryjí na zahradě v trávě velikonoční kraslice, nebo čokoládová vajíčka; a děti mají za úkol je najít. Prý si je tam ukryl velikonoční zajíček.
Všechny tyto lidové zvyky s křesťanskými Velikonocemi vůbec nesouvisí. Jsou to spíše pozůstatky předkřesťanského pohanství, které katolická církev akceptovala. K slavení Velikonoc patří, opět spíš tradičně než biblicky, také pečení kuchařských dobrot, jako jsou jidáše, beránci a mnohé další.
Lidé, kteří se považují za pokrokové a proto odmítají náboženství a zvláště pak křesťanství, se dnes snaží společnost přesvědčit, že slavení Velikonoc je až pozdější nahrazení slavností jarní rovnodennosti; ale nemají pro to věrohodné potvrzení. Neexistují důkazy, že by předkřesťanské národy slavily na jaře (ale ani na podzim), rovnodennost slavností. A jarní rovnodennost nastává buď 20., nebo 21. března. V jarní předvelikonoční době je doloženo pálení Morany (patrně staroslovanská bohyně zmaru a smrti) a házení její figuríny do řek, nebo na konci dubna slavení Valpružiny noci, dnes známé jako pálení čarodějnic.
I tyto lidové zvyky uznala katolická církev jako přijatelné. Ale svátky Pascha jsou nejen starší, ale nejsou ani pevně datované. Mají datum pohyblivě navázaný hlavně na Měsíční fáze. Židé slaví Paschu vždy při prvním jarním úplňku a nezáleží na jaký den svátek připadne. Ale křesťanské Velikonoce se už od čtvrtého století slaví vždy první týden po tomto úplňku. To proto, aby se Ježíšova smrt i vzkříšení připomínalo ve stejné dny týdne, jaké byly v době Ježíšovy smrti, tedy na Velký pátek a na neděli Vzkříšení. A tyto dny, jak si je dnes v předvelikonočním týdnu připomínáme, byly v uvažovaném období jen v r. 30, nebo 33. po Kr..
Lidové zvyky, které jsem dosud zmínil, mají jen málo společného s křesťanským významem Velikonoc. Tento křesťanský svátek přímo navazuje na židovský svátek Pascha (Přeskočení), kdy si Izraelci připomínali a připomínají vysvobození svého národa z Egyptského otroctví. To přeskočení je připomínkou toho, že před vyjitím Izraelců z Egypta, procházel Hospodinův anděl zhoubce Egyptskou zemí a pobíjel všechny prvorozené. Ale vynechal, „přeskočil“, ty domy, které měly obarvené veřeje svých příbytků krví beránka, kterého měli Izraelci ten večer přikázáno jíst. I tehdy tu hrála velkou úlohu víra. Kdo věřil a natřel své veřeje, smrt se jeho domu vyhnula. A právě před slavením tohoto izraelského svátku byl ukřižován Boží syn, Ježíš z Nazaretu, jako ten dokonalý Boží Beránek, který snímá hřích světa. Jeho prolitá krev má moc zachránit před věčným odsouzením, zatímco kdysi ta beránčí zachraňovala jen před tělesnou smrtí. A i této zvěsti evangelia jako skutečnosti, musí lidé uvěřit. Třetí den po ukřižování, vstal Ježíš z mrtvých a čtyřicet dní se zjevoval svým učedníkům. Nyní je v nebi, na Letnice seslal Ducha svatého a nechal vzniknout církev svých následovníků. A opět přijde a bude soudit živé i mrtvé. I zde je nutná víra, která jediná zachraňuje a dává naději věčného života.
Ano, velikonoce je možné slavit a trávit nejrůznějším způsobem, možná i docela jinak, než je tu uvedeno. Ale vždy tu jsou jen dvě hlavní možnosti, jak je strávit: Prožít Velikonoce s vírou (nikoli jen vírou znalostní, intelektuální nebo tradiční; ale s vírou hlubší – s důvěrou a plným spolehnutím se na pravdivost evangelia). Druhá možnost je snazší; s nedůvěrou a nevěrou – a proto podle svého. Ale pokud jaro, nebo cokoliv jiného, třeba lidového, případně vlastního překryje to, co pro lidi vytrpěl Spasitel Ježíš Kristus, má to své důsledky. Kdo uvěří evangeliu o Ježíšově zástupné oběti a jeho vzkříšení z mrtvých, bude zachráněn (spasen). Kdo neuvěří, bude odsouzen. Ano, jak prožíváme Velikonoce a co si o nich myslíme, ovlivní celý náš život a rozhodne o tom, jak nás jednou ohodnotí Bůh. Ale důležité nejsou dny Velikonoc; ale to, co se tehdy událo – tedy smrt a vzkříšení Ježíše Krista. A zda se k tomu postavíme s důvěrou, nebo s pochybnostmi (což je často jen eufemismus – pěkněji pojmenovaná a „převlečená“ nevěra), to rozhodne. A tento náš postoj určí, kde budeme trávit věčnost – buď s Bohem, nebo bez Boha.