Ačkoliv jsou Vánoce v ČR těmi nejoblíbenějšími svátky, přesto jsem nikdy nechápal přání „Šťastné a veselé Vánoce“, jak to bylo běžným přáním i na vánočních pohlednicích.
Asi proto, že jsem si nikdy nemyslel, že se ke mně štěstí může „nastěhovat“ kvůli dárkům které jsem dostal. A i když jsem od dětství prožíval spokojené Vánoce, asi nikdy bych je nepopsal jako veselé. Ano, námi prožívané Vánoce byly spíš radostné a spokojené. Mnohem víc „veselosti“ prožívají běžní lidé pod vlivem alkoholu a u televizní zábavy na Silvestra.
Období zimního slunovratu bylo vždy vnímáno pozitivně a také se různým způsobem oslavovalo. Je to dáno tím, že po něm se dny začnou pomalu prodlužovat a lidé se už těší, že zima bude nahrazena jarem a později létem. To, že právě do tohoto období zařadila církev asi až v r. 390 narození Spasitele Ježíše Krista, nebylo z důvodu historických skutečností, ale spíše z teologického přirovnání narození Spasitele – Světla světa, k projasňování dalších dnů. Ježíš z Nazaretu se ale narodil mnohem pravděpodobněji už na podzim (viz článek před Vánoci v r. 2015).
K narození Ježíše se ale během staletí „přilepilo“ tolik lidových zvyků, nepůvodní romantiky a často i nesmyslů, že obyčejný a drsný evangelijní popis Ježíšova narození byl pro mnoho lidí překryt. Ve skutečnosti nikdo putující rodičku v její těžké hodině nepřijal a jediným místem, kam byli vykázáni, byl zapáchající chlév. Dnes je to „přemalováno“ v barvotiskovou idylku Betlémů, kde všichni jdou děťátko pozdravit a přinášejí mu dárky. Ve skutečnosti mladou rodinu navštívili jen pohrdaní pastýři a mágové z východu, kteří jediní (spolu se Simeonem a Annou) viděli v dítěti narozeného Spasitele. A velmi brzy museli rodiče s dítětem znovu utíkat, tentokrát do Egypta. A bez vzácných darů od návštěvníků z východu by tam žili jako utečenci.
Dalším, téměř všeobecným „přílepkem“ dnešních Vánoc je nazývání Vánočních dárků „Jéžíškem“; a narozenému děťátku byla přidělena i role dárkonosiče – je jakousi variantou Santa Clause a Dědy Mráze. Mnoho rodičů – i kvůli rodinné tradici – mystifikují své malé děti tvrzením, že jim dárky naděluje právě malý Ježíš. Chtějí je nechat prožívat podobné tajemno, jaké o Vánocích prožívali sami. Až později ale všichni zjistí, že je rodiče, i když s „dobrými úmysly“, balamutili.
Nemyslím si, že aby děti prožily spokojené Vánoce, je tato praxe správná a už vůbec není nezbytná. Naše děti už od mala věděly, že dárky jsou od rodičů, protože jsme je ani v ostatních věcech (Mikuláš a čerti, rození dětí, apod.) nikdy neobelhávali. My, i naše děti věděli, že nám Bůh dal ten největší dar – poslal Spasitele, který se nejen narodil, ale který i zemřel za naše hříchy na kříži. A proto si dáváme dárky i my. Takže si nemyslím, že „nevěšením bulíků na nos“ jsme na Vánoce o něco důležitého přišli. Nesprávným jednáním nikdo nedosáhne morálních důsledků. I to možná v těch klamaných dětech zůstalo (ale nejen proto se stalo ve společnosti převažujícím jevem), že jsou lidé přesvědčení, že nemusí mluvit vždy pravdu. Jak často vidíme praktikovat všeobecně známé pravidlo: zatloukat, zatloukat a zatloukat.
Spokojenost ale pramení z vnitřku. Naše děti už od věku v prvních třídách ve škole začali během roku sami „šetřit“, aby nás i ony mohli na Štědrý den obdarovat. Byly to od nich malé, levné dárky typu ponožek aj.; ale to, že nás mohly obdarovat, přinášelo jim i nám velikou radost. A spokojenost přinášely i společně zpívané duchovní vánoční písně, i když „umělecký dojem“ byl nepatrný.
Abych se však vrátil k nadpisu tohoto článku. Jak už jsem napsal, nevzpomínám si na žádné Vánoce, které by vybočovaly zvláštní veselostí. Ale jedny Vánoce byly přece jen mými nejšťastnějšími. Už netuším, co jsem tehdy dostal za dárky. Ale na druhý svátek Vánoční měl v Jablonci evangelizaci br. k. F. Kolařík a po tomto shromáždění jsem přijal Pána Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele. V modlitbě jsem vyznal mé hříchy a rozhodl se Ježíše poslušně následovat. A víra i vnitřní radost a pokoj, mi vydržely už víc než padesát let. V životě jsem udělal několik dobrých důležitých rozhodnutí. Svatba s mojí manželkou, odmítnutí potratu nejmladšího syna, odpuštění řidiči, který nám zabil Katku; a mnoho dalších rozhodnutí, která byla v souladu s tím, k čemu vede Bible. Ale přesto mým nejlepším životním rozhodnutím bylo, že jsem tehdy činil pokání a z Boží milosti se stal věřícím člověkem. A proto už na tyto Vánoce nemohu nikdy zapomenout. Ale ti, kteří takové rozhodnutí ještě neudělali, nemusí čekat až na Vánoce, nebo na nějakou jinou zvláštní příležitost. To rozhodnutí – v modlitbě vyznat své hříchy a přijmout vírou kvůli Ježíšově oběti Boží milost – to mohou udělat o samotě třeba dnes; protože Pán Ježíš je na takovou situaci kdykoliv připraven.
KH