Někdo by mohl tuto otázku považovat až za nepatřičnou. Už ve škole se přece u nás děti učí, že je to křesťanská připomínka narození Ježíše Krista (i když asi datum nesedí – viz „Kdy se narodil Ježíš?“) Taková odpověď však vysvětluje spíše důvod vzniku vánočních oslav, než na to, proč se chystáme slavit tyto svátky i my. Jakýkoli svátek je přece slaven proto, poněvadž ho někdo slavit chce; a je to jeho osobní věc. Odpověď podobného typu ale nevysvětluje, proč my chceme slavit Vánoce. K radostnému slavení svátků by přece měl mít každý nějaký důvod. Několik dní volna a všechno co s Vánocemi souvisí, nemusí být pro každého důvodem k slavení a radosti. A kdo takový důvod nemá, tak Vánoce buď neslaví, nebo se může i během tzv. nejradostnějších svátků v roce nudit a otravovat, nebo dokonce trápit. V tomto článku uvedu několik možných důvodů, proč u nás lidé Vánoce slaví.
U drtivé většiny obyvatel ČR jsou Vánoce nejoblíbenějšími svátky, tak proč je neslavit? Navíc je hodně lidí pobouřeno, že se, zvláště v západní Evropě, kvůli lidem z jiných kultur tyto tradice omezují a potlačují. Leckde se už nesmí těmto svátkům říkat Vánoce (Christmas), v obchodech se v období před nimi přestávají hrát koledy aj., protože by to mohlo někoho urážet a pohoršovat. Ale u nás si budeme slavit to, co chceme my – je to naše tradice.
Jiní tyto volné dny, zvláště po „šturmování“ ke konci roku v továrnách a na úřadech, využívají k dovolené. V 21. století už i od nás na tyto svátky nemálo lidí míří do teplých krajin. Tito lidé chtějí alespoň občas zaměnit známé skutečnosti za neznámé a chtějí zkusit něco jiného; touží po nových zážitcích. Další využijí volno nejčastěji na horách, ať už sami nebo s dětmi k rekreaci a sportování. Jiným k přepnutí z „honičky“ na „klid“ stačí pasívní odpočinek na gauči s dostatečným užíváním TV zábavy, jídla, pití a cukroví. Vánoce tak představují, i pro tyto tak různě zaměřené skupiny lidí, očekávaný relax.
Pro další je podstatným prvkem Vánoc jejich zvláštní atmosféra. Mají rádi náměstí s rozsvícenými vánočními stromy, ozdobené ulice a supermarkety, nakupování dárků, Vánoční trhy, Betlémy, koncerty, hrané a zpívané koledy atd., protože to vše umocňuje prožívání předvánoční a vánoční nálady. Pro tyto lidi jsou příprava i samotné Vánoce pocitový aktivátor.
Nemálo lidí Vánoce slaví, protože je to pro ně daná věc. Na svátky se sice netěší, ale vypustit něco z toho, na co jsou zvyklí, u nich nepřipadá v úvahu. Jsou ve stresu, protože chtějí zvládnout všechny náležitosti, bez kterých by to nebyly „správné“ Vánoce. Jenže radost a spokojenost se i po „správné“ přípravě i průběhu svátků z nejrůznějších důvodů nějak nedostavily. A po opětném nástupu do práce není výjimkou uslyšet výrok: „To je dost, že už je po svátcích.“ Pro takové lidi jsou Vánoce zvyk a povinnost.
Zvláště v rodinách s dětmi nemůže o Vánocích chybět rozdávání dárků. Je to asi hlavní bod celého Štědrého večera. Radost v očích při rozbalování dárků je, zvláště u těch menších dětí, nezapomenutelná. Může to mít ale i opačný efekt – a to tehdy, když obdarovaný očekával něco úplně jiného, anebo když dotyčnému dar nepadne, případně se mu nelíbí. Pak se musí dárek po Vánocích někdy vracet či měnit. Ale i když se dárce adresátovi „trefí“ do vkusu, nejednou si po Vánocích obdarovaní (zvláště děti) dárku téměř nevšimnou. A tak je snaha dát blízkým prostřednictvím dárku radost, nejednou Vánoční ruleta.
Pro jiné, asi už většinou zkušenější lidi, je nejpodstatnější skutečností, že se u jednoho stolu setká celá rodina a prožijí spolu, i při příležitosti Vánoc, pohodu a vzájemnou náklonnost. To ostatní Vánoční „zarámování“ a okolnosti pak mohou být velmi různé, protože se stávají méně podstatnými. Vánoce se tedy stávají příležitostí k setkání rodiny.
A pro další lidi je ve dnech připomínání Betlémského narození zvykem, že si jednou za rok zajdou do kostela a při Půlnoční mši se údajně „nadechnou duchovna“. To, co tam však tito návštěvníci slyší, jsou hlavně písně a neúplné evangelium. Mluví se spíše o maličkém dítěti, než o velikém vykoupení skrze oběť Spasitele světa. A vyústěním kázání nebývá nabídka spásy skrze Mesiáše – Krista a výzva k návratu ztracených hříšníků v pokání k Bohu. Spíše jsou vyzýváni jen k větší snaze lépe a správněji žít; i když je nemožné, aby tímto způsobem před Božím soudem kdokoli obstál. Vánoce pak jsou spíše kulturní než duchovní zážitek.
Jsme ateistickou zemí, a tak není překvapením, že Vánoce, které se začaly slavit jako připomínka narození Spasitele světa, se u nás vlasně většinou (viz popsané způsoby slavení Vánoc) bez Ježíše z Nazaretu obejdou. Dárkonosič „Jéžíšek“ je v podstatě jen českou variantou Santa Clause nebo Dědy Mráze. Komerční způsob slavení Vánoc je dominantní a dávno už překryl duchovní smysl této připomínky. Zvyky a tradice se staly vlastním důvodem slavení. „Rám“ se stal důležitější než samotný „obraz“ (to, o co jde), který nikoho nezajímá. Ale odkud z těchto vedlejších věcí, naplavených během času k připomínce narození Spasitele, načerpat skutečnou hlubokou radost nezávislou na okolnostech? Z čeho by asi před koncem roku měli lidé v Česku radost, kdyby bylyVánoce zakázané a neuposlechnutí by se tvrdě trestalo? Ale křesťané i v zemích, kde jsou nejvíc pronásledovaní, se z narození Spasitele radují, protože prožívají vděčnost a radost z Božího sklonění dovršeného Velikonočním spasením. A tato radost je nesouměřitelně větší, než jakou u nás o Vánocích prožívají lidé i z těch nejbohatších vrstev. Tento článek není míněn jako kritika zvyků a tradic, protože některým z nich se také s rodinou nevyhýbáme. Je to jen pokus ukázat, jak se dnešní většinové slavení Vánoc stalo prázdnou „skořápkou“ vnějších tradic a věcí, ale bez jádra.
Pro mne je období Vánoc asi osobnější než pro jiné křesťany. Je to už víc než padesát let, kdy jsem se „podruhé“, tedy duchovně narodil. Přijal jsem totiž tehdy Pána Ježíše Krista jako osobního Spasitele a Pána, jehož příkazy v Písmu se od té doby snažím poslouchat a následovat. Vyznával jsem své hříchy a prožil jejich odpuštění. Od té doby jsem zažil mnoho velkých radostí, například narození mých dětí, ale radost z toho, že mi Bůh odpustil a přijal mne – hříšníka jako své Boží dítě, už nikdy nic nepřekonalo. Proto jsou pro mne méně podstatné okolnosti, které tyto svátky provázejí – Vánoční výzdoba, zvyky, bohatý stůl, atd., atd.; a kdyby byly zakázány Vánoce, dárky aj. a třeba přišel náboženský útlak a možná i nouze, pořád budu mít v těchto dnech důvod k radosti a vděčnosti za Boží lásku a milost, která byla daná i mně. A tato radost a hluboký vnitřní pokoj, mne už od té doby neopustily.
Myslím, že období adventu a Vánoc je vhodnou dobou k přemýšlení, proč tyto svátky slavíme a co od nich očekáváme. Mnohým to, jak je prožívají, vyhovuje a nechtějí na tom nic měnit. Ale pokud někdo pociťuje povrchnost nejen svých Vánoc, ale i svého životního směřování, bez skutečné spokojenosti a bez smyslu naplnění a přesahu, nejen pro tento život, ale i pro věčnost, má možnost začít hledat změnu. Jako prvotní místo kde začít, doporučuji Bibli. A v těchto adventních dnech tak aktuálním evangeliem – dobrou zprávou Nového Zákona o Spasiteli světa. Je mým přáním a modlitbou, aby v těchto dnech mohl i někdo další zažít skutečnou hlubokou radost ze záchrany skrze Ježíše Krista, našeho Spasitele a Pána.
K.H.