Asi nejednoho z vás při přečtení nadpisu tohoto článku napadlo: Co je to za podivnou otázku? Když se řekne Kristus, je tím vždy míněn dávný zakladatel křesťanství – Ježíš z Nazaretu. Ale otázka má smysl: V jakého Krista lidé věří (a jaký je podle nich jeho vztah k Bohu), podle toho se pohledy a názory buď rozcházejí, nebo mohou vytvořit jednotu. Lidé věří v Krista různě – od víry ve vybájeného Krista, až po důvěru ve vtěleného Božího Syna a Spasitele.
Kristus je nejkontroverznější osobou lidské historie, protože vzbuzuje nejprudší náboženské spory. Sám se totiž prohlásil za Boha, a uvěřili a věří tomu i jeho následovníci.
Jádrem sporů je Žid narozený před dvěma tisíciletími v Betlémě, prožívající mládí v Nazaretu. Později jako putující kazatel vzbudil v Judsku velikou pozornost a jako magnet přitahoval veliké zástupy. Vzbudil tím ovšem podezření a později i odpor židovských náboženských představitelů, kteří nenáviděného konkurenta dokázali obvinit nejen nábožensky, ale i politicky a nechali ho římskou vrchností ukřižovat. To jsou hlavní údaje o Ježíšově životě, z nichž různé pohledy a názory na něj vycházejí – pro někoho je to jen fikce, pro jiné, hlavně v závěru Ježíšova života příběh s překroucenými informacemi a pro další záznam pravdivých událostí. Některé pohledy na Ježíše uvedu; začněme u těch nesouhlasných.
Velmi negativní názor mají na Ježíše z Nazaretu pravověrní Židé. Jejich starověké spisy (např. Talmud) nezpochybňují Ježíšovu historičnost; ale dodnes je pro ně Ježíš největším lžimesiášem a podvodníkem, jaký se mezi nimi kdy objevil. Podle nich se jen neuvěřitelný rouhač mohl prohlásit za Božího Syna, který má má Boží podstatu. Židé dodnes na Mesiáše (hebrejsky Mašiah – Pomazaný – v řečtině Kristus), čekají.
Tolerantněji je Ježíš Kristus vnímán v dalších velkých náboženstvích. Budhismus Krista jako Božího Syna moc neřeší (všichni jsou boží děti, jen na různé duchovní úrovni), ale po Budhovi se dá Ježíš bez problému vřadit mezi pozdější učitele lidstva.
V hinduismu a v jeho panteonu božstev, do kterého mohou být zahrnuti i reinkarnovaní (převtělení) brahmáni aj. je to podobné; Ježíše jako božstvy obdarovaného mudrce, učitele a guru, také poměrně snadno akceptují. Pokud se ovšem křesťanství příliš nešíří a nezískává vliv.
V islámu je Ježíš (Isa) vnímán z našeho pohledu dvojznačně. Na jedné straně je druhou nejdůležitější postavou islámu, který předpověděl Mohamedovo narození a na konci věků se prý Ježíš zjeví, zabije Antikrista i všechny nevěřící v islám. Po čtyřiceti letech pak zemře a bude pohřben vedle Mohameda. Na druhou stranu však islám popírá samotné základy křesťanství. Mohamed zkrátka Bibli neznal. Mimo několika starozákonních jmen v čele s Abrahámem (Ibrahim), nemá jeho „autoritativní andělské“ zjevení s Biblí téměř nic společného. Proto učí, že Ježíš na kříži nezemřel, přihlížejícím se to jen zdálo. Také nemohl mít Boží podstatu (Alláh je jediný Bůh), nebyl tedy Božím Synem i když kázal už z plenek; to, ale i další absurdnosti se dočtete v Koránu. A navíc: křesťané věří rouhavě místo v Alláha v Boží trojici: Bůh, Ježíš a Marie.
Ale v Evropě a i dalších, kdysi skutečně křesťanských zemích, tvoří dnes názory na Ježíše Krista široký vějíř pohledů a nauk. Některé z nich Krista a zvěst Bible zavrhují, mnohé uznávají jeho vliv i učení (ale byl to jen člověk) a dodnes tu existují i křesťané věřící Bibli.
Někteří ateisté považují za nejjistější způsob jak Ježíše a křesťanství provždy vyloučit z „dobré společnosti“ rozumných názorů to, že popírají historickou existenci Krista. A tak zvláště evangelia považují jen za pohádky a báje. Ale takových lidí zase tolik není.
Jiní existenci Krista nezpochybňují; přijali ideu, že i „křesťanský mýtus“ asi měl nějaký reálný základ. Možná proto, že o jiných lidech starověku máme často mnohem méně informací a zpráv než o Ježíšově životě – a přitom nepochybují o jejich existenci. Ale Ježíš je pro ně jen výjimečným člověkem. To je názor, který zastávají mnozí ateisté i agnostici (snaží se mít neutrální názor mezi vírou a nevěrou). A Nový zákon je pro ně jen sbírkou mnohem pozdějších mýtů, „přibarvených“ příběhů a nedůvěryhodných rádoby svědectví. Proto nevěří textům o zázracích a odmítají hlavně to, co považují za naprosto nemožné – Ježíšovo zmrtvýchvstání. Křesťanství by podle nich bylo snesitelnější, kdyby se věnovalo jen charitě a dobročinnosti, zachovalo si svoji etiku a zbavilo se nesmyslů.
Také náboženské směry, v jejichž učení se jméno Ježíš objevuje (Svědci Jehovovi, unitáři, mormoni, Moonisté, báhaisté a další) věří v jiného Ježíše než jakého zjevuje Písmo. Dávají totiž svým výkladům a knihám pochopitelné přednost před Bibli. Dokazují tím, že věří v jinak jednajícího a tedy v jiného Boha. Protože to, jak se díváme na Krista, jasně ukazuje i to, v jakého Boha věříme.
Žel, zpochybňující pohledy na biblickou zvěst o Kristu, se skrze teologické fakulty rozmohly i v mnoha dnešních církvích a denominacích. Ani tady není Kristus Bible jejich skutečným základem. Bible je pro mnoho liberálních a „progresivních“ teologů a duchovních jen náboženským (tj. neurčujícím) textem, ze kterého si, v souladu se současným správným vědeckým poznáním a kritickým studiem textů Písma, oni sami vyberou to, co podle nich ještě zůstalo nosnou zvěstí – a tím zůstává bez základu reálně vzkříšeného Krista – vlastně jen Kristus jako vzor, tedy pouhá etika.
Dalším „křesťanským řešením“ nespolehlivého Písma je existencionalismus. Mnoho teologů a kazatelů dnes věří, že se mnohé události popsané v Bibli uskutečnily úplně jinak. A tak „zduchovněle“ učí, že když biblickým textům ve svém nitru opravdu uvěříš, např. uvěříš ve vzkříšení, stane se „vzkříšení s Kristem skutečností“ i ve tvém srdci a životě. Ale v Bibli to čteme jinak: „Nebyl-li Kristus (reálně) vzkříšen z mrtvých … pak je marná i naše víra.“ Proto křesťanství bez vzkříšeného Krista je jen pseudokřesťanstvím. A i když se tyto směry Krista tolik dovolávají, dávají ho za příklad a prý na něm staví, Kristus o němž mluví není Kristem Bible – i samotný Ježíš Kristus má zcela jiný pohled na pravdivost a autoritu Písma; a proto je jejich Ježíš jen Kristem jejich představ.
Jsem přesvědčen, že každý, kdo si dovolí relativizovat či zpochybňovat pravdivost Božího slova v Bibli (a zvláště reálného vzkříšení), se vydává do močálů nevěry. Kdo totiž věří v omylnost Písma, i to ukazuje, v jakého Boha věří – v Boha, který nedokázal (nechtěl) zajistit, aby se jeho spásné záměry uskutečnily, případně, aby byly zprávy o Ježíši zachovány pravdivě. Anebo možná texty Písma ani Bohem zjevené nejsou a v Bibli čteme jen omylné dobré lidské úmysly a představy. A do takových názorů žel, dnes zabředávají i „křesťané“. Ale hodnotné a Bohem uznané skutky lze „stavět“ jen na základu, kterým je Kristus, jakého nám zvěstovali apoštolové a jen v souladu se všemi pravdami i požadavky evangelia a Písma.
Hlavně kvůli ztrátě důvěry v Bibli, která zpochybňuje i Krista, se i dnes ozývají apely k spolehnutí se na pravdivost a bezchybnost Bible. Vždyť v takovou Bibli věřili všichni velikáni víry před námi. Ale nejdůležitější je, že v takové Písmo věřil i náš Spasitel a Pán. A proto:
K Zákonu a svědectví. (Iz.8,20) Ty však zůstávej v tom, co ses naučil a o čem jsi byl pevně přesvědčen, věda, od koho ses to naučil; od dětství přece znáš svatá Písma, jež ti mohou dát moudrost k záchraně skrze víru, která je v Kristu Ježíši. Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku. (2Tm.3,14-17)
I dnes máme v rukou bezpečný základ i pravdivé instrukce pro cestu víry, následující našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Ale každý, kdo žije v pochybnostech či v odmítání toho, že je Ježíš reálně zmrtvýchvstalý, oslavený a všemohoucí Pán a Spasitel, tak věří ve stejně zbytečné a bezvýznamné věci a nauky jako ostatní pohané.
K.H.