Slovo „svoboda“ dnes patří k velmi používaným výrazům, protože se mnozí domnívají, že jejich osobní svoboda (která je prý největším lidským právem), je nějak omezována. Jejich stížnost může být i oprávněná, ale většinou si lidé neuvědomují, že lidská svoboda rozhodování je vlastně vždy nějak omezená. Ani Robinson si na ostrově bez lidí nemohl vždy dělat, co ho napadlo. I on byl omezován potřebami svého těla, počasím, pralesem, horami a různým nebezpečím. A v životě ve společnosti nás navíc omezuje i svoboda našich bližních a mnohé zákony v nejrůznějších oblastech. Suverénní svobodu k jakémukoli rozhodnutí vždy – má jen Stvořitel světa – Bůh.
O svobodě se začalo mezi lidmi přemýšlet už dávno v souvislosti s otroctvím a nevolnictvím. Staletí ubíhala, formy vládnutí se měnily a i vlivem křesťanského pohledu na svět, se nakonec dospělo k vypracování všeobecné Deklarace lidských práv a svobod. Je to ovšem nezávazná listina, kterou si nejeden stát vysvětluje po svém. A i mezi lidmi objevíte velice rozdílné názory i prosazování jejich osobních lidských svobod a svých práv.
Neřešitelný rozpor je například mezi právem na život ještě nenarozených dětí a svobodou žen se plodu zbavit. A ačkoliv jsou oba názory teoreticky stejně „svobodné“, je údajná svoboda pro potraty ve sdělovacích prostředcích silně preferovaná a podporovatelé ochrany života už od početí, jsou považováni za tmáře a zpátečníky.
Podobně nepřátelsky probíhal mezi lidmi nedávno i spor o právo a svobodu se buď nenechat, nebo nechat očkovat. Rozhádali se prý kvůli tomu nejen známí, ale i celé rodiny. Naštěstí se nákaza covidu i kvůli teplejšímu počasí utlumuje; ale další kolo sporů o očkování nás možná čeká už na podzim.
A stejně divoce se diskutuje v televizi, v tisku, na sociálních sítích a teď se řeší i v poslanecké sněmovně svoboda pro „manželství“ homosexuálů a lesbiček. A zanedlouho nás jistě čeká další „kolečko salámové metody“ – svěřování dětí do jejich výchovy. A pravděpodobně i schvalování zákonů pro genderové svobody dalších minorit.
Jinou spornou otázkou jsou dnes příčiny války na Ukrajině, její následky i její řešení; a našly by se i mnohé další sporné oblasti. Mnoho lidí si v souvislosti s těmito, ale i v dalších otázkách stěžuje, že zvláště na sociálních sítích i v diskuzích pod články, je omezeno jejich právo na vyjádření názoru – jejich příspěvky jsou mazány a některé weby zablokovány; a že je tím oklešťována i svoboda slova.
Uvedené příklady by mohly vést k pesimistickému pohledu, že mluvit o lidské svobodě je pouze iluzorní. Na máločem se lidé shodnou a tak se zdá, že lidská svoboda je pouhý lidský konstrukt, na jehož významu a obsahu nikdy nedoje k úplné shodě; stále je něco „dobré“ podporováno a něco „špatné“ potlačováno. Ale vždy se „měří“ podle rozdílných lidských měřítek.
Jako křesťané, kteří považujeme Bibli za pravdivé Boží slovo, v ní můžeme i v takových otázkách hledat odpovědi. Víme z ní, že lidé mají opravdu svobodnou vůli, protože to byl Bůh, kdo nám ji dal. A svoboda rozhodování byla a je tak velká, že se lidé mohou rozhodnout i hříšně. A už od ráje je i náš pohled na naší osobní svobodu a práva velice pokřivený a často hříšný. Je to důsledek toho, že jsme se oddělili od Boha, který je opravdová pravda a nezkreslená láska.
Skutečná, tedy fungující svoboda člověka, nemůže být oddělena od Boží pravdy v Písmu. I naše svoboda musí být ohraničena pravdou. Podobně, jako byla ohraničena svoboda prvních lidí v ráji.
A pokaždé, když nerespektujeme Bohem dané hranice, které nám nejčastěji zjevuje Desatero, ale vlastně celé Písmo, tak to vždycky dopadne špatně. Velice zřetelně to můžeme vidět v událostech minulosti, ale i dnes všude kolem nás.
A fungující lidská svoboda musí být omezena i láskou. Ale opět, ne „opičí“ láskou podle lidských představ. Boží láska také funguje v rámci jeho pravdy, jak nám ji zjevuje Bible; a dokáže být i velice přísná. Protože Boží otcovská láska nás chce vychovávat k dospělé podobnosti našemu Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu.
Naše svoboda má být omezena v první řadě láskou k Bohu. Milujeme-li Boha, jsme tím hodně omezeni. Už si v mnohém nechceme a nebudeme dělat, co se nám zachce. Podobá se to omezení muže a ženy láskyplným vztahem a manželstvím. Existuje-li v tomto vztahu vzájemná nesobecká láska, žádný z nich nepovažuje tato omezení za nepřekonatelný problém. Vztah lásky mezi nimi je pro ně mnohem důležitější, než sčítání toho, čím je jejich vzájemný vztah omezuje. Vlastně o tom ani nepřemýšlejí.
A podobně omezující je i související příkaz milovat bližního jako sám sebe. Nemáme dělat nic, co bychom nechtěli, aby nám to stejným jednáním někdo oplatil. Ale tato láska k bližním by měla být něčím víc než pouhou slušností. Měly by to být láskyplná snaha a někdy až úsilí, podobné tomu, jak se staráme sami o sebe. Takhle se kvůli spolubratřím velmi omezil třeba náš velký novozákonní příklad apoštol Pavel. Takže v této oblasti máme určitě veliké rezervy.
Jednat v dnešním složitém světě s pocitem vnitřní svobody (jsme přece v tolika věcech omezováni), je možné jen v životě žitém ve víře ve svrchovaného a vždy nejlépe jednajícího nebeského Otce, který se nikdy naplete. A také v jednání v souladu s Boží pravdou a hlavně s láskou v srdci k Bohu a kvůli Němu i s láskou k našim bližním. Jen tak je možné prožívat pocit naší vnitřní svobody. Přestože víme, že náš nebeský Otec, nás podle své vůle, omezuje různými zákony, připravenými životními okolnostmi a hlavně Jeho Slovem. Protože nás chce vést k rozhodnutím, kterými si tělesně i duchovně neuškodíme a k správnému jednání i s lidmi kolem nás.
K.H.