Toto je zamyšlení br. Nováka, publikované v Jublilejním sborníku BJB v ČSSR 100 let života víry, vydaného k příležitosti stého výročí počátku baptistické práce na našem území (rok 1985). Stojí za to zamyslet se nad tím, co se od té doby v naší Jednotě změnilo, jestli ony výzvy došly naplnění či nikoliv, a co si z jeho myšlenek můžeme vzít do naší doby. Podle mého soudu je tento text více než po 30 letech stále aktuální, možná ještě aktuálnější, než byl ve své době.
Minulost je nenávratně za námi, budoucnost teprve před námi. Jen přítomnost „je naše“, neboť v ní žijeme a jen v ní máme možnost pracovat a působit. Ale nechceme přehlédnout fakt, že tato naše přítomnost nevisí ve vzduchu, nýbrž je až osudové spjata s minulostí a s budoucností. Naše přítomnost byla totiž už dávno připravována v minulosti, a svým způsobem je formována i budoucností, neboť my věřící se ve svém snažení ubíráme k cíli, který je v eschatologické budoucnosti, odkud čekáme příchod svého Pána a Spasitele Ježíše Krista.
Takto se chceme dívat na svou přítomnost, kterou chápeme jako zvláštní příležitost k plnění zvláštních úkolů, jež tu jako církev máme. V tomto smyslu totiž mluví Boží slovo Písem svatých. Vybízí nás, abychom tohoto dneška využívali k tomu nejdůležitějšímu. O tomto Zvláštním dnešku hovoří Bible takto: „Duch svatý praví: „Dnes, uslyšíte-li hlas jeho, nezatrvzujte srdcí svých. Ale napomínejte se vespolek po všecky dny, dokudž se dnes jmenuje, aby někdo z vás nebyl zatvrzen oklamáním hřícha“ (Žd.3,7; Žd.3,13).
Tím tu chci Zároveň připomenout, že jsem tento referát nepojal ve smyslu čistě historickém s historickými daty o přítomnosti naší církve, nýbrž spíše ideově, aby nás to vedlo k zamyšlení nad vlastní náplní života a činnosti naší církve v přítomnosti. Církev by se dnes neměla spokojit s tím, co je, ale měla by se ptát po tom, co být má. Jen v Božím slovu Bible jsou na to normy a odpovědi.
Církev byla vždy cloumána pokušením nebýt pravou církví, která bytu plnila své specifické poslání Zvěstovat Krista jako Spasitele světa. Už ve IV. století vzdychá nad tímto povážlivým stavem církevní otec Basilius Z Cesareje, když do svých řeckých spisů zapisuje i tuto větu: „Technologúzin, ú theologúzin hoi anthrópoil“ (Lidé jen technologizují a vůbec neteologizují! – Jsou zaměření jen technicky a zanedbávají ducha).
I my si musíme Znovu ujasnit, čím naplníme přítomnost, v které žijeme. Práce je mnoho, jak v oblasti evangelizačně misijní, tak i v oblasti mezilidských vztahů až po odpovědný zápas církve o zachování světového míru.
Oči dnešního světa svým způsobem vzhlížejí i k církvi. Proto se ptejme, ke komu vzhlížíme jako církev my? Jsou naše oči a Srdce obráceny k Bohu, ke Kristu a Pánu církve? Jedině On má být centrem naší pozornosti i v přítomnosti, tak jak byl v minulosti, na kterou dnes jubilejně vzpomínáme.
Když tu dnes vděčně vzpomínáme na minulé století naší církve, pak tu nechceme chválit a vyvyšovat lidi, ale Pána Boha. Kristova církev nezná žádných hrdinů, nepěstuje žádný kult heroismu, nevyvyšuje lidská jména, nýbrž oslavuje je jen to jedno Jméno, které je nad každé jméno, jméno Boží, jméno Pána Ježíše Krista!
Mnozí křesťané zatlačují Pána Ježíše stále jen do dávné minulosti, nebo Ho odsouvají do daleké budoucnosti. Takto odsouvají i všechnu naléhavou duchovní práci, která by měla patřit dnešku. Vždyť Pán Ježíš žije i dnes a chce působit i v naší současnosti!
Porovnáme-li svou přítomnost s minulostí, pak nemůžeme být spokojení. Přítomnost velice jasně ukazuje, kde jsme v minulosti nebyli dost věrní. Bídu církve lze vidět i na prázdných lavicích kostelů a modliteben. Tuto bídu ovšem nevyřeší ani takový ekumenismus, ve kterém by bylo příliš mnoho antropocentrismu a příliš málo biblického teocentrismu.
Do církve, do jejího smýšlení a jednání se tlačí i dnešní negativní pluralismus, kde má každý pravdu a kde si každý může žít jak chce. I zde nás dnes čeká mnohý duchovní zápas, neboť Boží slovo je jen jedno, a to v Ježíši Kristu dosvědčeném Písmem svatým. Žádné jiné evangelium!
V naší církevní současnosti se bude muset znovu uplatňovat to, co v církvi být má, a ne to, co v ní je, co V ni je nebiblického. Ecclesia semper reformanda! Jakožto církev se musíme i dnes neustále korigovat podle intencí Božích přikázání a ustanovení.
Ani dnes totiž nemáme po ruce žádný patent na rychlé řešení svých problémů a nedostatků. V každém případě budeme i dnes lidstvu nabízet jediné řešení, a to V Pánu Ježíši Kristu, jediné naději světa!
Dnes by se opravdu mělo v církvi více mluvit o Pánu Ježíši a méně o člověku. Všechen nezdravý antropocentrismus by dnes měl být ze svého trůnu svržen, a měl by zase být nastolen biblický chrístocentrismus.
K tomu nás vybízí nejen Bible, ale i mnohá bída současné církve. Snad nikdy více než právě dnes nás čeká specifický úkol, abychom volali člověka ke Kristu, k lavici pokání, k osobnímu uvěření a vydání se Kristu coby osobnímu Spasiteli.
V naší současnosti nesmí církev dovolit, aby oheň, jejž zapálil Pán Ježíš, byl neustále tlumen a uhašován. Jeho žár nesmí být v církvi snižován na pouhý stupeň pokojového tepla. Proti tomuto žáru by současná církev neměla stavět žádná svá stínítka.
Z naší současnosti by měla zmizet všechna vlažnost. O Duchu Svatém by se neměly vést neplodné diskuse a pochybené nebiblické spory a hádky, nýbrž všichni bychom měli Jím hořet. Ano, mělo by to v nás hořet Duchem Svatým! Ale budeme ochotni být tím hořlavým materiálem?
To je ovšem něco zcela jiného než nábožensko – psychické horování a nebiblické blouznění, jak se často mezi nás vkrádá i ve formě pseudoletničních důrazů. Tam chybí v centru Pán Ježíš Kristus podle Písem! Sbory naší přítomnosti potřebují život, a nejen pouhou živost! Potřebuji život shůry a ne zezdola vytvořenou náboženskost, která plyne z pouhé lidské psychiky a s důrazy, které s Bibli nemají nic společného.
Ani Jan Křtitel nemluvil o nových náboženských důrazech, nýbrž volal lidi ke Kristu: ,,Aj, Beránek Boží, který snímá hřích světa!“ Jan Křtitel žádné zázraky nedělal, ale dělal to, co je víc než činěni zázraků: on věrně zvěstoval Krista, Krista podle Písem! (J.10,41)
V naší pluralistické současnosti si dále musíme uvědomit, že evangelium tu není v prvé řadě k tomu, aby hříšníky uspokojovalo a chlácholilo, nýbrž aby je volalo k činěni pokání z hříchů, a to tak, aby hříchy byly nejen odpouštěny, ale i opouštěny. Hřích je nutno poznat, uznat, vyznat a pak i opustit.
Činění pokání musí vykazovat ovoce pokání. Nový život může začít jen tam, kde jsou vyznané hříchy i opouštěny, zanechány. Pán Ježíš takto odpustil i hříchy oné nevěrné ženy, ale s tím, že jí řekl: „Jdi a více nehřeš!“
Dnes je vůbec nutné se ptát, Zda církev při všem svém zřeteli na biblické ,,indikativy“ béře ještě vážně i Boží ,,imperativy“ Bible. Písmo svaté totiž ohlašuje nejen Boží evangelium, nýbrž i Boží soudy, přikázání a ustanovení.
Nebude-li církev i v této věci důsledná, klesnou naše sbory na úroveň pouhých center sociálního života, sociálně-lidské pomoci bližnímu, bez náboje Božího svatého slova, jež nás především volá k posvěcenému životu, ano, jež nás volá z pekla do nebe!
Při svém výkladu Písem svatých nesmíme ztratit ze zřetele transcendentnost Božího Slova Písem. Toto Boží slovo je z jiného, vyššího světa, je to slovo Boží a nepodléhá tudíž ani naší pluralistické době; naopak, i naše současnost podléhá tomuto Božímu slovu Písem svatých.
Také všechna nutná veřejná činnost církve v naši společností bude viset ve vzduchu, nebude-li v církvi onoho zápalu a snahy být církví spasených lidí, kteří zvou i ostatní svět do nebe. Nechtějme do nebe jít sami, ale vezměme dnes sebou i své bližní, aby i oni poznali Pana Ježíše a mohli být spaseni.
Ano, i v naši současnosti je nejvlastnějším úkolem církve přivádět lidi ku spasení. Jde o to, aby lidé byli na Zemi nejen šťastni, ale i spasení. V tomto bodě stavů máme vůči své době nesmírný dluh.
I dnes totiž platí Kristovo slovo: ,,Ale jednohoť jest potřebi!“ I dnes je naším nejpřednějším úkolem vést takový život, abychom se dostali do nebe a nemuseli jít do věčného zahynutí.
Takto je nutno pracovat, smýšlet a svědecky i mluvit. Jinak by všechno naše mluvení bylo jen zředěným kulturně-protestantským povídáním o lásce k bližním. Ale jaká by to byla láska k bližnímu, kdybychom ho nechali jít do věčného zahynutí!
Jinak budou i naše řeči o tzv. „spoluodpovědnosti za tento svět“ jen klamnými frázemi, kdybychom zapomněli na nebe a nešli i za těmi pěti bratřími onoho boháče v pekle, kteří nic netušíce se dnes potácejí vstříc peklu, jak víme z Kristova podobenství v Lk.16,22.
Současná církev jako by opravdu zapomněla uvádět ve své zvěsti i tyto závažné pasáže biblického učení o nebezpečí věčného zahynutí nevěřících a o dané možnosti, aby se přesto mohli zachránit skrze Pána Ježíše.
Tuto plnou zvěst Bible potřebují dnes nejen nekřestaně, nýbrž i křesťané! Mnozí se dnes drží už jen velké masy stáda vlažného křesťanstva, ale už se nedrží Pastýře samého! Mnozí křesťané dnes přicházejí ke Kristu už jen se svými trablemi, ale ne se svými hříchy a vinami!
Jenže Pán Ježíš nepřišel, aby náboženského člověka učinil ještě náboženštějšího, nýbrž aby hříšné spasil, aby hříšníka vytrhl ze smrti pekla a učinil z něho dítko Boží.
I dnešní církev má za úkol o ráji nejen mluvit a přednášet, nýbrž člověka do ráje i přivádět. I naše přítomnost to potřebuje, abychom jakožto církev otevírali lidem okna do nebe.
Proto je evangelizačně misijní činnost právě v naší přítomnosti jedním z nejnaléhavějších a nejdůležitějších úkolů vůbec. Jde tu o konkrétní zahrocení evangelijní zvěsti směrem k dnešnímu člověku, který kolem nás žije a ještě není spasen.
Chybí-li v církvi tato misijní práce, pak v ní chybí nejen něco, ale pak v ní chybí všechno! Pán ji k tomu zavázal slovy: „Budete mými svědky! Dána jest mi všechna moc na nebi i na zemi. Protož jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření! Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, bude zatracen.“ Církev je tu k tomu, aby se v ní lidé dovídali o možnosti záchrany a nešli do zatracení.
Pán Ježíš tento úkol nedal hříšníkům, aby přišli za námi věřícími, nýbrž naopak nám dal příkaz, abychom my šli za nimi, za hynoucími. Kéž bychom svou přítomnost viděli i z této perspektivy a zahořeli novým ohněm misijní činnosti!
Velký a požehnaný pietista Zinzendorf ve své době řekl: „Mou největší radostí je a do smrti zůstane, mohu-li získávat duše pro Beránka Božího, svého drahého Spasitele!“
Toto nejsou snadné úkoly, které i v přítomné době na nás čekají. Ale Kristova církev to nikdy neměla lehké. To vidíme už v prvotní církvi, která se rodila v době velkých krizí. Vždyť kniha Skutků apoštolských je ve skutečnosti záznam samých krizí, nesnází a zápasů.
Ale tehdejší apoštolská církev nerezignovala, nýbrž se poctivě a svědomitě vyrovnávala se všemi těmito krizovými jevy a nesnázemi. Co učinili? Církev neutvořila žádnou komisi, nýbrž svolávala modlitební shromáždění. Církev se modlila.
V modlitbě a v poslušnosti Božího slova byla její moc a síla. Stála nejvýše, když se sklonila na svá kolena k modlitbám. I v naši současnosti platí tehdy ověřená skutečnost, že nejmocnější je církev tehdy, když je na kolenou. Je také nejkrásnější, když ji vidíme klečící a modlící se.
Bůh nechce, aby se naše nohy podlamovaly pod břemeny a tíhou práce, ale aby se naše kolena ohýbala a klekala k modlitbám. Potom jako církev zvládneme i své úkoly v naší přítomnosti.
Latinský benediktinský výrok „Ora et labora!“ – modli se a pracuj, není jen pobožným rčením, nýbrž vybídkou, která plyne z Božího slova. Platí i nám, kteří tvoříme Kristovu církev v přítomné době tolik náročné na plný život vezdejší, duchovní a věčný. Jen v Pánu Ježíši je hojnost všeho toho, čeho tolik potřebuje i naše přítomnost, ve které smíme žít a pracovat.
Soli Deo gloria!