Vím, že v současné blahobytné a konzumní době a zvláště při postupném útlumu pandemie, uvažují lidé naprosto opačně. Teď si zase začneme užívat. Ale my křesťané bychom o tom, co vše bychom v případě nutnosti (kvůli Kristu) byli ochotni opustit, uvažovat měli. Protože možná právě tímto způsobem přemýšlení můžeme zjistit, jaké jsou naše skutečné priority.
Jak už jsem naznačil, mnoha lidem bylo (s přestávkami už víc než rok) zatěžko oželet, že se nedalo jít na pivo, jiní nemohli navštívit svou kavárnu, cukrárnu nebo restauraci a nesmělo se jít ani do kin a divadel. Stejně bylo omezeno cestování, výlety, sportování a další běžné aktivity. Ještě hůře se snášely zákazy návštěv v nemocnicích, nebo v pečovatelských domech a v domovech důchodců. Pandemie omezila i křesťany při návštěvách bohoslužeb. Často se to řešilo jejich přenosy po internetu; ale ani tato, v jistém smyslu skvělá náhražka, nenaplňuje zaslíbení o přítomnosti Krista uprostřed Jeho shromážděného lidu. V covidovém období jsme byli nějakým způsobem vlastně omezeni všichni.
Způsoby státních omezení nebyly vždy nejsprávnější, ale nebyly vydávány s úmyslem poškodit některou část společnosti. V historii bylo ovšem málo období, kdy by nějak nebyli znevýhodňováni nebo pronásledováni skuteční následovníci Pána Ježíše Krista. To, že se nás to dnes v naší zemi (mimo občasných nelichotivých a posměšných slov) netýká, ovšem není zárukou, že se to nezmění.
Křesťané v těžkých dobách museli často řešit otázku v našem nadpisu; ale pokládat by si ji měli i věřící v dobách dobrých: Co jsme ochotni kvůli Kristu oželet a opustit? A k čemu mě vlastně Pán Ježíš Kristus povolal? K bohatému, šťastnému, zdravému a spokojenému životu? K tomu, abych měl dobré manželství a rodinu? Abych si zajistil pěkné bydlení, měl dobře placenou práci, nebo vybudovali fungující firmu? Abych měl se svým okolím dobré vztahy? Abych mohl pomáhat potřebným? Nebo abych se snažil o správně fungující sbor? Ve jmenování pozitivních věcí, by se dalo ještě dlouho pokračovat. Žádná z těchto vyjmenovaných snah i dalších možných cílů není hříšná a k některým z nich nás dokonce Písmo vybízí. Ale přesto to nejsou hlavní cíle, ke kterým náš Spasitel povolal.
Bible následovníkům Krista říká: Podle toho Svatého, který si vás povolal, staňte se i vy svatými v celém svém způsobu života. (1P.1,15) Svatost je oddělenost pro Boha. V křesťanském životě tedy jde o víc než o nějakou víru. Říci: Já také věřím (a nic mi za to nehrozí), není zase tak těžké. Zvláště pro ty, kteří vyrostli v křesťansky vedených rodinách. Ale změnit hříšníka v člověka usilujícího o svatost a o život plně oddělený (podřízený) Božímu plánu, to může jenom Bůh. A jím darovaná víra je pak „motorem“ této snahy. Naše víra se dá měřit úrovní naší poslušnosti Božího slova a mírou naší lásky k Bohu je činná láska k bratřím a sestrám. A podle toho poznáváme, že milujeme Boží děti, když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. To je totiž láska k Bohu, když zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká. (1J.5,1-2) Jak těžká připadají přikázání Božího slova nám?
Dnešní situace a právě to přerušení běžných zvyklosti, tradic a povinnosti nám možná mohlo ukázat, jak mělké jsou někdy motivy našich jednání. Kdosi řekl, že tato doba vytvořila nemálo „internetových“ křesťanů. Možnosti sledovat kdykoli jakékoli bohoslužby, a navíc pěkně z gauče, jsou přece tak pohodlné. A tak se dnes najdou křesťané, kteří „mohou“ jít kamkoli potřebují a pro cokoli, co si přejí, ale na bohoslužbách je téměř neuvidíte – ačkoliv už jsou umožněny. Touha po obecenství Božího lidu asi u nich nebyla kdovíjaká ani před covidem. Ale zmíněné postesknutí nad křesťanskou pohodlností a tím, jak snadné je pro některé věřící „oželet“ bohoslužby, je vlastně smutným opakem, až výsměchem ve srovnání s tím, co museli opustit a oželet mnozí naši předchůdci v minulosti tváří v tvář perzekuci. Protože tehdy často nešlo jen o omezení; byla to pronásledování, kdy hrozilo věznění a často šlo o život.
Z mnoha možností ukázat to na příkladu věrných křesťanů, zmíním blížící se připomínku upálení Jana Husa a čtyřsté výročí popravy 27 českých pánů a následnou rekatolizaci českých zemí. Jan Hus oželel svobodu a dal přednost pravdě Písma před dalším životem. A exulanti po Bílé Hoře oželeli majetky a opustili milovanou vlast. Kvůli víře tehdy odešlo do ciziny nejméně 23 tisíc rodin. Nemuseli odejít, mohli se stát katolíky, tak, jako to tehdy udělali mnozí. Ale tito věřící dali přednost své poznané biblické víře. Šlechtici, měšťané, lidé svobodných povolání i řemeslníci materiálně a finančně kvůli svému odchodu těžce prodělali. Svůj majetek prodávali za zlomek skutečné ceny a někdy ho nedokázali prodat vůbec. A lidé z vesnic, do r. 1781 nevolníci a poddaní svých vrchností, se stěhovat nesměli. Ti museli ze svých bydlišť utíkat do zemí větší svobody víry (ale i cizích řečí), v podstatě s prázdnýma rukama. Ale odchod z násilné rekatolizace kvůli jejich víře těmto křesťanům stál za to.
Dnes je osobní víra často považována za čistě soukromou věc, do které nikomu nic není. A sám v sobě si každý může věřit čemu chce. Ale při čtení Bible jasně vidíme, že víra v Krista je jiná. Věřit, znamená Ježíše jak Pána také poslouchat a následovat; a to se musí projevit i slovy, které jsou potvrzeny činy. Musel jsem přemýšlet, jak bych se rozhodoval já v situacích, podobných zmíněným dávným dobám, při vědomí odpovědnosti za manželku a děti. Dokázal bych oželet a opustit, tak jako výše zmínění, ale i tisíce dalších křesťanů v nejrůznějších dobách, současné výhody a jistoty, dokonce ohrozit svůj život, a ve víře odejít do nejisté budoucnosti? Dokázal bych uposlechnout maximalistické nároky mého Pána?
Mt.16,24-25 Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli mně, nalezne ji.
Mt.10,37-38 Kdo má rád otce nebo matku víc než mne, není mne hoden; a kdo má rád syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden. A kdo jde za mnou a nebere svůj kříž, není mne hoden.
Zatím se máme až příliš dobře. Ale nároky našeho Spasitele se v průběhu času nezměnily. Kéž nám dá Pán tolik lásky k Němu a dostatek víry a poslušnosti k takovému životu, abychom ho byli i v dnešní době hodni.
K.H.