Asi každý něco jiného. Když děti začnou přemýšlet o budoucnosti, tak kluci se chtějí stát třeba pilotem nebo fotbalistou a některá děvčata možná modelkou, nebo jiné paní učitelkou, případně doktorkou. Během základní školní docházky se stávají představy děti o jejich budoucnosti většinou reálnější a více odpovídají jejich schopnostem. Studenti středních a vysokých škol pak chtějí hlavně dokončit studium a pak si zařídit život podle svého. Chtějí si například vybudovat kariéru, cestovat nebo (zatím snad ještě většinově) mít fungující rodinu a děti; a hlavně se lidé chtějí mít dobře. A tak se snaží tyto cíle během svého života v co největší míře uskutečnit. A zestárlí lidé si už někdy přejí jen lepší zdraví. To jsou některá přání a očekávání lidí kolem nás. Ale my jsme křesťané; jaká přání a očekávání máme my? A do jaké míry a v čem se mají naše touhy a cíle lišit od toho, co si přejí a očekávají lidé z našeho okolí?
Naše se přání a očekávání se od těch „nekřesťanských“ v mnoha oblastech neliší. Ale asi by se v některých věcech odlišovat měla. Určitě nejde o touhy a přání, z kterých běhen dospívání „vyrosteme“ a nemíním tu zpochybňovat ani potřebu vystudovat, v dospělosti se postavit na vlastní nohy a vybudovat si svůj domov. V téhle úvaze jde o zamyšlení, do jaké míry je náš život určován naším křesťanstvím.
To, že agnostici a ateisté nemohou být křesťanstvím téměř ovlivněni je zřejmé. Stačí jim „kořeny“ evropské civilizace, ke kterým patří i křesťanství. Slovně uznávají (ale většinou nedodržují) jeho morální zásady a nezavrhují i některé dosud užívané „křesťanské“ tradice; ale křesťanství jako takové naprosto odmítají.
Je také nemálo „věřících“ a dokonce i lidí, kteří se považují za křesťany, ale které jejich víra ovlivňuje jen okrajově, povrchně. Stačí jim jen žít v (po)křesťanské kultuře, ale velmi trvají a nenechají si vzít své náboženské zvyky a tradice. Ale jejich duchovního i praktického každodenního života se jejich víra nedotýká. Podobají se kamenům v potoce obklopené vodou, ale jejich vnitřek je naprosto suchý.
Jiní berou svou víru a křesťanství mnohem vážněji. Třeba chodí pravidelně do kostelů, jsou součástí těchto komunit, přispívají na jejich provoz – vlastně se jim dá těžko něco vytknout (dělají všechno jako ostatní); ale neprožili skutečné obrácení a znovuzrození. A proto v nich, stejně jako u těch předchozích, nehoří plamének nového života z Ducha svatého.
Poslední skupinou kterou chci dnes zmínit, jsou křesťané z tzv. probuzeneckých církví, ke kterým také patříme. V nich se většinou káže o pokání a znovuzrození; a teprve ti, kteří reagovali a rozhodli se přijmout Ježíše Krista jako Spasitele, jsou pokřtěni a stávají se tím členy církve. Ale i v těchto kruzích je nemálo těch, kteří nejsou ve svém křesťanském životě aktivní a vlastně se ve svých sborech jen „vezou“. V čem je chyba?
Neznám dokonalý recept na řešení tohoto problému. Domnívám se, že jedním z důvodů této situace je, že se dnes nedostatečně káže učení celého Písma ve své ostrosti a pravdivosti – a noví křesťané tak nejsou v církvi dostatečně učeni zachovávat všechno, co nám Pán Ježíš Kristus a Boží slovo přikazuje. Dalším důvodem laxnosti křesťanů je blahobyt a konzumní způsob života, kterým jsme i my ovlivněni. A pak máme i my i „nedostatek“ času na osobní studium Písma, rodinné pobožnosti a duchovní i tělesnou službu našim bližním; ale čas na své záliby si najít umíme. A asi tu budou i další příčiny.
A důsledkem těchto i dalších skutečností pak je naše nedostatečná motivace žít plně jako křesťané. Nejsou na nás vidět skutky naší víry. Nemluvím tu o záslužnictví – to Bůh nepřijímá. Ale Bůh vidí naše snahy – že se soustřeďujeme hlavně na pozemské záležitosti; a často se možná domníváme, že ty nebeské „máme jaksi pojištěné“ (vždyť vše je Božím darem). Ale Bible už od knih SZ mluví jinak: „Máš milovat Hospodina celou osobností a všemi silami.“ To už se dnes málokde káže a ještě mnohem řidčeji se to žije. Proto se ptám – v první řadě sám sebe – do jaké míry jsem ochotný se obětovat? Protože opravdový křesťanský život se má podobat oběti. Vybízím vás tedy bratři, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali svá těla v oběť živou, svatou a příjemnou Bohu; tou je vaše rozumná služba (Ř.12,1). A kazatel Spurgeon prý kdysi v kázání řekl: „Jsem ochotný se stát volkem stojícím před oltářem. Buď budu obětován, nebo se opět nechám zapřáhnou před pluh.“
Dokážu mít i já takové životní přání a očekávání – žít za všech okolností pro Boží slávu?
K.H.