Kdykoli se v našem sboru připravuje a proběhne křest, je vždy užitečné si ujasnit a připomenout (nebo vysvětlit těm, kteří se v křesťanských pojmech moc neorientují), o co vlastně při křtu jde. Protože v dnešní převážně ateistické ČR, ale dokonce i v církvích, existují o křtu nebiblické a tedy mylné názory a představy.
Nejdříve k samotnému slovu křest. V mnohých církvích, a proto i ve většinové společnosti, se dnes slovem pokřtít chápe to, že kněz polije hlavu (většinou malého dítěte) ale i dospělého, trochou vody. To přejali i ateisté a proto se dnes víc než lidé polévají (tedy údajně křtí) knihy, CD nosiče nebo dokonce lodě. Ale kdekoli v Novém zákoně narazíte na slova křest, křtít nebo pokřtít, je v řeckém originále použito slov baptizma – ponoření, nebo baptizein – ponořit. A tehdejší lidé rozuměli těmto slovům v jejich původním neposvátném a i pozdější praxí nezměněném významu. Tento původní způsob křtu, který má úžasnou duchovní symboliku ukazuje, že máme zemřít s Kristem dřívějšímu hříšnému životu a být s Ním ponořeni – „pohřbeni“ do hrobu vody a spolu s ním pak máme povstat k novému životu pro Boží sláv.
Skrze křest jsme spolu (s Ježíšem) pohřbeni ve smrt, abychom i my , tak jako byl vzkříšen Kristus skrze slávu Otce vzkříšen z mrtvých, vstoupili na novou cestu života.
Ř 6,4
Tento způsob křtu byl ale během staletí opuštěn částečně kvůli praktickým důvodům:
1) protože se začali křtít malé děti z obavy, že bez křtu nebudou spaseny (i když Písmo říká, že právě dětem patří království nebeské – Mk.10,15) a problémem u dětí mohlo být vdechnutí vody nebo podchlazení
2) křesťany se stali i lidé v chladných severských zemích, kde velkou část roku nejsou ke křtu ponořením v přírodě vhodné podmínky
3) protože nechtěli odmítat lidi, kterým křest ponořením jejich zdravotní stav neumožňoval
Ale změnu způsobilo hlavně přijaté mylné učení, že křest, jak ho ustanovila a po staletí provádí církev, má zvláštní moc. A jestli křest provádí správní kněží, na způsobu provedení až tak nezáleží (k zázračnému, neboli magickému účinku křtu se níže vrátím). A původní způsob křtu (tj. ponořením po osobním vyznání víry křtěnců) začali opět používat až na počátku 16 století anabaptisté a asi o sto let později také baptisté; a byli proto pronásledováni. Dnes už je křest ponořením běžný (teď už bez následků) i v dalších denominacích.
Teď zmíním něco o všeobecném pohledu křesťanů na křest. Akt křtu je ve všech křesťanských církvích považován za velmi důležitý, protože je po Večeři Páně (eucharistií) druhým a posledním ustanovením (svátostí) Pána Ježíše , kterou osobně přikázal svým následovníkům vykonávat.
Jděte a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Duchy svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal
Mt 28,19-20
Křest je také všeobecně považován za vstupní (iniciační) akt umožňující zapojení pokřtěného do konkrétního místního společenství křesťanů. To je všeobecně uznávaný význam křtu v dnešních církvích.
Čím ale provedený křest není?
1 / Není zázračným aktem, který smyje spolu s našimi hříchy i tzv. dědičný hřích, to jest náklonnost k hříchu kvůli neposlušnosti Adama a Evy. …křest i vás nyní zachraňuje ne jako odstranění tělesné špíny, nýbrž jako odpověď dobrého svědomí Bohu, skrze zmrtvýchvstání Ježíše Krista (1P.3,21). Křest je tedy odpovědí dobrého (tedy Bohem očištěného) svědomí. A aby mohla být „špína“ našich hříchů odpuštěna, je nutné hříchy vyznat a chtít je opustit. Jestliže své hříchy vyznáváme, On je věrný a spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás od každé nepravosti (1J.1,9). Křest také nezpůsobí schopnost nehřešit; naopak, pokřtění musí počítat s tím, že až do smrti nemohou polevit v zápase se svou porušenou tělesností, náklonností k hříchu a s mnohým pokušením. Křest také zázračně nevyřeší problémy pokřtěných, jakým je například sklon k alkoholismu apod. Pomoci žít vítězně navzdory pokušením, a vysvobodit ze svázaností a problémů, může jen Duch svatý. Někdy zasáhne podivuhodně sám, jindy si k tomu umí použít i další věřící. Ale akt křtu sám tyhle záležitosti nevyřeší.
2 / Křest nezpůsobuje vstup do Kristova duchovního těla – do církve. Žádat o křest dětí (ale i dospělých) je možné i z nejrůznějších tělesných důvodů – třeba jako pokus uzavřít „poživotní pojištění“ a tak zajistit přístup do nebe kdyby náhodou život smrtí nekončil, nebo jako pouhé zachování rodinné tradice. Takto pojatý křest ovšem vůbec neovlivňuje lidské morální jednání. Jenže vstupní branou jak se stát znovuzrozeným příslušníkem Božího království není křest, ale víra v Ježíše Krista a v jeho zástupnou oběť. Proto nekřtíme nemluvňata, protože se ještě nemohou rozhodovat, natož uvědoměle a svobodně vyznat svoji víru. Písmo říká: Kdo 1. uvěří a 2. bude pokřtěn, bude zachráněn (Mk.16,16). A nikdo z lidí a ani žádná církev nemá právo toto pořadí obracet. Do Kristova duchovního těla – církve jsme pak skrze víru pokřtěni (ponořeni) a napojováni Duchem svatým. Neboť v jednom Duchu jsme my všichni byli pokřtěni v jedno tělo, ať Židé nebo Řekové, ať otroci nebo svobodní, a všichni jsme z jednoho Ducha dostali napít (1K.12,13). I přijetí do Boží blízkosti nemůže způsobit žádný, byť nejposvátnější lidský čin; to může udělat jen Bůh, v tomto případě Duch svatý. Obojí tato učení vychází z pozdější tradice a katechismů, ale nelze je podepřít Písmem.
Čím tedy křest opravdu je?
Je lidskou reakcí a odpovědí na nabídku záchrany, kterou nám Bůh už před věky připravil, a slavně také uskutečnil, skrze život, smrt i vzkříšení Pana Ježíše Krista.
1 / Křest je odpovědí naší víry. Kdo uvěřil zvěsti třeba těchto veršů: Vyznáš-li svými ústy Pána Ježíše a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn. Srdcem se věří k spravedlnosti a ústy se vyznává k záchraně, neboť Písmo praví: Každý, kdo v něho věří, nebude zahanben. Nebo: Kdo uvěří a pokřtí se, bude zachráněn. Kdo neuvěří, bude odsouzen (Mk.16,16). Ten, kdo se dozví o této Boží nezasloužené milosti, kdo porozumí této radostné zprávě – evangeliu, kdo ji uvěří a přijme ji pro sebe, z jeho nitra vytryskne naprosto samozřejmě odpověď: Protože ti Pane Ježíši věřím a přijímám tvoji oběť, chci se dát také pokřtít.
2 / Křest je také odpovědí naší poslušnosti. Záchrana – spasení sice nezačíná křtem, ale vírou; to však neznamená, že někdo může ignorovat už dvakrát zmíněný verš, že když věří a přijal osobně Ježíšovu oběť, má se také nechat pokřtít. I Pán Ježíš se nechal pokřtít a On to oproti nám vůbec nepotřeboval. A přece řekl Janu Křtiteli, který se necítil být hodným toho aby ho pokřtil: Nech to nyní, neboť takto je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost (Mt.3,15). Písmo křest od Ježíšových následovníků očekává; a tak i v nitru toho kdo opravdu uvěřil zazní zcela samozřejmá reakce: Když v této věci poslouchal můj Pán, jak bych mohl já neposlechnout?
3 / Křest je odpovědí i naší lásky. Křest je vlastně také uzavřená smlouva, slib; a to smlouva a slib z lásky. Když ten, kdo uvěřil v Ježíše Krista jako svého Záchrance čte verše jako: Vždyť i Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu. (1P.3,18) a Bůh toho, který hřích nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností. (2K.5,21) nebo Kristus nás vykoupil z prokletí Zákona tím, že se za nás stal prokletím. Neboť je napsáno: Proklet je každý, kdo je pověšen na dřevě. (Ga.3,13), nemůže v něm nevzniknout veliká vděčnost a láska k jeho Spasiteli. Když On za nás z lásky tak bolestně obětoval svůj život a On svatý se stal kvůli nám prokletý, nelze tu reagovat jinak než láskou. A tak i my z lásky svým křtem slibujeme, že v pokračování našeho života už chceme žít jenom pro Ježíše.
Křest má opravdu mnoho společného se svatbou. Je to také slavnostní smlouva, slib. Ale svatební obřad také nezaručuje šťastné manželství a nezpůsobí v něm žádné zázraky. Je jen vyústěním vzájemné lásky, nebo by jím aspoň měl být. Ale i po obřadu musí pokračovat proces důvěry a ochoty se navzájem podřizovat. A tak po slavnostním svatebním „ano“ musí po svatbě, a i v křesťanském životě po křtu, stále pokračovat mnohá další a další ano, protože jinak ani manželství, ale ani křesťanský život nemůže být zdařilý. Křtěnci dělají křtem správný krok správným směrem. Ale aby oni, ale abychom i my, kteří jsme byli pokřtěni už dávno, došli až do cíle, musíme ve správných krocích víry, poslušnosti a lásky pokračovat až do doby než přijde Pán, anebo než si nás On k sobě svým časem odvolá.
K.H.