To, že svoboda patří k jedněm z nejdůležitějších hodnot v lidském životě není sporu. Málokdo by si přál žít jako otrok, být vězením omezen na své svobodě, nebo nemít možnost svobodně rozhodovat o svém jednání – kam by chtěl cestovat, co vlastnit a co si vybrat z mnoha možností seberealizace, které nám svoboda umožňuje. Jenže: Na jedné straně se nám často nelíbí, že zákony, nařízení, směrnice a různé vyhlášky naše rozhodování omezují. A na druhé straně vidíme, že se otvírají dokořán dveře „svobodám“, které chtějí „opravit svět“ a staletími ověřené modely chování. A přitom mají tyto „modernizace“ na společnost destrukční dopady. Takže svoboda a její využívání nám připravuje nelehké otázky.
Kde naše svoboda začíná? Jako křesťané víme, že naše svoboda není výplodem evoluce ani vynálezem lidské společnosti. Lidská svoboda začíná u Boha, našeho Stvořitele, který nám ji dal. Je to úžasný dar, který je ale velice snadné zneužít. To také hned v ráji – protože měli svobodnou vůli – Adam s Evou udělali; rozhodli se přestoupit Boží příkaz. A mělo to nedozírné následky. Kvůli tomuto pádu do hříchu s následkem smrti uvedli do prokletí nejen sebe, ale i všechna další pokolení lidstva. Proto je dnes používání svobody asi ještě problematičtější, protože už nejsme dobří jako první lidé a nejsme ani morálně „neutrální“. Všichni lidé od narození zděděně tíhnou – protože to je mnohem snadnější – víc k hříchu než k dobrému. A protože máme svobodu, umíme ji zneužít – někdo v malém, jiný ve velkém. A využívaná všeobecná a bezbřehá svoboda bez pravidel může mít horší důsledky než nesvoboda.
Kde má tedy naše svoboda končit? Mluví o tom všeobecně známá poučka, že „moje/naše osobní svoboda má končit tam, kde začíná svoboda bližního“. Nedodržování tohoto pravidla (nadřazením mé/naší svobody, nebo popřením, že daný člověk nebo skupina lidí jsou moji/naši bližní) přineslo a dodnes přináší velmi hořké ovoce (např. antisemitismus). Svoboda je dar a výsada, ale je nutné ji (jako už příkazem v ráji) regulovat. Jinak by hromadné soužití více lidí bylo nesnadné až nemožné, podobně jako dnešní provoz na silnicích. Proto vydávají a novelizují zákonodárné a správní orgány zákony, pravidla (třeba silničního provozu) a další směrnice upravující nevyhovující poměry. Podobně to udělal v dějinách lidstva i Hospodin. Protože bylo zřejmé, že lidem nestačí k posuzování správného vzájemného jednání jejich porušené svědomí, vydal Bůh skrze Izrael Desatero – naprostý protiklad všech stále novelizovaných lidských sbírek zákonů. Těchto deset nařízení nemusí být v žádné oblasti lidských životů doplňováno. Jenže, jak už bylo výše naznačeno, omezování naší svobody z vnějšku nelibě neseme – chceme přece mít přece svobodu. V oblastech občanského soužití i jiných okruzích lidské činnosti ještě některá omezení svobody lidé jakž-takž (spíše teoreticky než důsledně prakticky) přijímají. Ale zvláště v oblasti morálky se lidé cítí dotčeni, když jim druhý říká (a zvláště když má pravdu) co je správné. Kdo má co mluvit do jeho svobody svědomí! Z vnějšku se nám omezování naší svobody nelíbí a často se nařízením podřídíme jen zvnějšku, bez přesvědčení a abychom se vyhnuli sankcím. Je to lepší než svým jednáním škodit, ale optimální to není. Čím by tedy měla být svoboda a svoboda našeho svědomí korigována? Protože naše svobody by neměly kolidovat se svobodami jiných.
Vnějším donucováním není možné tohoto plného souladu svobod dosáhnout. Lepším způsobem řešení je, když lidé některé své svobody dobrovolně omezí sami (třeba když se ožení, vdají, nebo přestanou kouřit aj.). Každý člověk se totiž vnitřně podřídí jen tomu řádu, který přijme nedonuceně. A rád se podřídí jen tomu uspořádání, kterému jako pravdivému věří a které si zamiluje. A v tom je jádro problému. Nacházíme spoustu důvodů, proč se něčemu vnitřně nepodřídit. Proč se podřizovat nedokonalým zákonům? Proč zákony dodržovat, když je nedodržují ani ti, kteří je ustanovili? A proč trvat v dnešní době pokroku a vyššího poznání na chování, jednání a na modelech společnosti ze starověku? Být kritickým ke všemu je mnohem snažší než něčemu plně důvěřovat.
A tady se dostávám k důvodu psaní tohoto zamyšlení o svobodě. Zvláště svoboda svědomí (nikdo nesmí být nucen věřit a být donucován k tomu, co odporuje jeho svědomí) je u baptistů i kvůli naši historii důležitým tématem. A proto je kardinální, čemu skutečně plně věříme. Jde o to, že i my jsme ochotni se plně podřídit jen tomu, čemu opravdu věříme a k čemu máme srdečný vztah.
A právě tady je křižovatka různých směřování v dnešním křesťanství a žel, i v naší Jednotě. Všichni se odvoláváme k jedné Bibli, ale její význam, závaznost a pravdivost chápeme různě. Pro mnoho (asi už většinu) křesťanů je v Bibli skutečně platné jen její celkové vyznění (jakýsi duch Písma), její morální principy a důsledky jejího humanistického učení. A protože mnohé texty Bible nepovažuje za plně spolehlivé a neměnné, nemůže si je zamilovat, ztotožnit se s nimi a proto se jim nepodřídí. Odůvodnění se vždy najde. A kdo odmítne plnou pravdivost Písma, soustředí se jinam – třeba na historii, filozofii, tradice aj. Na těchto věcech (když nejsou nadřazeny Písmu) nevidíme nic špatného ani my. Rozdíl je v tom, že my fundamentalisté, máme jiný názor na to, co je důležitější: neomylné Písmo, nebo dát víc na to, co pramení z jiných zdrojů, nebo co z Písma lidé odvodili (tradice, usnesení, stanovy atd.). Kdo věří v omezené Písmo, může si ho jen omezeně zamilovat a také se mu jen omezeně podřizuje (tedy jen v něčem). A nutně pro něho začnou být důležité a milované jiné skutečnosti; a tak svou svobodu Božímu slovu vždy nadřadí (odchody ze sborů, předmanželský sex, rozvody aj.).
Těmto pokušením čelíme všichni. Ale právě proto nám Bůh dal nejen Desatero, ale celé své Slovo, které je nejlepší a nejvyrovnanější pobídkou ale i ohraničením našich svobod i jejich „rubem“ tj. našich povinností. Proto chceme věřit a spolehnout se na plně inspirované, pravdivé a neměnné Boží slovo, které máme zachované v Bibli. A proto věříme, že i naše svoboda i svoboda našeho svědomí musí být ovlivňovány a určovány v našem myšlení i jednání Písmem. A když Písmu plně věříme a milujeme ho, naše svoboda i svoboda našeho svědomí bude (s Boží pomocí) vždycky končit tam, kde to Boží slovo říká (i když je to „nemoderní“ a nemusí se nám to líbit).
K.H.