Nemyslím tím potřebný jarní předvelikonoční úklid, ani pletení pomlázky, zdobení kraslic nebo podobné přípravy lidových zvyků svázaných s Velikonočními svátky.
Otázka v nadpisu mne napadla při přečtení zprávy o konci maškarních zábav na konci Masopustu a o nastávajícím postním období církevního roku před Velikonocemi, jak je dodržuje především katolická církev. Nemíním zde propagovat nařízení, kterými by se v této době měli řídit praktikující katolíci jako: „zdrženlivost“, tj nejedení masa teplokrevných zvířat (hlavně jde o bezmasé pátky), a „újmy“, tedy dosyta se najíst jen jednou za den. Tyto doporučení by měly být dodržovány po dobu čtyřiceti dnů, od tzv. „Popeleční středy“ do „Zeleného čtvrtka“. I když se jako přesvědčený protestant neztotožňuji s tímto způsobem přípravy na Velikonoce, chystat se na největší z křesťanských svátků je mi sympatické. Jednoznačná pravidla a nařízení se mohou stát jen „skořápkou bez jádra“. Ale duchovní příprava na blížící se svátky je správná; vždy je lepší prožít dny připomínající Boží jednání v plném soustředění a s vnitřní připravenosti, než je jen málo zúčastněně „přežít“ nebo si v nich jen „splnit povinnost“. Ale tohle moje přemýšlení není výzvou k dlouhým půstům (podle Písma je půstem den nebo více bez přijímání jídla). I když i půst by měl mít v životě fyzicky zdravého křesťana své místo (Mt.9,14-15). Na tomto místě se chci ale zaměřit na duchovní přípravu na nejdůležitější svátky roku vycházející z textu Božího slova.
Proto i my, majíce kolem sebe tak velký oblak svědků, odložme veškerou zátěž a hřích snadno nás ovíjející a s vytrvalostí běžme závod, který je před námi, upřeně hledíce k původci a dokonavateli víry Ježíši, který pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou , a sedí po pravici Boží. Pomyslete na toho, který nesl od hříšníků proti sobě takový odpor, abyste neochabovali, umdlévajíce ve svých duších (Žd.12,1-3).
Tento text Písma je dobrým ukazatelem, o čem můžeme v těchto předvelikonočních dnech přemýšlet, za které věci (ve kterých třeba pokulháváme) se modlit a velice děkovat za všechno, co nám Bůh skrze Ježíše Krista způsobil. Tím vším se můžeme vnitřně připravovat i na tyto blížící se dny, kdy si připomínáme Boží záchranu .
Už první myšlenka, kterou tento text začíná, je pro nás velkým povzbuzením. Celá předcházející kapitola je o velkých hrdinech víry, o oblaku svědků, kteří nás už předešli do Boží slávy. I v těchto dnech máme přemýšlet a připomínat si tyto biblické vzory (je jich plná Bible), kteří žili většinou v mnohem horším pronásledování a podmínkách než my; ale přesto si (ačkoliv to byli stejně slabí lidé jako my) uchovali víru a zvítězili. Patří k nim i mnozí věrní křesťané v historii církve. Tito svědci nám dávají naději, že když s Boží pomocí a posilněním nezklamali oni, nemusíme ve svých životech (když budeme spoléhat na Boží věrnost a moc) zklamat ani my.
A naplnění nadějí plynoucí z jejich příkladu, máme stejně jako oni odložit (odhodit) veškerou zátěž a hřích, který nás tak snadno ovíjí.To je další podmínka nutná k opravdové přípravenosti na přiblížení se k Bohu. To odložení, odhození veškeré zátěže a všech hříchů bránících našemu posvěcenému životu, musí být rozhodné a s motivem zříci se jich definitivně (vzepření se až do krve – viz v.4). Protože nás naše hříchy opravdu „snadno ovíjí“, ne vždy se to v našich životech hned podaří. Ale tohle „odhazování hříchů a zátěží“ musíme (někdy i s modlitební podporou jiného bratra či sestry, případně celého sboru) opakovat, dokud neprožijeme Boží osvobození.
Protože jenom bez zátěže našich hříchů a zbytečností starého tělesného života (řečtí běžci v té době závodili bez jakékoli zátěže, tedy nazí) můžeme běžet závod, který je před námi.Kdo chce doběhnout maraton až do cíle a vyhrát, tak se nemůže „kochat“ okolními krásami, prohlížet si diváky, nebo zjišťovat jak se v daném městě žije. To neznamená, že máme odejít do poustevny, ale jde o to, aby prioritou našeho života byl Bůh a život pro něho. A abychom se starali i o své rodiny a další nezbytnosti našeho pozemského života v rámci služby Bohu, která je ale prvořadá.
Ty předchozí tři pobídky směřující k duchovní připravenosti jsou aktuální v jakékoli době. Ale upřeně hledět k původci a dokonavateli víry Ježíši, který (místo radosti), která byla před ním, podstoupil kříž, pohrdnuv hanbou…, to už je téma, které se úzce váže k Velikonočním událostem. A o těchto událostech bychom měli přemýšlet ještě mnohem víc a hlouběji než jindy.
Pomyslete na toho, který nesl od hříšníků proti sobě takový odpor, abyste neochabovali, umdlévajíce ve svých duších. Nikdy neobsáhneme hloubku Božího sklonění k nám odbojným a hříšným lidem. Nikdy plně neporozumíme jak se mohl On, Pán a Stvořitel všeho (J.1,3; J.1,10) tak pokořit, že si nechal tolik ubližovat od hříšníků, když je mohl nechat jediným příkazem zmasakrovat legiemi andělů (Mt.26,53). Nikdy nepochopíme velikost potupy, bolesti a hrůzy, jak je musel na kříži snášet Pán Ježíš kvůli nám, když na něho byly svaleny všechny hříchy světa a On se stal hříchem (2K.5,21). Nikdy nepochopíme a z Boží milosti také nikdy nezakusíme opuštěnost nebeským Otcem.
Nikdy tohle vše plně nepochopíme; ale možná právě proto se máme k těmto událostem opakovaně vracet a rozjímat nad nimi. A máme také Bohu Otci i našemu Spasiteli opravdu za co děkovat a děkovat a děkovat. A protože náš Spasitel vytrval vytrval v díle naší záchrany až do chvíle, kdy mohl prohlásit: „Je dokonáno“, ani my, když hledíme na jeho příklad a budeme spoléhat na Jeho pomoc, nemáme a nemusíme v cestě za Ježíšem ochabovat a umdlévat.
Na konec mého přemýšlení jsem úmyslně přemístil závěr druhého verše: (Ježíš) sedí po pravici Božího trůnu. I tohle je v naší přípravě a v předvelikonočním přemýšlení velice důležité. Náš Spasitel sedí na pravici (tj. nejčestnějším místě) u všemohoucího Boha a je mu dána veškerá pravomoc na nebi i na zemi. Místo po pravici soudce u izraelského soudu náleželo také obhájci. A Pán Ježíš je opravdu naším obhájcem, bez jehož zástupné oběti bychom my hříšníci před svatým Bohem nemohli být obhájeni. Protože jen On může říci: „I za tohoto hříšníka jsem zemřel a prolil svoji krev; a on tuto moji milost přijal – proto ti ho Otče představuji jako Boží dítě“. Je opravdu úžasné, že máme takového Pána, Zachránce a Obhájce.
A tak znovu a znovu děkujme Bohu Otci za jeho lásku a milost, která se k nám nejvíce sklonila právě o Velikonocích. A opakovaně (a častěji než jindy) nahlížejme v těchto dnech do Bible, rozjímejme a připomínejme si největšího „udatného reka“ Pána Ježíše Krista. Přemýšlejme i o ostatních hrdinech víry, učme se od nich a následujme jejich příklad. Odhazujme také všechny hříchy o kterých víme, a nenechme se zatěžovat a odvádět od priority sloužit Bohu neužitečnými zátěžemi a záležitostmi. Jen tak budeme moci pokračovat „v závodě o duchovní věnce“. A modleme se o vytrvalost – ať neumdléváme na naší životní pouti. Ale hlavně žijme se stále upřeným pohledem víry na našeho Pána a Spasitele, který je svrchovaným vládcem všeho a kterému se nic nemůže vymknout z ruky. A ustavičný pohled na vyvýšeného Pána je i nejlepší přípravou na Jeho druhý, blížící se slavný příchod.
K.H.