Pro ty, kteří milují obecenství věřících, je tato otázka dávno vyřešená a bezpředmětná. Ale jen málo těch, kteří zvažují možnost Boží existence, by na osobní otázku: Zda chodí do církve / kostela / shromáždění, bez váhání odpověděli: ano. A uvedli by mnoho různých důvodů, proč do církví nechodí.
Ateisté odmítající existenci Boha (prý asi 50% obyvatel ČR), to mají s touto otázkou jednoduché. Když nevěřím, co bych v církvích hledal? Nepovinnou kolonku při sčítání lidu o příslušnosti k církvi nevyplnili, vždyť jakoukoli organizovanou církev považují v lepším případě za přežitek. Do kostela vkročí asi jen ze stejného důvodu jako do zámku či muzea: podívar se na architekturu a umělecké předměty minulosti. A někteří zajdou o Vánocích ze zvědavosti s dětmi na prohlídku Betléma, a bez nich někdy na půlnoční.
Podle loňského sčítání lidu nejvíce vzrostl počet lidí, kteří se sice pokládají za věřící, ale neuvedli se jako členové či sympatizanti žádné církve. Ale i část těch, kteří příslušnost k nějaké církvi vyplnili, asi své společenství pravidelně nenavštěvují. Katolická církev uvádí, že nedělní počet návštěvníků v kostelech v ČR nedosahuje ani poloviny počtu těch, kteří se uvedli jako katolíci. A podobné to asi bude i u jiných lidových církví. Těmto věřícím, které při bohoslužbách nepotkáte, asi stačí jejich soukromá, omezená a možná i utajená víra.
Ale ani v menších, tzv. probuzeneckých církvích, není účast na shromážděních taková, jaká by mohla být. Důvodem bývají různé spory, nesouhlas s názorem části sboru, nebo námitky na službu kazatele aj. Ale hodně často je důvodem neúčasti ve sboru jen lidská pohodlnost. Poslední dva roky ji velmi přiživila nákaza covidem, zvláště několikaměsíční zákaz bohoslužeb a později omezená účast na shromážděních. Sbory zareagovaly vysíláním bohohoslužeb na YouTube; a věřící zjistili, že průběh shromáždění je možné sledovat bez strachu z nákazy i z pohodlí gauče v obýváku. Pro nepohyblivé nebo nemocné je vysílání bohoslužeb jistě dobrá výpomoc; ale odpovídající náhrada za účast na bohoslužbách to být nemůže.
Naopak, tímto způsobem se z mnoha věřících mohou stát „internetoví“ křesťané. To neznamená, že není dobré si pustit kázání a shromáždění ze svého (pokud jsou k dispozici), nebo z jiného sboru. Ale pokud věřící sledují tyto bohoslužby z důvodu, že nechtějí jít z nějakého důvodu do svého sboru (např. si na YouTube našli „lepšího“ kazatele), a stane to se důvodem, proč bez vážných zdravotních důvodů vynechávají setkávání ve svém sboru, tak je to přesně ta situace, která je kritizována v listu Židům (Žd.10,25) o opouštění svých společných shromáždění. Každý věrný křesťan by tedy měl mít svůj mateřský sbor, své starší a kazatele. Kdo není nikde vykazatelný a zároveň je všude, vzbuzuje velkou otázku, zda je součástí Kristovy církve.
Individualistická víra a křesťanství, které se lehce stanou návykem, ale odporuje pohledu Bible na to, jak by měly sbory křesťanů fungovat. V Písmu máme několik velmi přiléhavých přirovnání, čemu se má funkční církev (sbor) podobat.
Stavba chrámu. Členové církve jsou přirovnáni k jednotlivým opracovaným kamenům, z kterých je budován Boží chrám (Ef.2,20-22). Pokud jsou jednotlivé kameny při stavbě nepoužitelné, nepoužité, chybějí, nebo se „nechtějí“ nechat použít ve společném díle, hrozí přinejmenším velké zdržení stavby.A kameny, které se nestanou součástí zdí, nejsou ani součástí chrámu církve.
Vinný kmen. Křesťané jako jednotlivé větve, ratolesti a výhonky naroubované do vinného kmene – Krista, mají nést ovoce (J.15,1-8). Jestli se ratolesti od větví, do kterých jsou naroubováni odloučí (tj. i od kmene), nemohou přinášet ovoce a budou odříznuty. A bez napojení na kmen, bez životodárné mízy brzo uschnou. Potom se nehodí ničemu jinému než ke spálení.
Obilné pole. Toto přirovnání (Mt.13,24-30) ukazuje, že ne vše co na poli roste, je pšenice. A nejeden dlouholetý člen „církve“ bude na posledním soudu rozpoznán jako plevel a bude spálen. Ale obilné pole ukazuje i na další podobnost s církví. I klasy všech druhů obilí potřebují kolem sebe ostatní klasy. Musejí se větrem (Duchem svatým a Písmem) navzájem opylit, aby mohly dozrát. Osamoceným obilným stéblům hrozí nejen nebezpečí zmíněná v podobenství o rozsévači (Mt.13,3-9 a Mt.13,18-23). Je také téměř jisté, že samo rostoucí stéblo se neopylí a tak nepřinese užitek.
Stádo ovcí. (J.10,1-5) To je v dnešní době velmi nelichotivé přirovnání, ale odpovídá naší situaci. Nemusí se nám to líbit, ale jsme stejně jako ovce, naprosto závislí na našem dobrém Pastýři Pánu Ježíši, který se za nás obětoval. Potřebujeme jeho vedení a péči. Když začne „ovce“ běhat po svých cestách, ztratí se a zahyne. Proto potřebujeme znát, následovat a poslouchat Jeho hlas (skrze slovo Písem), jinak se vydáváme do stejných nebezpečí.
Svatý národ, královské kněžstvo. Božím záměremnebylo přinést spásu množině individualistů. Ve SZ, ale i v Nové smlouvě se mluví o svatém národu (1P. 2,9). A přirovnání k starozákonnímu kněžstvu také ukazuje ke společné bohoslužbě. Ne každý kněz přinášel oběti, ale v chrámu byly stovky služeb; od pálení kadidla, zpěvu, přes služby u vstupu do chrámu až k úklidu a vynášení popela od oltáře. A podobné to je i v křesťanské církvi a jejich sborech. Nikdo tam nemusí být nezaměstnaný, ale nejrůznější společnou činností máme oslavovat Boha.
Údy Kristova těla. Přirovnání věřících k různým údům lidského těla, jejíž hlavou je Kristus (1K.12,12-27) , patří k nejúžasnějším biblickým předobrazům fungující církve. Každý člověk je jiný, má jiné schopnosti a obdarování, ale přesto mohou jako jednotlivé údy Kristova těla společně a v harmonii sloužit Bohu. A nikdo si nevystačí sám a nikdo se nemůže povyšovat, protože každý potřebuje ty ostatní.
Kristova nevěsta. (2K.11,2; J.3,29; Zj.21,2; Zj.21,9 a Zj.22,17) V tomto přirovnání je hlavní myšlenkou vzájemná láska mezi ženichem a nevěstou. Pán Ježíš svou lásku k církvi dokázal na kříži. A protože On nás miloval dřív, všichni vykoupení tvořící Jeho nevěstu, ho mají také bezmezně milovat. A opět, láska k Ježíši se nejlépe pozná podle toho, nakolik posloucháme Jeho slovo (1J.5,2-3). A všichni, kteří opravdu milují Ženicha, patří dohromady – spojuje je totiž i stejné omilostnění.
Myslím, že Písmo velmi jasně vyvrací jakákoli tvrzení a různé výmluvy věřících, proč nechodit do obecenství církve. Vždyť jen v obecenství (třeba malé) církve platí zaslíbení Ježíšovy přítomnosti (Mt.18,20). Protože např. rodina se neshromažďuje ve (kvůli) jménu Ježíš. Z toho důvodu, ale i kvůli poslouchání Božího slova v kázáních, kvůli Večeři Páně a společným modlitbám a kvůli oslavování Boha písněmi i obecenství s bratry a sestrami, jsou shromáždění věřících nenahraditelná (pokud účasti nebrání skutečné překážky). A proto by žádný křesťan neměl zanedbávat svá shromáždění. Vždyť kdo miluje Boha, miluje i Jeho děti (1J.3,14). A láska „neškudlí“ svůj čas pro sebe.
K.H.