Někomu možná může na křesťanských stránkách připadat tato otázka až nepatřičná. Ne, ani já nepředpokládám, že by tento článek četl někdo, kdo věří v Alláha, v dualismus (dvojbožství) Zoroastrismu, nebo panteonům božstev hinduismu či jiných náboženství. Ale i křesťané, protože svoji víru vyvozují z různých stupňů pochopení závaznosti Bible, mají podle toho v jaké míře uznávají pravdivost Bible, i různé pojetí Boha. Některé se pokusím uvést.
Nejdříve zmíním lidi, kteří v pravdivost Bible nevěří, ale stále se ještě vztahují a mají úctu ke křesťanským základům evropského dědictví. Bible je pro ně dávným náboženským textem, který má jen literární hodnotu. Většinou v Bibli vidí kvazihistorické zápisy a příběhy (včetně života Ježíše z Nazaretu), které si pisatelé, anebo pozdější redaktoři těchto textů vymysleli. Bible je pro takové lidi (i teology!) knihou, kterou napsali v dávných dobách lidé, kteří chtěli věřit tomu, že Bůh je, že k lidem mluvil a s nimi jednal. V Bibli jsou podle nich zapsaná jen jejich „zbožná“ přání – tedy nedokazatelné, pohádkové mýty. Proto Bibli jako Boží slovo naprosto odmítají – vždyť v reálného, jednajícího Boha nevěří – pro ně Bůh je jen pouhou mylnou lidskou představou.
Další lidé přisuzují už Bibli přece jen malý stupínek důvěryhodnosti. Ti už Boží existenci jako původce a důvod stvoření připouštějí a k Bibli mají, oproti předchozím, méně zamítavý přístup. Uznávají v Bibli třeba starověké písně, část popisu Izraelských dějin, moudré myšlenky, naléhavé výzvy k morálnějšímu životu a způsob tehdejšího myšlení. Mluví i o euroatlantickém základu právního systému vycházejícího z Desatera, i když první tři přikázání jako zbytečné opomíjejí (a možná je ani neznají). Jejich praktický život ale Bible neovlivňuje, protože Bůh je pro ně jen pravděpodobným principem kosmu.
Jiný názor mají lidé, kteří už v existenci Boha věří a mnohé z Bible i přijímají, ale mají problém s událostmi, které se zdají být z dnešního vědeckého pohledu nemožné. Připouštějí, že některé biblické inspirativní události a zázraky mohly mít reálné jádro, ale tehdejší nevzdělaní lidé (protože neměli naše vědecké poznání), si je špatně vysvětlili a proto nesprávně zapsali. A vidí v Bibli mnoho nepřesných a chybných textů. Podle nich sice Bůh jako logická danost existuje (na „náhodu“ je vše příliš geniální), ale do lidských dějin a ani do jejich životů nezasahuje. Bůh tedy nechce, nebo nemůže reálně jednat.
Jiní považují Bibli za „mix“, ve kterém jsou Boží sdělení a mylná pochopení Božích záměrů i chyby lidských autorů „promíchané“; a proto je nutné tyto složky od sebe oddělit podle měřítek dnešního vědeckého teologického poznání. Tito lidé mluví třeba o vyjití Izraelců z Egypta, nebo o Božím vtělení a oběti na Golgotě, ale podle mnohých z nich jde jen o dávná vyprávění (archetypy) které mají sloužit jako duchovní alegorie. A popis stvoření, či Jonáše a velkou rybu aj. považují jen za poezii a prózu. Bůh tedy reálně možná jednal jen v případech, kdy se jim to zdá pravděpodobné, ale hlavně chápou Písmo jen jako duchovní inspiraci. Boží svrchovanost pak podléhá lidské logice a zkušenostem a Bůh tedy není všemohoucí.
Další už přiznávají Bibli Bohem danou inspirovanost, ale považují Písmo jen za počáteční, nerozvinutou pravdu, kterou až v dalších staletích rozvinula církev do „košatosti dokonalejšího“ učení i praxe v církvi. A tak Bibli – tedy zvláště učení Ježíše Krista a jeho apoštolů, bylo potřeba v mnohém doplnit (o očistec, odpustky aj.), nebo zvrátit zpět k pohanskému jednání (modlitby k mrtvým, uctívání předmětů, nová zjevení spoluspasitelky Marie a další). Pokud tedy musel Bůh své pravdy během dvou tisíciletí po Kristu skrze církev měnit, pak je Bůh vnitřně rozporný (nyní schvaluje to, co dříve odmítal).
Opět jinou skupinou jsou křesťané, kteří jsou přesvědčeni, že texty Písma nemusí ve všech dobách znamenat to, co tam čteme. „Progresívně“ věří, že třeba z důvodů „milosrdenství a lásky“ je dnes možné mnohé texty Písma zrelativizovat a „zhumanizovat“. Proto už neučí o hrůznosti hříchu a nutnosti pokání, bez kterého každý hříšník směřuje do pekla; proto je kvůli vše přikrývající Boží milosti možné vypustit nutnost změnit život i jeho priority. A protože tito lidé nevěří v neměnnost Božího slova, které trvá na věky, je pak možné texty Bible různým způsobem přizpůsobit „vývoji“ církve či společnosti. Ale když jeBoží slovo možné pozměnit a upravit podle dnešních lidských názorů a nároků, ani Bůh není neměnný.
Dále pak jsou křesťané, kteří jsou ortodoxní, tj. zůstávají věrní různým učením a tradicím, ve kterých vyrostli. U nich bývá Písmo samozřejmým základem o kterém se (téměř) nepochybuje, ale víc než na Bibli se zde staví na tradicích, svátostech, nebo slavné minulosti. Ale bez denní pravidelné „duchovní stravy“, jímž je Boží slovo a bez života víry v rodinách, tato společenství v mnoha zemích na světě skomírají. Pro mnohé tyto lidi je jejich Bůh Bohem minulosti, ale nikoli přítomnosti.
Další možnosti pochopení Písma mají věřící, kteří uznávají pravdivost celé Bible, ale ve své víře i praxi zdůrazňují hlavně některé úseky Písma. Staví například na dodržování některých SZ příkazů, na učeních zakladatelů svých směrů, na určitých projevech Ducha svatého, nebo na církevních i organizačních zásadách jejich denominací aj. A na základě těchto důrazů pak vedou celou strategii jejich společenství; ale protože se preferují jen určité části Bible, používají se pak části Písma někdy jen jako „podpěra“ jejich učení. Takovým nesouměrným přístupem k Písmu ale dělají z nekonečného a svrchovaného Boha jenom Boha podporujícího naše lidské náboženské názory.
Určitě existují i další názory na Bibli, které pak pochopitelně určují lidské pohledy a z nich potom i vztah k Bohu. Na závěr uvedu pohled můj, který je i pohledem našeho sboru. Neděláme si nárok na to, že je tím správným pohledem skrze Písmo na Boha. To na věčnosti spravedlivě posoudí On sám. Ale k tomuto pohledu a postoji k Písmu jsme dospěli na základě toho, jak přistupovali k Písmu Pán Ježíš a apoštolové. A doufáme, že to není jen dalším lidským pokusem podepřít nějaké své učení. Věříme, že je pohledem skrze Boží pevné slovo na svatého, svrchovaného a neomylného Boha tak, jak se dívali na Boha skrze Písmo všichni jeho pisatelé a jak jeho pravdivost potvrdil sám Pán Ježíš Kristus.
Věříme, že trojjediný, svatý, neměnný, svrchovaný, laskavý a pravdivý Bůh se lidstvu zjevil všeobecně ve svém stvoření; ale konkrétně zjevil svoji podstatu, záměry a milost ve svém milovaném Synu. Jenže jediné věrohodné a pravdivé informace o Bohu, Synu a Duchu svatém máme jenom v inspirovaném Božím slovu. To skrze vedení Ducha svatého napsali a správně uspořádali Bohem vybraní lidé jako Jeho bezchybné zjevení. Bůh také během věků nad svým slovem bděl a proto si můžeme být i dnes jistí, že máme v Bibli plně pravdivé a neměnné Boží slovo. A jen skrze toto slovo se můžeme dozvídat neměnnou pravdu o nás lidech, ale i o tom, jaký Bůh je a jen z něho můžeme vědět o jeho milosti a lásce k lidem projevenou v Pánu Ježíši Kristu. Jen v Písmu je odkryt Boží plán s Izraelem i církví a je v něm zjeveno konečné odsouzení ďábla, hříšníků a konečné vítězství a vláda Krista.
Věříme ve věčnou platnost všech Písem. Výjimkou jsou jen ty části SZ, které byly Kristovou obětí překonány, a nebo je sám Pán Ježíš svým učením změnil. A když věříme Jeho dostatečnému, bezchybnému a neměnnému slovu, máme naději, že věříme v takového Boha, jaký ve své dokonalosti je.
K.H.