Překlad Estepovy knihy je pokusem připomenout jednu poněkud opomíjenu kapitolu církevních dějin a s ní duchvní proud, na nějž jako na své dědictví navazují též čeští a slovenští baptisté. Jeho zevrubnější poznávání, k němuž chce předkládané zpracování tohoto tématu čtenáře pozvat, by je mělo vést a inspirovat k novému tvořivému osvojení si tohoto dědictví.
Pro čtenáře vycházející z jiných tradic to může být zase příležitost vyjasnit si a třeba někde i revidovat svůj pohled na tyto i některé jiné své souputníky v ekumeně. Vždyť bez takovéto konfrontace by jejich současný rozhovor ani nemohl být plodný a smysluplný. Samozřejmě některé aspekty sledovaného hnutí zůstávají výzvou a odkazem pro dědice nejrůznějších tradic.
Překlad se přidržuje už dobře zavedného výrazu křtěnci, který nemá apriorně hanlivý nádech a má své ekvivalenty v německém i holandském úzu. Vyprávěcí styl knihy umožňuje, aby si ji s užitkem přečetli čtenáři nejrůznějších kategrií. Autor ovšem dbal na to, aby přitom neubral své práci na nároku být výzvou k odborné diskuzi a podnětem i pramenem dalšího studia.