Hned na začátku je potřeba říci, co Božím požehnáním je. Je to zvláštní obdarování, které dává Bůh lidem a které působí v jejich životech potřebné schopnosti (dary), připravuje jím určené okolnosti, a především dostávají duchovní prospěch. Proto čteme už ve Starém Zákoně o snahách požehnání získat.
Je velmi nutné zdůraznit, že skutečné požehnání je naprosto „svázané“ s Bohem a v NZ i s Pánem Ježíšem Kristem a s poslušností Ducha svatého. Požehnaní lidé už ve Starém zákoně požehnání jen předávali dalším, jako například Abraham, patriarchové a další; anebo ho pro druhé vyprošovali (Nu.6,22-27). Nikdo z lidí není schopen sám Boží požehnání získat; a lidská šikovnost, oblíbenost ani bohatství se Božímu požehnání nerovná – jak můžeme snadno zahlédnout v životech i rodinách skutečně bohatých a úspěšných. Požehnání je vždy Božím nezaslouženým obdarováním a svrchovaný a vševědoucí Bůh ho rozdává zcela podle své vůle a záměrů.
Ačkoli nemáme možnost přímo požehnání získat, můžeme ho do jisté míry ovlivnit podle toho, do jaké míry splňujeme, nebo přehlížíme, či odmítáme podmínky požehnání, které jsou zapsány v Písmu. Tím největším a nejdůležitějším požehnáním, které Bůh lidem dal a dává, je požehnání v Pánu Ježíši Kristu (Bůh… nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním… Ef.1,3). Každý, kdo Krista vírou přijal, je požehnaný. A věřící mohou toto požehnání ovlivňovat v pozitivním i v negativním směru.
Každý křesťan si na začátku Nového roku přeje, aby ho mohl prožít požehnaně, tedy v blízkosti našeho Spasitele Pána Ježíše. A právě tuto blízkost, která požehnání způsobuje a ovlivňuje, můžeme svým jednáním posilovat, nebo ničit. Protože On žehná tomu, kdo jedná tak, aby mu byl duchovně blízko, tj. aby této blízkosti nic nebránilo. Zcela jistě ale nepožehná těm, kteří se svým hříšným jednáním od Něho vzdalují. A v tomto smyslu požehnání ovlivňujeme nejen v těch následujících dnech a měsících Nového roku.
Žádný křesťan nežije v prostředí, v němž by nezakoušel pokušení a svody ke zlu. Zakusil to i náš Spasitel. Ale je otázkou, jestli a jak s tím bojujeme. Následování našeho Spasitele není snadné a vyžaduje vytrvalost. Vždycky je snadnější začít „šilhat“ do světa a začít toužit po zdánlivě zajímavějších a „hmatatelnějších“ věcech, než které nabízí život na úzké cestě. A tady často začínají „odbočky“ ke křesťanské neposlušnosti. Existuje velmi široký vějíř, jak začít být neposlušný – různé žádosti očí, žádosti těla a pýchy života. Ale jakmile některý z nich začneme uskutečňovat, začíná naše vzdalování od Krista, začneme ztrácet Boží požehnání a nutně se objeví důsledky našich hříchů. Hříchy totiž není možné mixovat s následováním Krista.
Odbočování z Božích cest může někdy začít jen pouhou pohodlností a nepravidelností ve čtení Božího slova, v ustupující touze se modlit a navštěvovat shromáždění, kde zní kázané Boží slovo. To může vést až k pochybování o pravdivosti Božího slova a k možnosti začít tolerovat nepravdy, neposlušnosti a hříchy.
Tady už jsme na „odbočce“, kterou nazývá Bible „kulháním na obě strany“. Jde o obojetnost, tj. snahu dál se pokládat za křesťana, ale nežít až tak „přísně“ jak požaduje Boží slovo. Vede to k omluvám, že když „trošku“ zhřeším, přece stačí, abych to vyznal, a všechno zase bude „v pořádku“. Tady je nebezpečí právě v podcenění nebezpečnosti a hrůzy hříchu a hlavně v plánování, že nám Bůh „musí“ odpustit, když to přece slíbil. Takže jde o snahu „zůstat“ křesťanem a zároveň si občas užít světských žádostí.
Současně s tím se rozmáhá soustředění na sebe a v hledání svého prospěchu. Nahrává tomu i liberální kázání a vyučování v mnoha dnešních benevolentních společenstvích křesťanů. Ježíš v tomto pojetí už přestává být vyvýšeným Pánem s Boží autoritou – je jen přítelem a tak trochu „kámošem“. A věřící se už nepovažují za služebníky – Ježíšovy otroky, jak to považovali za samozřejmé upřímní křesťané zvláště v minulých dobách. Dnes se prosazuje líbivý názor, že Pán Bůh nás miluje a je tu přece od toho, abychom prožívali a dostávali dobro. A tak si takoví křesťané chtějí užívat tělesné i duchovní výhody.
A často to dospěje k praxi, kterou prorok Malachiáš u Izraelců nazval krádežemi toho, co má patřit Bohu – desátků a obětí (Mal.3,8 a Mal.1,6-9). Tito věřící i dnes začínají na věcech Božího království „šetřit“. Nepíši to proto, že bych chtěl zavádět kontrolované odevzdávání desátků, a už vůbec ne oběti zvířat. I když si myslím, že dávání desátků na Boží dílo je spravedlivý systém, kdy stále disponujeme s 90% svých příjmů. Když by mělo Bohu patřit vše co máme, je desátek opravdu méně než si On zaslouží. Vždyť stát si bere z příjmů pracujících ve všech daních zhruba 50% vydělaného. Část se snaží lidem různým způsobem vracet, ale není dobrým hospodářem.
A křesťanství bez nasazení, snahy a obětí nejen našeho času, je pokrytectvím (Ř.12,1). Hluboká víra, láska k Bohu a vděčnost za spásu se projevuje i v praktických jednáních věřících. Bůh zná naše myšlenky a žehná těm, kteří ho opravdově milují a dávají jeho věcem odpovídající místo a důležitost.
Budeme tedy v roce 2023 a v dalších letech prožívat Boží požehnání? Pokud jste přijali Pána Ježíše Krista a vyznali ho jako svého skutečného Pána, kterého chcete vždycky poslouchat, jste už v této chvíli požehnáni tím největším požehnáním, jaké mohou lidé na této zemi získat. A poslušností z lásky, se s Boží pomocí můžete vyhnout výše popsaným, i mnoha jiným překážkám dalších požehnání. A podmínky a zaslíbení rozhojnění Božích požehnání si už můžete nacházet sami ve svých Biblích a uplatňovat je. A že jich je opravdu mnoho (např. Ž.1, Mal. 3,10 a mnohé další).
A milosrdný, dobrotivý a laskavý Bůh se svým požehnáním pro své poslušné děti neskrblí.
KH