V prvním červencovém týdnu si připomínáme upálení Mistra Jana Husa, který odmítl odvolat své učení vycházející z Bible a tím pošlapat a zradit pravdu, kterou považoval za důležitější než svůj život. Tu otázku v nadpisu, kterou slyšel od Piláta i odsouzený Ježíš z Nazaretu, byla a je „rozbuškou“, která vždycky rozdělovala lidi, protože za pravdu považovali a považuje každý něco jiného. A dnes, díky informační explozi, je rozdílných „pravd“, kvůli kterým se lidé hádají víc než kdykoli jindy v historii; a proto je řešení této otázky asi ještě naléhavější a důležitější. Protože žít mimo pravdu na kterou se můžeme spolehnout i ve chvílích ohrožení života, je vlastně jen téměř vegetativní přežívání.
Filosofických pohledů na vnímání a poznávání pravdy se v historii, objevilo několik.
Klasickým, po mnoho staletí – už nejméně od Aristotela – přijímaným názorem je, že pravda a pravdivost je objektivní, prvotní a absolutní princip světa, který nás obklopuje; a jen proto ho můžeme i my pravdivě poznávat. Dnes se mu učeně říká korespondenční pohled, tj. – poznání jsou považována za pravdivá, když korespondují (odpovídají) ověřeným skutečnostem (= pravda je shoda poznání se skutečností). Lidem se ale objektivní a absolutní pravdu nedaří definovat a plně „zavřít“ do „přihrádek“ našeho poznání. Hlavně v neempirických oblastech – např. v historii (kde nelze pokusem tvrzení ověřit), se nedaří předkládané názory prokázat jako ověřené fakty; a ani to, zda spolehlivě souvisí se skutečností; totiž, zda to nejsou jenom teorie. A protože v korespondenčním pohledu na pravdu je příliš velký podíl objektivně neprokázaných nebo neprokazatelných argumentů (jde tedy často o argumentaci v kruhu), začali si lidé vytvářet jiné koncepty pravdy.
Druhým pohledem na pravdivost je pohled koherentní (spojitostní, související). Tento pohled neřeší problém pravdy jako takové; jde tu hlavně o určení podmínek a měřítek, jak pravdivý výrok poznat. Za pravdivá jsou považována jen ta tvrzení, která věrohodně popisují svět a která je možné bezesporně zařadit do množiny částečných a logicky správných vysvětlení tvořících řetězec. Velkým problémem této teorie pravdy je ale skutečnost, že se může vedle sebe objevit několik logických a pro mnohé věrohodných řetězců vysvětlení, které se ale navzájem popírají (viz různá náboženství nebo teorie).
Další teorií pravdy je pohled konsensuální (tj. určení pravdivosti na základě všeobecného souhlasu).Podle této koncepce je tvrzení pravdivé, pokud se na něm shodne většina kompetentních lidí (odborníků), kteří se v dané oblasti vyznají a jejichž konsensus (shoda) není vynucen mocensky. Žel z historie už mnohokrát víme, že hlas „moudrých“, lidu nebo většiny, není hlasem Božím (tj. pravdou) a ani téměř všeobecný názor nemusí být pravdivý (viz třeba názor na sex před manželstvím, potraty, gender aj.).
Jinou koncepcí pravdy je pohled pragmatický (pravda je to, co je užitečné). Idea se stane pravdou, když její funkčnost (pro celou společnost) potvrdí a ověří zkušenost. Pravdou by se tak mohla stát, tak jako kdysi v některých kulturách, třeba praxe odstraňování slabých a nemocných dětí, nebo přestárlých. A dnes bychom to už prováděli mnohem „humánněji“- eutanazií.
A pátou teorií pravdy je pohled refundační (nadbytečný). Je tím míněno, že pravda nemá poznatelnou podstatu, takže se nedá popsat a poznat; a když je tak mlhavou (a pravděpodobně ani neexistuje), je zbytečné pravdu hledat. Podle této teorie je pravda jen pouhým subjektivním tvrzením. A všechna tvrzení proto mají stejnou „pravdivostní“ hodnotu. I když mají třeba naprosto opačné důsledky.
I z tohoto stručného popisu různých názorů na pravdu, je zřejmé, že pravda a pravdivost je ve všech výše zmíněných případech nejistá a bez záruky.
To si ovšem nemyslel Jan Hus. Pro něho byly nezpochybnitelnou pravdou texty Písma. A věděl, že tuto pravdu je možné zkusit a potvrdit si ji osobní zkušeností skrze víru. Zakusil, že to byla právě zvěst Bible, která kdysi změnila i jeho povrchní víru a zbožnost (kdysi se chtěl jako kněz jen mít dobře). Ale skrze četbu a studium Bible prožil hlubokou vnitřní změnu – obrácení. A proto chtěl touto vnitřní změnou, kterou působí Písmo, oslovit nejen neučené, ale i vysoké církevní představitele. Ti ovšem diskuzi ani změny nepřipustili.
Husova snaha o změny je nejčastěji chápána jako kritika a pokus o sociální řešení stavu ve společnosti. Sice o spravedlivější společnost mu šlo také, myslím však, že Janu Husovi šlo víc o hlubokou, vnitřní proměnu lidí; a až následně pak mohou přijít i změny okolností. I on viděl, že tehdejší bohatá a samolibá církev ovlivňující všechny oblasti života, přes své vnější nádherné bohoslužby s jejími obřady, rituály, tradicemi a zvyky, vede lidí spíše k náboženskému pokrytectví než ke zbožnosti. V bohoslužbách bylo tehdy jen minimum kázaného Božího slova; a proto Mistr Jan přijal místo kazatele v Betlémské kapli, kam chodili lidé „jen“ poslouchat kázání; v kapli totiž nemohly probíhat mše. Okázalé obřady, encykliky prelátů a papeže, nebo výnosy koncilů a církevní politika lidi neměnily; nechávaly je v tradiční povrchnosti, pokrytectví a hříchu. Ostatně v hříšnosti byli tehdy představitelé církve nejen pro pracující lid velmi špatným příkladem. A tak po svém vykázání z Prahy, Hus v kázání pokračoval i na venkově; protože viděl, že zvěst Bible lidi mění.
A kdykoli si připomínáme smrt Jana Husa, bychom měli do výčtu pohledů na pravdu určitě zařadit i Husův náboženský názor na Bibli jako na zdroj pravdy, který sdílíme. Je třeba znovu zdůraznit, že k přijetí jakékoli pravdy (i té Husovy), je potřebný veliký „kus“ víry. Ať už jde o víru v Boha, v evoluci, v Green deal, gender, anebo jako kdysi o víru ve svatou Římskou církev s jejím učením a praxí. Ale jen Biblická pravda (pokud ji v lidech potvrdí Duch svatý), jako jediná mění lidská „srdce“, vymaňuje lidi ze závislostí špatných (hříšných) jednání a vysvobozuje z nich, dává pokoj a radost i v soužení a jako jediná pravda obstojí i ve chvíli smrti. Ta je pak jen přechodem do věčného Kristova království, jak to jasně vidíme i na Mistru Janu Husovi.
Ano, nedospěl ještě k reformačnímu poznání, že spasení je jen z milosti skrze víru v Krista. Ale byl neotřesitelně věrný v tom, co poznal a prožil; a nehodlal to opustit a odvolat. Ano, nebyl ve své snaze o změny v církvi (která také údajně jednala podle Bible), úspěšný; ale přesto se stal hrdinou a symbolem následovníka Boží Pravdy – kterou je Ježíš Kristus (J14,6 – Já jsem ta Cesta, ta Pravda i ten Život. Nikdo nepřichází k Otci, než skrze mne). A tuto Pravdu, která je cestou k (věčnému) životu, mohou i dnes lidév Bibli hledat, poslouchat, učit se jí, milovat ji, mluvit ji, držet se jí a bránit ji až do smrti. Protože jen Pravda (Kristus) osvobozuje od hříchu.
KH