Na webových stránkách křesťanského sboru asi není nutné řešit otázku: Čemu věříme, protože se předpokládá, že všichni v nějakém smyslu souhlasíme s učením Apoštolského vyznání víry. Přesto se na významu nejedné věty tohoto vyznání neshodují nejen jednotliví věřící, ale jednoznačně se k nim nevyjadřují ani některé křesťanské církve.
Rozdíly v pohledech na věrouku mezi křesťany nemusí být vždy zásadní, ale mohou být i neslučitelné s křesťanským učením. A otázka: Jak věříme? často souvisí s otázkou: Jak (do jaké míry) věříme v inspirovanost a pravdivost zvěsti Bible. Naše víra v Písmo, nebo pochybnosti o něm, určují náš pohled na to, co je pravdou.
V posledních třech stoletích, a asi už i dávněji, proběhlo mnoho útoků na pravdivost Bible. A zpochybňování pravd Písma pochopitelně ovlivnilo i křesťanské církve.
I církve, které se dovolávají ortodoxního (pravověrného) pohledu na Bibli, už kvůli modernímu pokroku vědy, považují některé popisované biblické události jen za mýty, teologická prohlášení, anebo duchovní inspirace, které se buď nestaly, nebo se staly úplně jinak. Jako příklad uvedu popis stvoření světa v šesti dnech, vyvedení z Egypta, zázraky, nebo Ježíšovo vzkříšení z mrtvých. A pro církve a lidi s liberálním přístupem k Bibli, pro ty je už biblická zvěst vlastně jen vyprávěním mimo realitu, která snad může posloužit pouze k morálnějšímu a humanističtějšímu jednání ve společnosti a mezi lidmi.
To, jak křesťané věří či nevěří, je velmi často i v rovině nauk Bible, ze kterých vychází Apoštolské vyznání víry. Považuje-li se někdo za křesťana, tak (1) nezpochybňuje, že za existencí vesmíru i světa je Bůh. Různé pohledy však už jsou na způsob stvoření. Velmi mnoho církví a křesťanů přijalo evoluci jako Boží pracovní metodu, tzn., že Boží tvoření je postupný, milióny let trvající vývoj, od prvních živých buněk, přes ryby a zvířecí předchůdce až k dnešnímu člověku. První kapitoly Bible jsou pak jen zajímavý starověký mýtus. Podobně skeptičtí jsou tito lidé i vůči mnoha nepravděpodobným událostem popisovaných ve Starém zákoně. A lepší to není ani v pohledu na zázraky Nového Zákona. O reálné existenci a ukřižování Ježíše z Nazareta se v církvích nepochybuje, ale nemálo „křesťanů“ už (2) nevěří v Ježíše jako druhou Boží osobu, tedy vtěleného Božího Syna, který nejen zemřel, ale byl i (3) reálně třetí den vzkříšen. Chápou vzkříšení jen jako jakousi optimistickou naději smrtelných lidí, která existencionálně „žije“ v lidských srdcích. Nutně se to promítá do pochybností víry (4) v druhý příchod Pána Ježíše jako soudce, do víry (5) v existenci Ducha svatého jako třetí Boží osoby a (6) do víry v církev jako Bohem (7) ospravedlněné společenství těch, kterým byly (8) vskutku odpuštěny hříchy a kteří (9) oprávněně očekávají vzkříšení těla a (10) věčný život; tedy to, co učí toto vyznání.
Takže jak věříme, velmi ovlivňuje to, co považujeme za pravdivé zdroje informací (tj. jestli odpovídají reálné skutečnosti). Je to věda, církevní tradice (např. katechismus), nebo jen zvěst Bible? Ale úvodní otázka článku má ještě hlubší úroveň. I když lidé věří plně celé biblické zvěsti, přesto nebývá jejich víra totožná, tj. ne všichni jsou „duchovně živí“.
Věřit je totiž možné tradičně. Dítě se narodí do křesťanské rodiny, od dětství chodí do společenství věřících, má v rodičích i jiných křesťanech dobré příklady; a tak celkem očekávaně také „věří“; tj. nepochybuje o pravdivosti toho, v čem bylo vyučováno. A o své víře nemusí vážně zapochybovat po celý svůj život. Ale přitom nikdy neprožili „změnu srdce“, tj. nový život s Kristem, který v jejich nitru zapečetil Duch svatý. A pokud je životní okolnosti neodkloní od křesťanství, bývají to stabilní členové sborů. Naštěstí i mezi těmito lidmi působí skrze Boží slovo i Duch svatý a někteří ve víře prožijí setkání s Kristem.
Uvěřit se také dá bez opravdového znovuzrození, což je jen jiné vyjádření pro Duchem svatým změněné „srdce“, tedy životní zaměření. Lidé mohou být osloveni zvěstí evangelia, mohou „uvěřit“ = přihlásit se na výzvu k následování Krista, mohou odříkat modlitbu vydání se Kristu, mohou se i nechat pokřtít; ale když u nich neproběhne ta radikální vnitřní změna, o které tu je řeč, nemají víru darovanou Bohem. A pokud v jejich nitrech nezačal působit a nemění je Duch svatý, nemohou nést ani ovoce Ducha svatého. Nejeden proto kvůli zklamání svého vnitřního očekávání odejde ze sborů, anebo v nich i zůstane, ale bez duchovního růstu a užitku.
Správně věřit je tedy možné jen na základu všech pravd Bible (tak tomu alespoň věříme my) a vírou, kterou Duch svatý způsobil, podporuje a projevuje svým ovocem. Asi proto si povzdychl Pán Ježíš: Jestli po jeho druhém příchodu najde na zemi víru. Křesťanských církví i lidí pokládající se za křesťany tady asi bude v poslední době dost. Ale pravou víru, kterou v nich bude On hledat a kterou potvrdí zápis v knize života, ta bude asi v menšině.
Modleme se, abychom i my všichni měli „víru Boží“ , která jediná je opravdu platnou „vstupenkou“ a oprávněním vejít do Božího království.
KH