Ti, kteří věří v plnou pravdivost Bible řeknou, že Bůh je takový, jak se nám pravdivě, i když jen částečně, představuje v Písmech Starého i Nového zákona. Žádná lidská slova totiž nemohou Boha popsat a ani lidé ho nemohou plně pochopit. Ale na takový názor se ihned objeví i rozezlené popření tohoto vyznání – totiž, že nic jako Bůh neexistuje a že víra v něco tak nedokazatelného je naprostý nesmysl a zpátečnictví.
Je nesporné, že každý názor na to jaký Bůh je, vychází z toho, z jakých zdrojů a informací lidé vycházejí a čemu věří. Ateisté (věří v neexistenci Boha) spoléhají na pravdivost evolučního materialistického a samovolného vývoje ve všem co existuje. I když spousta s Bohem nepočítajících vědců v nejrůznějších oborech musí své původně „neprůstřelné“ názory neustále upravovat a měnit. Spoléháním na vědecké „pravdy“ a lidský rozum jsou ovlivněni i agnostici, kteří se snaží být v názorech na vznik světa „neutrální“. Nejsou plně přesvědčeni, že tak zřejmé inteligentní informace by se ve stvoření mohly objevit pouhou náhodou, když vše vyhlíží jako provázaný, přesný plán. Často tedy připouštějí, že nad námi možná existuje něco vyššího a tvůrčího, ale zatím nepoznatelného. Jejich život to však neovlivňuje. To platí hlavně v euroamerickém prostoru. Ale představy o Bohu se různí i v jiných částech světa.
Je jasné, že vyznavači jiných náboženství mají docela jiné představy o duchovním světě než monoteismus – tedy židovství, křesťanství a islám. Původní kmeny žijící v Africe, v J. Americe, na různých ostrovech a jinde, jsou animisté – věří v existenci duší u živých i mrtvých a v duchovní bytosti. A miliony lidí v minulosti a dnes zvláště v Asii, zase žijí v polyteismu – uctívají množství bohů. Patří mezi ně hinduismus, budhismus, taoismus a další, ale i stará egyptská a antická náboženství. Ti všichni mají panteon svých bohů, z nichž některý je považován za vládnoucího boha. Tito uctívači svá božstva (a svaté) většinou také zpodobňují sochami a obrazy; a tím se vnějšně (společně s katolíky a pravoslavnými) nejvíce odlišují od náboženství, které odmítají jakékoli zpodobení Boha a bohů – tedy od ortodoxních Židů, vyznavačů islámu a protestantských křesťanů. Všichni uctívači soch a obrazů (i katolíci a pravoslavní) se snaží uctívání svých obrazů a soch „obhajovat“ tím, že vědí, že tato díla nejsou „portréty“ toho a těch, které představují a znázorňují. Ale přesto věří, že v těchto dílech jsou jaksi přítomni a že jsou důležité pro lidskou představivost a pro jejich zpřítomnění při uctívání.
Ale i mezi lidmi věřícími v existenci nezpodobitelného Boha jsou odpovědi na otázku „Jaký je Bůh“, když se ptáme na jeho vlastnosti a jednání, velmi různé; protože i zde se věří odlišným informacím. Následovníci Alláha věří ve svatý Korán a hadísy. Židé a křesťané věří svatým textům (Židé Starému zákonu a křesťané celé Bibli) a přesto tyto texty často interpretují takovým způsobem, že to jejich víru v Písmo částečně, nebo naprosto popírá. Protože pod pojmem „věřím Písmu“, si lze představit různou úroveň Boží inspirace, důvěryhodnosti a pravdivosti – tedy spolehlivosti Písma. Z toho vycházejí velmi rozdílné pohledy na to, čemu je možné v Bibli věřit.
Tyto názory a pohledy jsou ovlivněny liberalismem – tj. různou mírou a různými způsoby „svobodomyslnosti“, tj. svým výběrem, co je třeba brát, nebo nebrat v Bibli vážně. To ovlivňovalo i křesťanskou církev už mnohokrát v minulosti, když nadřazovala v mnoha záležitostech své tradice a názory svých představitelů nad to, co se jasně píše v Bibli. Ale v současnosti se „svobodné názory a myšlení“ v mnoha církvích rozmohly natolik, že nikdy předtím nebylo učení Bible zpochybněno do takové míry jako dnes. Mnozí „křesťané“ už nevěří v reálné vzkříšení Krista a neberou dost vážně Boží morální zákony; i Boží spravedlnost i konečný soud nad světem jsou odsunuty do pouhých „středověkých představ“. Mluví jen o Boží všeobjímající lásce ke všemu a o toleranci čehokoli. Ani Kristus pro ně není a nebyl Bohem a Spasitelem; už je často považován jen za starověkého učitele a možná i za příklad. Takové pojetí „křesťanství“ se však stává jen pseudokřestanským humanismem.
Na otázku, „jaký je Bůh?“ dnes u nás můžete dostat celý vějíř odpovědí od ateistů, deistů (Bůh je součástí stvoření), dualistů (věří, že dobrá část Boha bojuje se zlou), teistických evolucionistů (věří, že Bůh vytvořil svět jako hodinář hodiny, natáhl je a už ho to nezajímá; anebo je podobný člověku, který vytvořil mnoho „cestiček“ z kostek domina. Cvrnknul do té první a teď už se všechno „vyvíjí samo od sebe“). Pak tu jsou i představy, že Bůh stvořil svět a člověka, protože se „už nudil“ a tak vytvořil stvoření, které se mu podobá. Ale těch lidských představ o Bohu může být nekonečně mnoho.
Přesto jsou na světě jen dvě knihy, které o sobě autoritativně tvrdí, že jsou od Boha. Další knihy o Bohu, bozích a o správném lidském myšlení a jednání hodně mluví, ale netvrdí, že jsou Božím slovem; jsou jen správným učením.
Jako první autoritativní knihu uvedu Korán. Podle věřících v islám byl Mohamedovi přímo nadiktován archandělem Gabrielem. Přečetl jsem ho dvakrát, protože jsem v něm hledal výrok, že muslim smí nevěřícím lhát. Při prvním čtení jsem výrok nenašel, při druhém jsem pochopil, že podvody, úklady a lži jsou muslimům povoleny, když jsou přesvědčeni, že to možná protivníci také dělají. (Kdokoli proti vám vystoupí nepřátelsky, tak i vy proti němu tak vystupte.) Jinak je Korán naprosto nesrovnatelný s Biblí. Někde je to skoro až směšné. Ježíš vyučuje už jako miminko, anebo apoštolům se jen „zdálo“ že Ježíš zemřel na kříži. Ale těch míst odporujících Starému i Novému zákonu je tam spousta. Mohamedáni jsou pevně přesvědčeni o nadřazenosti své víry; a proto se objevuje i džihád, nebo „právo“ znásilňovat ženy nevěřící v islám. Vždyť Allah je veliký a slitovný.
A druhou knihou, která se považuje za zjevené Boží slovo skrze Bohem inspirované pisatele, je Bible. Je překvapivé, že je jedinou náboženskou knihou, která obsahuje proroctví. Přes tři sta se jich, jak křesťané věří, splnilo v životě, smrti i vzkříšení Ježíše z Nazaretu. Ale ještě mnohem více proroctví se týká druhého Ježíšova příchodu a budoucnosti. Tomu ale mnozí nevěří. Nevěří ani slovům věřících, že Bůh vyslyšel jejich modlitby. Jsou však i proroctví, která se uskutečnila od vyřčení až po dvaceti šesti stoletích (např. Izaiáš 43,5-6 – 7. století př. Kr.). Jde o návrat Židů odevšad do vlasti. Po potlačení povstání v roce 135 n.l., byli Židé rozehnáni do celého známého světa; ale nepřestali existovat a ani neztratili svoji identitu, jako množství jiných národů. Ale podle proroctví se začali do své dávné vlasti vracet a od r. 1948 mají (přes nenávist milionů nepřátel) už i svůj stát. Je to všeobecně ověřitelná skutečnost, která i dnes částečně ukazuje na to, jaký Bůh je; stále jedná a plní svá proroctví.
Je jasné, že nikdo z lidí nemůže plně poznat, jaký je Bůh. Nerozumíme ani Jeho stvoření. Ale věříme, že i dnes mohou lidé Boha „okusit“ osobní zkušeností. Když se pokoří, vyznají své hříchy, spolehnou se na zástupnou oběť Božího Syna Ježíše a na skutečnost jeho vzkříšení. A potom poznají a prožijí, že Bůh je, a že vyslýchá i jejich modlitby. A když potom začnou číst a studovat Bibli, začnou objevovat další skutečnosti a události, které v ní zjevují, jaký je Bůh v mnoha svých atributech a vlastnostech.
KH